Vzhledný a pečlivě vypravený sborník Původ poezie, uspořádaný Sylvou Fischerovou a Jiřím Starým, je výstupem přednáškového cyklu ÚČL AV, Ústavu řeckých a latinských studií a Ústavu filozofie a religionistiky FF UK o inspiračních zdrojích básnictví napříč věky i kulturami. Nad společným tématem se setkávají badatelé zvláště mladší generace a podávají zacílené vhledy do vybraných okruhů. Kanonický význam tzv. Knihy písní pro postavení literatury i literátů ve staré Číně přibližuje Oldřich Král; o pramenech a možnostech inspirace staroindického básníka, jak je v 10. stol. nazíral kašmírský polyhistor Abhinavagupta, pojednává Michal Just; Sylva Fischerová důkladně a s mnoha zastaveními provádí zrozením a životem starořeckých Múz i jejich pozdějšími reinkarnacemi. Rolí a reflexí básnictví v raném křesťanství se v hutné studii zabývá Martin C. Putna: v historických souvislostech přibližuje vývoj od počátečního odmítnutí poezie coby pohanského, lživého prvku (opodstatněného dozajista úsilím ustavit křesťanské kulturní univerzum jako autonomní tradici, jejíž součástí poezie, chápaná tehdy jako záležitost pohanské antiky, v tomto průkopnickém období pochopitelně nemohla být) přes postkonstantinovské rezervované přijetí antických básníků jako těch, kdo se intuitivně, obrazně dotýkají pravdy (ve zvláštní odbočce je připomenuto začlenění Vergilia do křesťanského panteonu na základě jeho „věštných“ veršů, jež poukazuje k osvícené církevní praxi nepotírat starší tradice, ale reinterpretovat je a funkčním způsobem je začlenit do tradice vlastní) až k docenění estetického rozměru poezie a povzbuzení ke zbásňování ryze křesťanských obsahů. Závěrečné zastavení u církevní hymniky, jíž Putna připisuje mluvnost a směřování k anonymitě, navádí na nevyřčenou sounáležitost této tvorby s folklorní slovesností: ambice autorů „být… zapomenut, včlenit se se svým dílem do nadosobní tradice“ (s. 95) koresponduje s anonymitou folklorních textů, stejně jako folkloru odpovídají funkční určení básní a rezignace na výrazovou originalitu. Neorganicky, avšak s vtipem zakončuje Putna svůj exkurz hodnocením českých překladů církevních hymnů, a připomíná tak, kolik dluží současní překladatelé nejen samotným těmto skladbám, ale i např. uživatelům českého převodu breviáře, jehož jsou mnohé tyto texty významnou součástí.

Otázkami středověkého latinského písemnictví se zabývá Jan Kalivoda; klade zde důraz zvláště na řemeslný, technický charakter této tvorby. Daniel Samek zavádí do atraktivního prostředí staroirského literárního světa; v krátkých soustředěných sondách věcně přibližuje základní specifika gaelského básnictví. Nastiňuje mytická předporozumění poezie i její udržování a předávání v básnických školách, věnuje se privilegovanému postavení staroirského básníka a na ně vázaným etickým či společenským kontroverzím. Na základě středověkého zlomku „Kotel poetiky“ volí klíčové pojmy staroirské poezie – zřídlo poezie, losos vědění, lískové ořeší, tvůrčí ulehnutí ve tmě a kotel-břicho či nitro – a s jejich pomocí vytváří plastickou představu gaelské poetické inspirace jako mnohovrstevné skutečnosti, na níž se metafyzický základ i staletí reflexe podílejí stejnou měrou jako dispozice čistě fyzické (je ovšem otázkou, v textu nezodpovězenou, nakolik naše současné chápání podvojnosti fyzična a duchovna odpovídá dobovému náhledu starých Irů). V této souvislosti Samek opakovaně upomíná na propojení básnické inspirace s inspirací druidskou, věšteckou, jež mj. vyžadovala požití určitého pokrmu a navození spánku. V něm pak jako ve stavu „malé smrti“ (srv. s. 133) ke knězi přicházelo poznání věcí mimo svět. Pro základní orientaci ve staroirské literatuře je Samkova studie vynikajícím vstupem (ovšem s výjimkou závěru vystavěného na příliš nahodilých a letmých mezikulturních komparacích); nicméně pochybnosti vzbouzí fakt, že Samek své vývody často stanovuje na základě dokladů, jež jsou si časově i okolnostmi svého vzniku značně vzdáleny, jež však klade suverénně vedle sebe.

