Člověk jemného duchovního zraku, posvěcující ve svém díle to, co tvoří svět světem a člověka člověkem. Prorok volající k obrácení k Bohu, ale i k domovu. Ahasver doma i v exilu. Člověk s nejsmutnějšíma očima na světě. Autor Zeměžluče, Tváře pod pavučinou a Dvojího domova. Překladatel G. B. Shawa, Georgese Bernanose či Paula Claudela. Nakladatelský redaktor a lektor. Jan Čep (1902‒1974).

Čepovský badatel, romanista a pedagog Jan Zatloukal, editor knihy Francouzští přátelé Jana Čepa, vstoupil do povědomí čtenářů již dvěma knihami na čepovské téma. První je Milý Vladimíre… Milý Maestro…: Vzájemná korespondence Jana Čepa a Vladimíra Pešky (1951‒1966), CDK, 2009. Druhou Kniha týdne, soubor Čepových exilových rozhlasových úvah, statí a recenzí uspořádaný v redakční spolupráci s Petrem Komendou (CDK, 2015). Zatloukal se již před lety etabloval jako znalec křesťansky (katolicky) orientované literatury, a to vedle dvou veřejnosti známějších kolegů, Martina C. Putny a doyena oboru literární historie Jaroslava Meda. Jeho práce vynikají akribií a civilní formou sdělení, jíž se snaží oslovit nejen pracovníky univerzitních ústavů, nýbrž i humanitně orientovaného čtenáře, který do tajů literatury a umění se znaky křesťanské tradice a spirituality teprve proniká.

Podhoubí této země

Recenzovaná kniha úzce navazuje na Čepovy rozhlasové pořady Jak přežít a Kniha týdne, v nichž z exilu přibližoval československému posluchači své teologicko-filozofické myšlenky a povětšinou francouzské spisovatele, soudobé i ty, na které se po válce už pozapomnělo. Jan Čep měl dvojí výhodu: již v meziválečném období překládal knihy francouzských autorů křesťanského zaměření a při svých pobytech ve Francii se s některými z nich spřátelil. Cestu mu razil staroříšský nakladatel Josef Florian, jenž řadu v knize pojednávaných autorů objevil a uváděl v prvních, často vynikajících a dosud živých překladech mezi české čtenáře. Ale nebyl to jen Florian. Na Čepově straně stáli i Francouzi žijící v Československu, kteří mu po jeho emigraci pomáhali a dávali naději. Po odchodu do exilu v roce 1948 sice na čas zakotvil v Radiu Svobodná Evropa v Mnichově, ale v roce 1954 se vrátil do Francie a zůstal v ní natrvalo.

Frankofonní orientace (nejen) první republiky poznamenala několik generací umělců, vědců, spisovatelů, výtvarníků, filozofů i budoucích politiků. Jejich jména, dílo a osudy tvoří duchovní podhoubí této země: bratři Čapkové, Alén Diviš, Václav Černý, Toyen, Jan Křížek, František Kupka, Edvard Beneš, Josef Palivec, Bohuslav Reynek, Zdenka Braunerová, Jan Patočka, Bedřich Fučík, Adolf Hoffmeister a mnozí další. Nadto si někteří z francouzských umělců Československo, a zvlášť Prahu zamilovali. Mám na mysli hlavně Paula Claudela, jenž svou sympatii k Čechám vyjádřil v knize Svaté obrázky české, přeložené Otto F. Bablerem a Bohuslavem Reynkem.

Rovnost bratrství

Jan Čep se zprvu prostřednictvím překladů a korespondence, později i osobně seznámil s autory, z nichž někteří jsou považováni za emblematické spisovatele a osobnosti 20. století. Mezi ty, o nichž pojednává Zatloukalova práce, patřili Georges Bernanos, Henri Pourrat, Paul Claudel, Emmanuel Mounier, François Mauriac, Gabriel Marcel, Madeleine Monzerová, Victor-Lucien Tapié, Hubert Beuve-Méry, Jean Pasquier, Georges Rouzet, Henri Queffélec, Julien Green, Maurice Nédoncelle a Daniel-Rops. Je škoda, že se Jan Čep při svých předválečných pobytech ve Francii zřejmě nesetkal s autorem, o jehož knihách také psal a který se u nás vždy těšil nakladatelské a čtenářské přízni – Antoinem de Saint-Exupéry. Jan Zatloukal, jenž knihu opatřil obsáhlou úvodní studií, zkomponoval svoji práci jako výbor oboustranné korespondence českého autora s jeho francouzskými protějšky, doplněný Čepovými texty, úvahami a eseji.

Typickým příkladem kapitoly, která může čtenáři otevřít celou knihu, je spisovatel a neúnavný sběratel starých příběhů, povídek a pověstí, Henri Pourrat (1887–1959), jenž u nás proslul romány Kašpar z hor (Vyšehrad, 1969) a Poklady z Auvergne (Hejkal, 1994; v překladu Jiřího Reynka). Oddíl pojednávající o Pourratovi sestává ze vzájemných dopisů a z Čepova vzpomínání na cesty do kraje Auvergne. „Chodívali jsme spolu odpoledne na dlouhé procházky, lesními pěšinami v boku údolí, v kterém skákal přes kamení potok, nebo jsme se zastavovali na mýtině, odkud se náhle rozevřel pohled do kraje, se střechami vesnic a samot, s hradbou hor na obzoru.“ Čep, jak je patrné z jeho dopisů, recenzí a esejů, je povolaným exegetou Pourratova díla. Má podobný duchovní zrak a jeho vztah k přírodě, horám, zapomenutým cestám, nenápadné historii malých lidí a světců je tomu Pourratovu velmi podobný. Vyznává se, tak jako u ostatních autorů, z geneze a intimity přátelství, v němž ani jeden nerostl na úkor druhého. Mezi přáteli neexistuje vztah podřízenosti a nadřízenosti, nýbrž hierarchie bratrství, kterou ve své knize Divoké kameny popisuje francouzský spisovatel a architekt Fernand Pouillon. Dokladem vzájemného porozumění a souručenství jsou i zařazené Pourratovy texty nazvané Emigrant, Nalezený poklad a Selská kultura. Všechny tři, třebaže poslední dva jen v krátkém úryvku, dokonale vystihují i Čepovo duchovní zakotvení a zároveň jeho neklid, pramenící ve věčném hledání neotřesitelné konstanty – pozemského i věčného domova.

