Po knize Původ poezie. Proměny poetické inspirace v evropských a mimoevropských kulturách, kterou vydalo Argo roku 2006, vloni spatřil světlo světa již druhý sborník, pod nímž jsou jako editoři podepsáni Sylva Fischerová a Jiří Starý. Opět se jedná o výsledek přednáškového cyklu ÚČL AV a Ústavu řeckých a latinských studií FF UK (Ústav filozofie a religionistiky tentokrát uveden není).

Editoři hned v úvodní kapitole odmítají představu o tom, že existuje na jedné straně „přirozený“ a „nepředpojatý“ pohled na svět, a na straně druhé přístup mytický, vlastní jen dětem a lidem zpozdilým a uvízlým v dětinských fantaziích. Poprávu naopak tvrdí, že mytické krajiny zasahují i do našeho světa častěji, než si jsme ochotni připustit. Pravda také je, že ještě těsněji byly svět mytický a svět skutečný propojeny u kultur, které měly pro mýtus jemnější cit, než máme dnes my: tak pro Aischyla i pro Ovidia pod Etnou stále dýmal Tyfón, kam jej kdysi srazil Zeus. Podle autorů jsou tedy mýtus a „realita“ dvěma úhly pohledu, které sice mohou existovat samy o sobě, ale jako takové zůstávají parciální a neúplné. Jak se tyto úhly pohledu prolínaly v jednotlivých kulturách následně líčí jednotlivé příspěvky předních českých odborníků. Stylisticky se od ostatních přitom nejvíce odlišuje text mongolistky a psychoterapeutky Aleny Oberfalzerové, na jehož začátku autorka proklamuje, že jeho cílem je „nechat bez větších úvodů přirozeně působit některé zkušenosti z terénních výzkumů“ a „postupně nechat plynout zážitky ze střetu dvou zcela odlišných kultur“. Naopak v pozitivním smyslu mne zaujaly samostatné studie Sylvy Fischerové, která - stejně jako do minulého sborníku - také do nejnovějšího přispěla hned několikanásobně. V kapitole o řecké mytologii autorka mimo jiné poutavě líčí, jak se v Odysseově dobrodružství mísí svět pohádkový a svět herojský a ve kterých bodech hrdina přechází z jednoho světa do druhého. Fischerová přitom odmítá způsob, kterým Homérův epos interpretoval ve své slavné knize Mimesis E. Auerbach (Čro Vltava nedávno knihu četl na pokračování). Vůbec nejvíce mne ale v celé knize zaujal Fischerové text o utopiích, a to jak těch literárních, tak těch skutečně realizovaných. Jde přitom o téma, které na první pohled s mýtem a geografií souvisí jen okrajově. Autorka ovšem důmyslně ukazuje, že všechny pokusy o uskutečnění utopie - ať už si říkaly jakkoli a byly jakkoli motivované - byly současně pokusy o vytvoření království Božího na zemi, tedy o návrat do ráje, a ve většině svých rysů se také plně shodovaly v tom, jak si lidé původní mytický stav představovali. Mezi charakteristiky takové rajské společnosti patří to, že má být harmonická, dobře uspořádaná, práce v ní přináší radost a soukromý majetek neexistuje. Plození dětí je možné, ale jen eugenicky a plánovitě, mnohde zázračně a panensky. V jiných verzích se Adam a Eva jen objímali a líbali, u dalších autorů dokonce dochází k aktu, ne však k vášni a rozkoši: podle sv. Bonaventury je to prý, jako když pohybujeme rukama nebo jazykem. Stejně tak chtěli společnost organizovat a všechno - včetně sexu - kontrolovat autoři knih vážně sepisující návrhy ideálního státu. Fischerová ovšem právem poukazuje na základní neslučitelnost takových principů s lidskou přirozeností a vnímá je tedy všechny jako cosi hrozivého, jako antiutopie či dystopie.

Naopak její kolega, historik z Ústavu řeckých a latinských studií Václav Marek, napsal studii, jež i při vší realističnosti vyznívá jako oslava římského umění spravovat a vládnout, tedy skoro jako oslava jedné skoro uskutečněné, ale zaniklé utopie. Marek se zabývá především tím, jak staří Římané i s pomocí mýtu členili prostor podle hranice, na níž končí jejich město a začíná chaos. Hradby jejich města pro ně byly posvátné, ne tak ovšem brány, jinak by jimi nemohli přenášet nečisté věci. Uvnitř těchto hradeb se nesmělo válčit, a pokud tam byl vpuštěn vítězný římský vojevůdce, tak formálně jako ten, kdo městu vrátil mír. Později se však význam římského posvátného města proměňuje a Římem se v jistém smyslu stává celý (Římany ovládnutý) svět. V závěru své studie Marek srovnává římské impérium se současným impériem americkým a nachází četné analogie.

Každopádně tyto studie i další ukazují, že téma mýtu, geografie i utopie je i pro nás stále nanejvýš aktuální.