V prosinci roku 2014 vydalo nakladatelství Argo český překlad mimořádně úspěšného neoviktoriánského románu Michela Fabera Kvítek karmínový a bílý. Loni ve stejný čas navázalo sbírkou povídek nazvanou Jablko, v níž se autor vrátil do stejného světa a k některým již známým postavám. Vzhledem k mezinárodní popularitě Kvítku a zoufalým reakcím čtenářů po celém světě, kteří se dožadovali pokračování, jež by zmírnilo jejich úzkost z otevřeného konce románu, by se mohlo zdát, že jde o vypočítavý tah. Povídky však nepředstavují pokračování v pravém slova smyslu, neboť čtenářům neprozradí to, co je nejvíce zajímá, a to jak se dál vyvíjel život hlavní hrdinky Kvítku, bývalé prostitutky Sugar. Jak Faber podotýká v předmluvě, jsou to spíše začátky dalších příběhů a emocionální návraty k postavám, nikoliv zevrubné přehledy jejich dalších osudů v době po skončení románu.

Sedmero povídek v Jablku je sedm „malých uzavřených světů“ (s. 19) a k tomu, aby si je čtenář vychutnal, není třeba zdolat Faberův devítisetstránkový opus, jakkoliv je jasné, že čtenář obeznámený s Kvítkem více ocení některé překvapivé zvraty (například to, že se povýšená Clara dala na dráhu prodejné ženy nebo že bonviván Bodley přemítá v nevěstinci o smyslu života a lidské pomíjivosti). Co se však literárních kvalit týče, mají povídky s románem mnoho společného – Faberovu skvělou schopnost charakterizace, propracovaný svět, v němž se odehrávají, i zájem o společenskou nerovnost, zneužívání, vykořisťování a krutost ve vztahu ke slabším a zranitelným, ať už jsou jimi děti, či krysy. Faber se nejprve prosadil jako povídkář, v průběhu své kariéry se k povídce průběžně vrací a Jablko znovu dokazuje, že tuto formu skutečně skvěle ovládá. Není tedy překvapivé, že se zbylé nápady související s Kvítkem rozhodl zpracovat právě tímto způsobem, a nikoliv románem o Sugar po čtyřiceti letech, kterak spokojeně hospodaří na farmě v Texasu obklopena houfem vnoučat.

Jedním z důvodů fenomenálního úspěchu Kvítku je neobyčejná plastičnost románového světa ‒ i vedlejší postavy, které se na stránkách románu jen mihnou, vyvolávají ve čtenáři neodbytný pocit, že mají zrovna tak hluboký vnitřní život jako jeho hlavní hrdinové a že by o nich autor mohl napsat zrovna tak obsáhlý román, pokud by se pro to byl býval rozhodl. Faber se však nerozhodl napsat o nich další román, nýbrž povídku. Své rozhodnutí zdůvodňuje touhou strávit s některými postavami více času. Některé se, jak uvádí v předmluvě, bránily a za nic na světě se mu nedařilo je přesvědčit, aby o sobě prozradily víc. Například Henry Rackham byl prý zcela neoblomný.

U několika z nich však uspěl, a tak se na stránkách Jablka čtenáři znovu setkají se služebnou Clarou, která po neúspěšných pokusech najít počestné zaměstnání zahájila kariéru prostitutky (povídka Clara a Krysí muž), s Williamem Rackhamem, jenž bojuje se stíny minulosti, horšícím se zdravím a úpadem svého kosmetického impéria (povídka Medicína), či s paní Emmelínou Foxovou, která se k zoufalství svého otce stále ne a ne provdat a místo toho tráví čas agitováním proti americkým otrokářům (povídka Čokoládová srdíčka z Nového světa). Za umělecký vrchol sbírky i symbolické zakončení lze považovat povídku Mohutná postupující horda žen v moc velkých kloboucích, která se odehrává již v edwardovské době, kdy Británií otřásá hnutí za volební právo pro ženy (jehož zapálenou stoupenkyní je i jistá paní Sofie) a svět pomalu míří k první světové válce. Jak píše v úvodu sám autor, je s touto povídkou stejně spokojen jako se svými nejlepšími romány a zvolil si v ní i románový záběr, ale stačilo mu na ni mnohem méně slov. Čtenářům, kteří znají Kvítek, pak možná budou nejméně zajímavé připadat dvě povídky věnované Sugar (titulní Jablko a Vánoce v Silver Street), které se vracejí do doby těsně před dějem románu, věnují se postavě, která v románu dostala největší prostor, a neprozrazují o ní nic zásadně nového.

Kromě povídek samotných je možná dostatečným důvodem k zakoupení knihy i autorova předmluva, v níž popisuje svou komunikaci s čtenáři Kvítku a pozadí vzniku povídek. Stejně jako povídky samotné jsou i tyto drobné epizody plné života a autor sám přiznává, že záblesky osudů, s nimiž se seznámil v dopisech čtenářů, ho zaujaly stejně, jako čtenáře osudy jeho postav, a že se jejich otevřenými konci cítil stejně frustrován. Skupinka „náruživých postarších čtenářek“ například Fabera na pohlednici ozdobené kočičkami žádala o informace o tom, kam se Sugar se svou chráněnkou Sofií poděly (pokud to tedy sám ví!), neboť se obávají o jejich bezpečí. Jeden čtenář se svěřil s příhodou, kdy jedné noci v polospánku uvažoval o tom, co by měl slečně Sugar a paní Foxové pořídit k Vánocům – a až po chvíli si náhle uvědomil, „co jsou vlastně zač“, tedy že chystal dárky pod stromeček literárním postavám.

Michel Faber si již na české literární scéně vybudoval pevné místo: kromě Arga (Evangelium ohně, Kvítek karmínový a bílý, Jablko) se jeho dílům soustavně věnuje i nakladatelství Kniha Zlín, které vydalo jeho povídkové sbírky Někdy prostě prší a Farenheitova dvojčata, a na květen letošního roku chystá Faberův dosud poslední román Kniha nových zvláštních věcí. Na Faberově úspěchu v českém prostředí má nepochybně zásluhu i jeho dvorní překladatel Viktor Janiš, který se jeho dílům věnuje s neobyčejnou pečlivostí a zaujetím.