Sednout na vlak

Je dobře, že se vedle prací Martina C. Putny, Jaroslava Meda, ale třebas také Zdeňka Rotrekla (Skrytá tvář české literatury, Blok, 1993) či Bedřicha Fučíka (Čtrnáctero zastavení, Melantrich, 1992) objevuje i Zatloukalova badatelská práce, odvislá od jeho francouzských cest a stáží a mnoha hodin strávených v knihovnách a archivech. Po mnoha desítkách let nakladatelského bezčasí, kdy se z křesťansky orientované literatury vydávaly jen zlomky, jsou takové monografie velmi potřebné. Potěší nejen ty čtenáře, pro které je Jan Čep srdečním autorem. Mají i svůj pedagogický rozměr, neboť zaplňují bílá místa v okleštěných dějinách literatury tak, jak jsme je znali před rokem 1989 a někde známe doposud.

Jan Zatloukal ukazuje, že vzájemné česko-francouzské kulturní vztahy byly kdysi něčím naprosto samozřejmým. Posadit se do vlaku a dojet do Paříže, Vídně nebo Berlína bylo pro „čapkovskou“ generaci přirozené; a nemuseli jste mít ani moc peněz. Jak ukazují například cesty Josefa Čapka po Německu, Francii a Španělsku, dalo se cestovat i bez kreditních karet. A právě tak, docela prostě, navštěvoval Jan Čep své francouzské autory, z nichž se později stali přátelé. Z celé knihy je patrné, že Francouzi Janu Čepovi rádi naslouchali a skrze něj objevovali krásu i složitost jedné země ve střední Evropě.

Florianův nakladatelský projekt, jehož byl Čep nějakou dobu součástí, vydával ovoce i v Čepově emigraci. Čep na svou zemi totiž nikdy nezapomněl. Nesl ji v sobě; a zpátky přes zadrátované hranice do ní posílal své úvahy, překlady a recenze, a v nich i svůj stesk po domově.

Autor Letnic ale nebyl jen nostalgik. Moc dobře věděl, že se domů vrátit nemůže, a tak se snažil i venku zhodnocovat to, čemu nejlépe rozuměl – lidské slovo. Osud jeho přítele Jana Zahradníčka by zřejmě postihl i jeho samotného.

Jsem úplně sám; hledám

Zatloukalova práce objevuje rovněž kritického Jana Čepa, a to nejen k těm, kteří mu uloupili zemi a vyhnali ho, ale i vůči některým moderním francouzským autorům a redakcím. „Dnes dvě zklamání: L´Aube neuveřejnil můj článek; speciální číslo Espritu o Emmanuelu Mounierovi nezařadilo můj text. Francouzi mě očividně nechtějí; láska, která není opětována. Jsem úplně sám. Na koho se ještě obrátit?“ píše Čep v prosinci roku 1950.

Nadto se některé Čepovy texty zdály být jen těžko přeložitelné do francouzštiny. Svědectví Lea Grubera není v tomto ohledu radostné: „Ukázala se nepřeložitelnost beletristických textů Čepových, jejich jemného přediva; Francouz se většinou rychle ježí, zdá-li se mu, že se do prózy mísí příliš lyrických prvků.“ A v tomto napětí musel Jan Čep existovat a pracovat, aby se uživil.

Přesto neztratil hloubku svého duchovního zraku ani radost a vděčnost francouzskému světu, který se mu stal/nestal druhým domovem. Dva texty Jana Čepa o Paulu Claudelovi (Návštěva u Paula Claudela a V rodném kraji Claudelově), s nímž se setkal krátce před jeho smrtí, ukazují, že Francii svých mladistvých snů a nadějí miloval. Francii viděnou očima domova, očima poutníka jdoucího podél polí v Myslechovicích u Litovle, očima malého chlapce, srdcem zamilovaného studenta. Pokud bych měl charakterizovat Čepovu povahu a valéry jeho duchovního zakotvení, jichž si všímá Zatloukalova nová kniha, vypůjčil bych si větu z Čepovy povídky Domek, která patří malému Jeníkovi. „Bože, jak je možno pořád jít dál a dál a nikdy nedojít na konec? Jak je to hrozné, žádný konec! Ale v tom se čehosi ulekl. Vždyť konec je také nemožný! Kdyby byla zeď na konci světa, probourala by se a zas by tam byla díra…“

Tohle je symbol Čepovy spirituality – hledání věčné konstanty, světa bezpečí, něhy a porozumění. Našel Jan Čep za svého pozemského života tuto konstantu? Kniha Francouzská přátelství Jana Čepa vám nepochybně leccos napoví. Jeho jazyk je totiž jazykem citlivého, hledajícího srdce.