Hrdinka Isserley je žena s obrovskými ňadry a nosí brýle s velmi silnými skly. Od rána do večera projíždí autem opuštěnou vysočinou na samotném severu Skotska a na vedlejších silnicích občas vezme svalnatého stopaře. Po cestě se s ním dá do řeči, nenápadně zjišťuje, zda jede do nějakého konkrétního města, nečeká-li na něj někdo, zda má příbuzné. Isserley žije na Ablachově farmě, jejíž obyvatelé bydlí i pracují v podzemních kobkách a na světlo vůbec nevycházejí. Nepocházejí totiž ze Země, chodí po čtyřech, mají srst a ocas. Říkají si lidé a lidský druh nazývají vodsely. Farma slouží jako masokombinát, Isserley jako netradiční zásobovač.

A na ni Faber soustředí veškerou pozornost. Společnost na její planetě je rozdělená do kast; Isserley by jako příslušnice nízké vrstvy musela těžce pracovat v krutých podmínkách na jiné planetě. Nabízela se však ještě jedna možnost: absolvovat řadu velmi bolestivých operací, aby se co nejvíce podobala lidem. Fyzická proměna znamená (pro ni i pro celý její druh) strašlivé znetvoření, provázené neustálou bolestí páteře, která byla chirurgicky zkrácena kvůli vzpřímené chůzi. Isserley je tedy monstrum, podobá se zvířeti, rozuměj nám lidem. Proměna však není dokonalá. Kdysi krásná Isserley má po celém těle jizvy, musí na veřejnosti nosit brýle se silnými skly, aby zamaskovala tvar a nezvyklou velikost očí, musí si pravidelně holit srst a musí jíst jídlo ze své planety. Má jen svou práci, kterou vykonává bez chyby a je na ni patřičně hrdá. Uspané oběti předává beze špetky soucitu či jiného pohnutí mysli: pod kůží vodselů se skrývá dobrá pochutina.

Pozvolný obrat v hrdinčině myšlení nastane, když potká přitažlivého Amlise Vesse (syna a dědice společnosti, která celý obchod s masem provozuje), jenž přijel na inspekci. V celé knize lze pouze v jejich rozhovorech najít stopu souznění; jsou to jediné chvíle, kdy Isserley není sama. Amlis je typickým dítětem z bohaté rodiny se všemi rebeliemi, které se dají chápat spíš jako odpor proti otcově autoritě a proti nalinkovanému osudu; díky němu však Isserley začne poprvé přemýšlet o smyslu své práce, pochybovat oprávněnosti zacházení s jejími oběťmi na farmě. Postupně se mění z poslušného stroje v uvažující bytost, která se na konci knihy alespoň v náznaku snaží zachránit poslední kus před výbuchem svého automobilu. Přesto je pro ni slitování nedostupné: ve scéně, kdy společně s Amlisem Vessem sestoupí do podzemí, aby mu ukázala odchycené exempláře, mu nechce (možná ani nedokáže) vysvětlit slovo "slitování", které jeden vodsel nakreslí do hlíny. Isserley zůstává do konce zástupcem svého druhu s celou jeho kulturou i sociální, přísně stratifikovanou skladbou společnosti.

Téma empatie je ústřední myšlenkou Faberovy klasicky apelativní knihy. Autor svými čtenáři obratně manipuluje a rozděluje rovným dílem jejich přízeň mezi Isserley a stopaře. Máme pochopení pro Isserley (peklo operací), rozum však brání souhlasit s tím, že zabíjí lidi kvůli masu. Základní provokativní obraz je zesílen podmínkami, v nichž odchycení stopaři přežívají. Jsou umístěni v malých klecích pod zemí a jsou krmeni pouze proto, aby měli co nejvíce svalové hmoty. Pod kůží je mimo jiné ekologicky angažovaný román; autor k tomu v jednom rozhovoru podotkl, že se ve své prvotině snažil ukázat, že západní civilizace už dosáhla takového obžerství, že k uspokojení poptávky po masu je zapotřebí čím dál větší krutosti ke zvířatům a znepokojivého zneužívání vědy.

Obyvatelé Ablachovy farmy pocházejí z planety, na níž jsou naprosto katastrofální podmínky pro život. Všichni její obyvatelé žijí pod zemí a musejí si kupovat vodu a vzduch. Proto jsou Isserley i Amlis Vess tak očarováni přírodou Země, její nedotčeností a krásou. Isserley sice ztratila svou původní podobu, získala však možnost volně se pohybovat v přírodních podmínkách, jimiž nedisponují ani ty nejbohatší vrstvy na její domovské planetě. Oběť těla nebyla zbytečná.

Román však naštěstí není moralita bez humoru. Faber se vysmívá celé moderní společnosti, počínaje televizí, z níž chce Isserley získávat fakta o lidském druhu a dočká se pouze přihlouplých soutěží či podivné scénky s dvěma hrobníky a jámou (s chutí vystřihnutá narážka na Hamleta), přes erotické symboly - Isserleyina obrovská ňadra jsou vymodelována podle vzoru z pánského časopisu - až po pseudointelektuální uvažování o civilizaci, jehož jsme svědky v případě jistého vodsela. Ten by ve vnitřním monologu během své poslední cesty, na jejímž konci čeká kotec v podzemí, uvažuje o tom, že nejlepší by bylo nechat celou Zemi zvířatům, protože ta by ji alespoň nezničila; neví ovšem, že v té samé chvíli o něm řidička uvažuje jako o dalším potenciálním chovném jedinci.

Je třeba upozornit, že ušlechtilost autorského záměru v Pod kůží je občas rušena určitou neumělostí či nepřesností. Především konec, v němž Isserley z obavy před odhalením vyhodí své auto do vzduchu a utěšuje se tím, že její atomy splynou s atomy vody, prvku tak vzácného na její planetě, vyznívá ve svém panteistickém duchu křečovitě a schematicky. Zápletka trpí mnoha logickými lapsy: jak je například možné, že si obyvatelé skotské vysočiny nikdy nevšimli zásobovacích lodí, které přilétají a odlétají z Ablachovy farmy, jak je možné, že je nezachytily pozemské radary? Proč Amlis Vess během své návštěvy nevypozoroval známky jiné kultury? Vzhledem k tomu, že je vegetariánem z přesvědčení, byl to pro něj byl silný argument, kterým by mohl působit na svého otce. Základní Faberova výzva je přes tyto známky amatérismu mimořádně působivá, těžko ji přehlédnout či zapomenout. Očišťuje od nánosu známá slova: dřív, než bude pozdě!