Nizozemsko-australsko-skotský spisovatel Michel Faber patří k nejpozoruhodnějším současným spisovatelům, kteří píší v angličtině. Proslavil se zejména svým opus magnum, objemným románem z prostředí viktoriánského Londýna Kvítek karmínový a bílý. U nás zatím postupně vycházejí překlady jeho útlejších děl: nejnověji je to Evangelium ohně, próza, kterou Faber napsal jako svůj příspěvek do řady Mýty skotského nakladatelství Cannongate, v níž vycházejí beletristické aktualizace a překódování mytických syžetů různých kultur od současných autorů různých jazyků.

Kanadský orientalista-odborník na aramejštinu, obdařený z autorova rozmaru jménem Theo Griepenkerl, náhodně při bombovém útoku objeví v iráckém muzeu papyrové svitky, na nichž je zaznamenáno dosud neznámé evangelium. Jeho autorem je Malchus, postavička, která byla svědkem Ježíšových posledních dnů. Malchus zjevně nechtěl psát své evangelium k věroučnému budování nové církve: v tomto evangeliu je Ježíš vylíčen nikoli teologicky, ale z výrazně lidštějšího hlediska, jako učitel a prorok, který „se nejspíš celou dobu soustředil na to, jak je nesmírně prudce kurevsky bolestivé, když člověku probijí hřeb zápěstím. Anebo se vážně, vážně bál, že se podělá před zraky své matky“ (str. 182); jako mesiáš, jehož poslední slova neznějí, jak se domnívají generace věřících, „Otče, proč jsi mě opustil?“, nýbrž „Prosím, mohl byste mě někdo prosím vás dorazit?“ (str. 142). Z podobného pozemského pohledu je líčen apoštol Šimon, který to v tomto „pátém evangeliu“ schytá jako učedník, který po událostech na Golgotě ztratil víru a propadl opojným nápojům: možná čtenáři chvíli potrvá, než se mu rozbřeskne, že je řeč o Petrovi, skále, na které Kristus chtěl vybudovat svou církev. Theo spisek přeloží do angličtiny a najde pro něj nakladatele, který překlad vydá. Rozvine se řetěz událostí, které autorovi slouží především k ironizování poměrů v náboženském životě Američanů i v nakladatelském a knižním byznysu, zákazníků serveru amazon.com („čtenářské recenze“ na evangelium představují jednu z nejvtipnějších pasáží celé knihy) i akademiků honících se za kariérou, mezi něž patří i sám Theo.

Evangelium ohně je samozřejmě v první řadě próza na objednávku, cvičení v disciplíně „tvůrčí psaní“ se zadáním napsat prózu založenou na mýtu. Úrovně Faberových mistrovských kousků nedosahuje, i když autor i v ní suverénně prokazuje, že umění narace ovládá dokonale. Nechává děj plynout kolébavým tempem, aby v pravou chvíli šlápl na plyn tak razantně, že akcelerace čtenáře zatlačí hluboko do křesla. Jindy zase nechává napětí stoupat až k nesnesitelnosti, a když už netrpělivě čekáme na pointu – místo ní nacházíme prázdné místo, vše se odhaluje až v dalších řádcích, retrospektivně. Faber je výborný literární řemeslník: i finta s nalezeným rukopisem je koneckonců průhledný topos, jehož použití nutně znamená hru s odkrytými kartami; s trochu blazeovaným odstupem ho ironizoval už takový Umberto Eco v předmluvě ke Jménu růže.

Redakce nakladatelství Argo, které je styčným bodem mezi edicí Mýty a českým prostředím, natolik spoléhá na intuici a vzdělanost svých čtenářů, že v knize (na rozdíl od nakladatelské anotace dostupné na webu) nijak neinzeruje, že v originále Evangelium ohně vyšlo jako současná aktualizace mýtu o Prométheovi. Na to musí čtenář přijít sám a snadné to skutečně nemá, protože z prométheovského mýtu v syžetu moc nezůstalo: lépe řečeno skoro nic až na nejzákladnější vzorec motivů s postavou opovážlivce, který ukradl bohům oheň (zde skrytý v názvu evangelia, jež má v křesťanském světě hrát úlohu hořlaviny, nebo možná přesněji výbušniny) a dal ho lidem, za což si zaslouží trest – podle podání starých Řeků byl, jak známo, přikován ke skále a orel mu kloval játra, která mu každý den dorůstala. (Nakonec ho z útrap vysvobodil Héraklés, ale to sem nepatří.) Postupem čtení se zdá, jako by tu mnohem zřetelněji vyvstávala jiná mytologická linka – aktualizace samotného příběhu o ukřižování Ježíše Krista, který přece také představuje mýtus. Tento mýtus tu hraje dvojí roli: jednak se nabízí paralela mezi Ježíšovým utrpením a útrapami samotného Griepenkerla. Protože u Michela Fabera málokdy bývá nějaký motiv užit náhodně, může nás k této interpretaci nasměrovat jeho jméno – Theo, ovšem vedle skutečnosti, že toto jméno rezonuje ve jménu Prométheus. V druhém plánu pak autor ukazuje mýtus v jeho „druhém životě“: ne tedy samotný příběh o Ježíšovi, ale to, co se z něj stalo za stovky let čtení a vykládání, zpochybňování a skandálních odhalení – podobných, jakého jsme svědky v této Faberově fikci. Něco jako hermeneutický kruh, ve kterém každé další vnímání určitého textu je vpleteno do sítě všech těchto dosavadních souvislostí a je jimi poznamenáno. Mýtus je živý organismus a Faber to říká s plným vědomím toho, že právě do zmíněné sítě přidal další uzlík – a protože, jak jsme poznamenali, zde jde o lidskou, „demytologizovanou“ stránku Ježíšovy (a Petrovy) osobnosti, je to v tomto případě uzlík zaškrcující, rozkladný a destruktivní, ale i takové do druhého života mýtu patří. Vplétání mýtu do sítě vztahů potvrzují dokonce i slova jednoho z Theových únosců: „Vím, že budeš všude možně tvrdit, že to [...] bylo falešný. Ale to už bude jedno. Ten příběh je venku. A jakmile je venku, už ho nikdy nemůžeš vzít zpátky. Tak to chodí“ (str. 193–194).