Jan Čermák sevřeně komentuje úryvek z Církevních dějin Bedy Ctihodného, v němž se popisuje okamžik přerodu prostého pastýře Cædmona v inspirovaného zakladatele anglosaské poezie. Legenda v Čermákově optice není jen pitoreskním čtivem, ale zachycuje zlomový bod, kdy se germánská poezie v Anglii vychyluje ze svých hrdinských souřadnic a volí si nový pramen v křesťanské věrouce. Samo starogermánské básnictví pak dostává prostor v rozsáhlé, svěže napsané stati Jiřího Starého, zacílené na podoby staroseverské skaldské poezie. Tvorbu skaldů, básníků z povolání při šlechtických dvorech, Starý pregnantně odlišuje od tradice eddické, přičemž staví především na protikladu anonymity eddických básníků a hrdé sebeprezentace (a to i prostřednictvím určitých topoi ve vlastních textech) básníků skaldských. Půvabný příběh Eyvinda Kaziskalda, jenž své nelichotivé příjmí získal proto, že zneužil ve vlastní skladbě verš složený svým příbuzným (s. 153), ilustruje způsob fungování staroseverského autorského práva. Poetická tvořivost pohanských skaldů je božského původu: Starý cituje známý mýtus o básnické medovině, již dává básníkům sám Ódin, a připomíná představu darovaného tvůrčího vznětu jako zdroje tvorby, a to zvláště slovesné. Tento božský impulz převáží i význam vybroušených formálních pravidel skaldské poezie, která sama o sobě dobrého básníka nezakládají (srov. s. 165), a proto své sebevědomí odvozují pohanští skaldi právě od něj. Když pak s prosazením křesťanství ve 12. stol. nahradí Ódinův vznět van Ducha svatého, ustupuje podle postřehu Starého básník ve své tvorbě do pozadí a stává se bezejmenným. To mimochodem naznačuje opětné sblížení s eddickou poezií, již Starý pokládá za anonymní právě pro její úzkou provázanost s náboženským kultem.

V následující studii se Pavel Sládek zabývá židovskými synagogálními skladbami období středověku; novější údobí dostávají prostor ve studiích Alice Staškové (reflexe autorství v německém osvícenství) a Miroslava Petříčka (filozofické souvislosti německého romantického básnictví). Publikaci uzavírají další dva eseje Sylvy Fischerové, obrácené k období nejnovějšímu, z nichž zvláště druhý, „Morfologie poetického“, aspiruje na syntetické zúročení dílčích vývodů jednotlivých příspěvků sborníku. Na jakési kritické přehlédnutí řečeného, anebo přinejmenším na vykročení k současné kulturní realitě čtenář skutečně čeká – jinak by kniha byla především, jak se praví v jejím úvodu, ohlížením za věky a činy dávno minulými (srv. s. 12). To, co se mu nabízí, jej však mnohem spíše zmate než uspokojí, a ačkoliv nalezne množství znamení i stop, srozumitelného, sdělného závěru, jejž by bylo možné vzít za základ dalšího badatelského směřování, se bohužel nedobere.

