Jan Čep se několikrát ve své autobiografii vyznává z celoživotní vášně četby. Považoval ji za nezbytnou ke zdravému a vyrovnanému životu každého člověka a měl za zlé moderní společnosti, zahlcené všemožnými rušivými hluky, že redukuje čas a prostor, který dříve lidé věnovali četbě. Četba, tento „hřích netrestaný“, máme-li užít obratu jednoho z Čepových milovaných francouzských autorů, Valery Larbauda, přináší Čepovi nejen okouzlení slovem, nýbrž především možnost, jak poznat lépe sebe i druhého; právě v četbě dobré literatury člověk může pronikat do skrytých hlubin života, přiblížit se jeho tajemství a snažit se lépe nahlédnout sám smysl lidské existence. V knihách klasiků Čep hledá „tajemství dobré prózy“, zároveň však přiznává, že v jistých chvílích se mu četba stávala i únikem, záminkou pro to, aby sám nemusel psát... Buď jak buď četba se stala Čepovi vitální nutností, jak dosvědčují i četné deníkové zápisky, v nichž reflektuje nebo jen stroze zaznamenává přečtené knihy. Od nástupu do rádia Svobodná Evropa (Radio Free Europe, dále RFE) v roce 1951 se Čepovi stala četba také povinností, prací, kterou postupem času vnímal stále víc jako vnucenou a nedobrovolnou a která se čím dál neúprosněji připomínala pravidelnými termíny.

Celý text ukázky v pdf