Ladislav Heger (1902–1975) byl bezesporu plodným překladatelem ze staré severštiny. Českým čtenářům zprostředkoval nejen sbírku mytologické a hrdinské poezie Starší Edda, jež dříve vyšla pouze v částečných překladech Emila Waltera, ale především mnoho ság. Dvě z nich byly publikovány samostatně (Sága o Grettim, Sága o svatém Olavu), dalších pět v rámci objemného výboru Staroislandské ságy. Všechny překlady, s výjimkou Ságy o Grettim, vznikly v 60. letech minulého století a současní čtenáři, kteří neměli to štěstí, že si je zakoupili v antikvariátu, jsou odkázáni na několik málo svazků zbývajících v knihovnách. Nové vydání Staroislandských ság proto jistě potěšilo všechny, kdo se zajímají o staroseverskou literaturu. Dodejme jen, že se nejedná o jedinou reedici Hegerových překladů, jeho Edda byla již dříve upravena Helenou Kadečkovou (Edda, Argo, 2004).

Staroislandské rodové ságy
Ságová literatura bývá z hlediska formy i obsahu dělena na různé žánry. Sbírka Staroislandských ság zahrnuje tzv. ságy rodové, někdy nazývané také ságy o Islanďanech. Na rozdíl od ság královských či biskupských v nich totiž vystupují „obyčejní“ Islanďané z významnějších islandských rodů. Specifické rysy tohoto žánru stejně jako okolnosti jeho vzniku popisuje v předmluvě sbírky Marie Novotná. Námětem rodových ság jsou především spory mezi jednotlivci či celými rody, které jsou sledovány od samého počátku až po závěrečné urovnání konfliktu. Jak probíhala smírčí jednání na sněmech, při nichž byly stanoveny tresty viníkům, se můžeme dočíst například v Sáze o Njálovi. Nejtvrdší trest představovalo vyhnanství, protože muže prohlášeného za psance mohl kdokoliv beztrestně zabít. Osudy Gísliho Súrssona, jenž se ve vyhnanství musí skrývat před svými pronásledovateli, můžeme sledovat v Sáze o Gíslim. Vedle rodových pří vyprávějí ságy také o námořních výpravách Islanďanů. V tomto směru je nejzajímavější Sága o Eiríkovi Zrzavém, v níž se líčí, jak Eirík plul do Grónska a jeho synové později do Ameriky, kde se setkali s indiány. Poslední dvě ságy z Hegerova výboru, Sága o lidech z Eyru a Sága o lidech z Lososího údolí, nemají jednoho hlavního hrdinu, ale sledují osudy více postav. V první z nich se vyskytuje množství nadpřirozených motivů, lidé umírají za záhadných okolností a jako mrtví se vracejí na statek a chodí se ohřát k ohništi v síni. Ve druhé sáze vypravěč zmiňuje mimo jiné krásnou Guðrún, o jejíž ruku soupeřilo mnoho nápadníků a jež se za svůj život čtyřikrát provdala, jak jí bylo předpovězeno ve snu.

Změny oproti Hegerovu překladu
Jak se dočítáme v ediční poznámce Staroislandských ság, Hegerův překlad bylo v některých ohledech nutné upravit. Nešlo pouze o převod do aktuálnější češtiny, ale zejména o přiblížení originálům tam, kde se od nich překladatel odchýlil. Za Hegerovými zásahy do textů stojí stejné příčiny, jaké ovlivnily mnoho novodobých překladů staroseverských děl, které v Evropě vznikají zhruba od počátku 18. století. Jedná se v první řadě o snahu zajistit textům větší čtivost z pohledu soudobého čtenáře, s níž souvisí tendence k jistému zjednodušování na rovině jazykové i obsahové. To si nejlépe ukážeme na konkrétních příkladech z Hegerova překladu.

Co se týká jazyka, lze si povšimnout, že překladatel místy vypouští termíny odkazující na staroseverskou mytologii, případně je nahrazuje českými výrazy. Tím je ovšem poněkud oslaben severský kolorit textů. V Hegerově překladu Ságy o Njálovi například svárlivá Hallgerð říká Gunnarovi „Jdi mi k šípku se svými přáteli!“ (s. 366) tam, kde v originále prohlašuje „Trǫll hafi þína vini“, což je v revidované verzi správně přeloženo jako „Ať tvé přátele vezmou trolli!“ (s. 416). Podobný případ se objevuje i dále v této sáze, kde se v Hegerově verzi dočítáme, že Flosi byl „tak vzrušen, že byl ve tváři hned rudý jako krev a hned zas bledý jako uschlá tráva“ (s. 469). Již se ale nedozvíme, že byl navíc „černý jako hel“ („blár sem hel“), čímž se Heger vyhýbá překladu slova hel, staroseverského názvu pro podsvětí.