Možným klíčem k tomuto problému může být základní postoj editorů, avizovaný hned v úvodu, distancovat se od literární vědy a jejích postupů, jež jsou nahlíženy jako povrchní či přezíravé (s. 12), a poradit si se zkoumanou látkou po svém. Fischerová posléze opakuje (a v obou studiích zjevně trvá na svém), že pro ni „není nutné vytáhnout celý arzenál současné literárněvědné terminologie“ (s. 239; v popisované šíři se k tomu mimochodem obvykle neuchylují ani sami literární vědci), a rozhoduje se pro metodu „sledovat básníky“ (tamtéž) – ať už zmíněné v předchozích statích nebo vybrané právě pro autorčinu potřebu. Tato volba se odráží v obou textech hned ve více rovinách. Nejméně problematická je rovina čistě výrazová: často nadnesené, metaforické vyjadřování Fischerové můžeme přijmout jako autorčinu osobitou investici. Potom s ní můžeme uvažovat o miłoszovském „stavu poetickém“ a přitom pod tímto obratem rozumět prostě tvůrčí soustředění anebo odsouhlasit, že „báseň chce k někomu“ (s. 239), neboť literatura je koneckonců formou komunikace. Tato neurčitost, nezávaznost v oblasti pojmenování však poukazuje k zásadnějšímu úskalí, a tím je pro obě studie jistá neurčitost a nezávaznost metodická. V textu o inspiracích v moderní poezii Fischerová zjevně spoléhá na jakýsi nespecifikovaný obecný konsenzus, koho řadit či neřadit mezi básníky (tomu odpovídá i lehkost, s níž prohlašuje například, že „většina básníků“ při tvorbě nepije alkohol, s. 250, nebo že „básníci jsou si velmi dobře vědomi nutnosti kritických, rozumových schopností pro básnickou tvorbu“, s. 240), potažmo moderní básníky, a jako východisko svých úvah otevřeně bere materiál, jejž představují z největší části dvě antologie (!) výroků básníků 19. a 20. stol. o básnění. Odhlédneme-li od skutečnosti, že je touto volbou upřen hlas těm tvůrcům, kteří o svém způsobu psaní nepíší, např. proto, že jim nepřipadá zajímavý, anebo proto, že jej pokládají za ryze soukromou věc (ne tedy jen z pověrečné obavy, že by si tak „přivodili trest v podobě ztráty schopnosti psát“, s. 273, jak předpokládá Fischerová), musíme nadále počítat s tím, že výsledný obraz bude značně neobjektivní, relativní, dílčí; tím spíše, že v použitém svodu citátů vedle sebe v juxtapozici stojí vyjádření upřímná, ironická, metaforická, úryvky z deníků či esejí i bonmoty, jimž všem však autorka zjevně přikládá stejnou výpovědní hodnotu. Dostává-li se pak Fischerová konečně k otázce „kdo je básník“, dostane se nám od ní zprostředkované odpovědi, že je to např. negr, kacíř, kaleidoskop či kněz neviditelného (s. 242), jež však bez zastřešujícího komentáře není ničím víc než zábavným, nicneříkajícím čtením – právě tak jako např. strukturně neopodstatněné zařazení zajímavostí z básnické kuchyně Brechtovy či Majakovského (s. 245).

Zdá se, že zaujetí materiálem, společně se zaujetím proti literárněvědným postupům, převládlo nad jinými impulzy a vymezilo pro obě studie směr autorčiných dalších úvah. V obou textech se postupně setkáváme s různými pokusy Fischerové poezii uchopit a systematicky popsat. Její kritéria však působí poněkud nahodile (např. proč má básník být „nadčlověk, nebo pária“, s. 238, a ne dejme tomu „řadový voják“?) či nedůsledně (např. proč má žákovská, resp. učitelská role básníka souviset jen s technickou stránkou poezie a proč musí být básník zrovna „nejprve žákem a pak učitelem“ a nemůže obě role střídat nezávisle na čase, leč v závislosti na jiných svých společenských rolích? s. 263). Navíc, navzdory tomu, že si její kritéria nárokují obecnou platnost, zhusta vězí hluboko v současných euroatlantických představách (např. „bojuje poezie s chaosem, nebo je na straně chaosu?“, s. 238). Za onu kýženou nejvlastnější závěrečnou syntézu sborníku je pak prohlášena pětibodová stupnice ve druhé studii, již Fischerová označuje právě za „morfologii poetického“, inspirovanou prý Eliadem. Ta však pro svou oproštěnost (např. od běžných teoretických či terminologických nástrojů literární vědy, ale třeba i kulturní antropologie) a nedůslednost (např. vůči jednotlivým tematickým okruhům sborníku, jež Fischerová odmítá s touto stupnicí konfrontovat s poukazem na to, že básnické slovo je nespolehlivé a přesnému uchopení se vymyká, s. 264) zůstává omezena sama na sebe – řečeno s autorkou, k nikomu se jí nechce.

Na jistou nedůslednost, nepromyšlenost (nebo snad formulační nedbalost?) narážíme i mimo syntetizující pasáže obou esejů: na s. 249–250 se autorčin „básník“ pohybuje mezi „skutečným světem“ a „světem básně“, jímž se však zjevně rozumí zároveň fikční svět básně i básníkův niterný prostor imaginace, v pojednání o alkoholu jako pomůcce tvůrčího soustředění se nám sděluje jedním dechem, že „většina básníků“ při psaní nepije, někteří píší po ránu a Tennessee Williams užíval sedativa (s. 251). Stejný nedostatek je podle všeho zřídlem přenáhlených tvrzení, jako že „jediná archaická kultura, od níž máme detailnější evidenci stran způsobů básnické tvorby, je staroirská“ (s. 273) [1], anebo nesrovnalostí, jako ve výkladu o působnosti slova v řecké a biblické tradici, kdy je ve vzájemném poměřování ontologické platnosti slov při utváření světa zcela opomenut zásadní význam ustavujícího, osvojujícího slova Adamova, jenž zůstává neviděn za reflektujícími verši žalmistovými (s. 274). Nejnápadněji však tento autorčin sklon nedomýšlet do důsledků vystupuje v ostré polemice s programy tvůrčího psaní, reprezentovanými zde především Alexandrou Berkovou (s. 270): Fischerová jednoznačně straní představě o transcendentní „inspirovanosti“ básníka (srv. např. její prohlášení: „všechny verše jsou první – tedy darované, a jen my se tváříme, že jsou naše a že o daru nevíme“, s. 254), avšak zatímco výrazně „řemeslná“ skaldská či středověká latinská poezie ji nechávají klidnou, výrokem Berkové (nadto vytrženým z kontextu), že lze „udělat spisovatele úplně z každého, kdo by o to stál“, se nechává strhnout až k invektivám. Berková přitom ovšem zřejmě nesdílí přesvědčení Fischerové, že spisovatel znamená básník, potažmo básník obdařený nadsmyslovou inspirací; její pojetí spisovatelství se zde podle všeho blíží spíše náhledu Idy Kelarové na zpěv jako na způsob porozumění sobě samotnému; Fischerová tak v podstatě útočí na mnohotvárnost literatury, její potenciál být chápána a vykládána nejrozmanitějšími způsoby, jejž přitom sama na jiných místech až nekriticky obhajuje (s. 264 aj.).

Přes tato omezení se Fischerová v mnoha bodech dobírá zajímavých postřehů; patrně nejvýrazněji tam, kde uvažuje nad schopností a úkolem básníků všech dob „přenést inspiraci na čtenáře či posluchače“ a změnit ho „v bytost inspirovanou“ (s. 281) – čili, slovy klasika, způsobit, aby kámen byl i pro něj skutečně kamenným – nebo když opakovaně upomíná na přináležitost poezie k přesažnému či posvátnému; téměř se chce říci, že se zhusta jakousi nepohodlnou oklikou dostává k poznatkům, jichž by nejspíš snadněji dosáhla i konvenční cestou. Zde se snad její reflexe pootevírají následným bádáním, k nimž ostatně editoři vybízejí hned v úvodu (s. 12). Na hlubší úvahu čeká napětí, nejexplicitněji uchopené u Starého (s. 167 aj.), mezi nápadem a inspirací, inspirací a kreativitou či inspirací a schopností soustředění; mytologové a folkloristé budou mít jak doplnit postřehy o „mocném slově“, naznačené v souvislosti se staroirskou satirou (s. 277); odborníci z řad teoretiků ostatních umění či kulturních antropologů mohou nabídnout srovnání s jinými druhy umělecké činnosti, než je básnictví, či fundovaná zobecnění. Nenechme se však mýlit: ani potom se dozajista nepodaří najít vyčerpávající odpověď na položenou otázku, jež ve své podstatě není ničím jiným než ptaním po ptaní samotném – po myšlence.

Poznámky:
[1] Kupříkladu ve staroseverskému písemnictví, jemuž je ve sborníku věnován značný prostor, se přitom dochovala celá řada zmínek, jak skládali své básně skaldové. Za všechny připomeňme rozverný příběh Prostořekého Halliho, který, aby si zachránil život, složil tematickou sloku vestoje u hodovního stolu, s rukou napřaženou k roznašeči pokrmů trpaslíku Tútovi, během krátké chvíle mezi královým pokynem a okamžikem, kdy před něj Túta položil pokrm (V. Dudková - H. Kadečková [eds.], Staroislandské povídky, Praha, Dauphin, 1999, s. 36).