Výraznější zásah do textu ale představuje vynechávání básnických opisů, tzv. kenningů, ve skaldských strofách, jež pronášejí hrdinové ság. Používání různých typů opisů je jedním z charakteristických znaků skaldského metra. Kenningy lze zjednodušeně definovat jako dvou- či víceslovná spojení podstatných jmen používaná k opisu jednoslovného výrazu (např. „moře ran“ pro krev nebo „dárce zlata“ pro krále). Rozklíčovat význam kenningů není pro současného čtenáře jednoduché, mnohdy to vyžaduje znalost staroseverských mýtů, na nichž se básnické opisy často zakládaly. Z tohoto důvodu Heger většinu kenningů při překladu odstraňuje. Jako příklad můžeme uvést následující strofu ze Ságy o Njálovi, která opěvuje Gunnarovu statečnost v boji. První verze pochází z Hegerova překladu, druhá z revidovaného vydání, v němž jsou básnické opisy zachovány:

Slyšel jsem, jak slavně     sám se bránil v boji.
Oštěpem dva ubil    útočníky prudké,
šípy Gunnar šestnáct    šelem zrádných zranil.
Lidé z Kjölu lstiví    lichou mají slávu.
(s. 419)

Slyšel jsem, jak smělý     Gunnar sám se bránil
oštěpem svým sokům    jižně od hor kjǫlských.
Bojovník ten štědrý   šestnáct stromů války    (strom války > válečník)
v bouři štítů zranil,     dvěma zhoubu zchystal.       (bouře štítů > boj)
(s. 477)

Heger se zcela oprávněně obával, že čtenáři obsahu kenningů neporozumí. Jejich zrušením však potlačil specifičnost skaldské poezie, spočívající právě v její mnohovrstevnatosti a v přítomnosti několika významových rovin. Rozhodnutí editorů básnické opisy ve strofách ponechat a po straně připojit vysvětlení jejich smyslu se jeví jako ideální řešení.

Na rovině obsahu je v Hegerových překladech nejvíce patrným zásahem do textu vynechávání nebo krácení genealogických pasáží, uvedených zpravidla na začátku vyprávění. Výčty předků ságových hrdinů, zasahující obvykle mnoho generací nazpět, nemají pro samotný děj příběhu význam. Z hlediska současného čtenáře se jedná o zbytečné informace, proto je překladatel ze ság vyňal a přemístil do poznámkového aparátu. Pro tehdejšího člověka ovšem měly výčty předků velkou důležitost, sloužily jako jakási orientační časová síť, do níž si lidé mohli zasadit nejen děj ságy, ale i sami sebe jakožto další článek rozsáhlého řetězu generací. V novém vydání Staroislandských ság jsou genealogie zachovány, což sice činí vyprávění poněkud zdlouhavějším, ale zároveň čtenáři umožňuje vytvořit si ucelenou představu o původní podobě ság.

Větší autentičnost nové edice
Přestože Hegerovy zásahy do originálů jsou, například v porovnání s některými německými překlady staroseverské literatury z 19. století, spíše minimální, vedou k určitému zkreslení ságového stylu. Překladatel se snažil vytvořit čtenářsky snadno přístupnou verzi rodových ság, což ovšem vyžadovalo vynechání či zjednodušení některých výrazů či celých pasáží. Nová edice Staroislandských ság usiluje o co nejvěrnější převod textů do češtiny a doplňuje do vyprávění informace, jež se z Hegerových překladů nedozvíme. V Sáze o Gíslim se například dočítáme, že se „přiblížil svátek Zimních nocí“ (s. 169), tam, kde se u Hegera přibližuje pouze zima, anebo že Þorgrím Nos byl „ten největší zaříkávač, jakého si lze představit“ (s. 169), což Heger vůbec nezmiňuje. Kdo se nenechá odradit spletitými genealogiemi islandských rodů přidanými do nové edice, bude odměněn kvalitními překlady, jež zachovávají svébytné rysy ságového vyprávění.