Anglicky píšícího autora nizozemského původu Michela Fabera lze považovat za tematicky evropského spisovatele, avšak náměty jeho knih se neomezují na určitou zemi či prostředí a jsou zasazovány do rozličných lokací i časových období. Faber zároveň proslul plejádou pozoruhodných ženských hrdinek, které se vymykají jakémukoliv běžnému zařazení – ať už jde o dětsky naivní Agnes, zosobnění ženského ideálu 19. století, či světaznalou prostitutku Sugar z románu Kvítek karmínový a bílý z viktoriánské Anglie, nebo mimozemskou lovkyni lidí Isserley z autorova románového debutu Pod kůží, zasazeného do Skotské vysočiny. Faberovi protagonisté (i prostředí, v němž se pohybují) jsou svými často pohnutými osudy i neotřelým vykreslením neopakovatelní a jako takoví se čtenářům navždy pevně zapíšou do paměti.

Totéž lze prohlásit i o knize Stodevětadevadesát schodů, vydané v češtině nakladatelstvím Argo – jde o publikaci obsahující dvě Faberovy novely, z nichž jedna nese název shodný s titulem sbírky a druhá jméno Kvintet Courage. Na první pohled jsou to zcela odlišné kratší prózy: první se odehrává v přímořském městě Whitby v severním Yorkshiru, kde probíhají archeologické vykopávky, zatímco v druhé sledujeme dvoutýdenní generální zkoušku proslulého vokálního souboru se specializací na avantgardní skladby na fiktivním belgickém zámku Martinekerke. Při bližším čtení však zjišťujeme, že jsou si podobnější, než by se na první pohled mohlo zdát.

Spojují je především výrazné ženské postavy, jejichž očima sledujeme veškeré dění: v první novele se čtyřiatřicetiletá archeoložka Siân, bojující mimo jiné s následky válečného traumatu z Bosny, na útesech Whitby setkává s Magnusem, pohledným, avšak poněkud lehkomyslným medikem z Londýna, jemuž pomáhá luštit obsah záhadného starého svitku, jejž zdědil po svém nedávno zesnulém otci, a chová k němu protichůdné city. Zhruba padesátiletá Catherine z druhého textu je zase talentovaná zpěvačka s mimořádným hlasovým rozsahem, trpí však mnohaletými depresemi a je celý život závislá na manželovi, k němuž utekla od svého podobně dominantního otce. Obě ženy jsou nadané a oduševnělé, oddané historii, literatuře či hudbě, avšak zvláštním způsobem uzamčené ve svém vlastním, niterném světě – jako by je úzkosti a strachy z minulosti, jež prostupují celý jejich současný život, ochromovaly natolik, že nejsou schopné se z tohoto světa vymanit.

S malebnými domky a rozeklanými útesy, bičovanými chladným větrem a zpěněnými mořskými vlnami, je Whitby magické místo s pochmurnou atmosférou, kde jako by ožívala námořní historie – místo prodchnuté romantickou rozervaností a melancholií, které vyloženě nabádají k pohledům do minulosti i do vlastního nitra. Příběh Siân se mísí s obsahem záhadného svitku, jejž s majitelovým souhlasem po večerech luští. Jeho obsah odkrývá doslova řádku po řádce, takže se toto odhalování stává jakýmsi napínavým seriálem na pokračování a zároveň záminkou k opakovaným schůzkám s Magnusem: jde o zpověď místního velrybáře a obchodníka s olejem, který na zdejším místě v 18. století k Siâninu pobouření zjevně zavraždil svou dceru. Hrdinčin rozporuplný vztah k mužům vedle nejistého flirtování s Magnusem a drsného rozchodu s bývalým přítelem podtrhuje noční můra, která mladou ženu noc co noc sužuje – zprvu něžný cizinec ji sevře v důvěrném objetí a vzápětí jí s železnou pravidelností uřízne hlavu.

Kvintet Courage se naproti tomu kromě úvodních scén odehrává v jediném domě a na přilehlých pozemcích, což nahrává ryze situačnímu dramatu s rozličnými charakteristickými postavami. Je tu chladný a dominantní ředitel hudebního tělesa a zároveň Catherinin manžel Roger, svobodomyslná a sebevědomá kráska Dagmar se synkem Alexem, pohledný floutek Julian, dobrácký a málomluvný Benjamin a hrstka vedlejších postav, které do domu zavítají v průběhu nácviku kvarteta – například nesnesitelný italský autor avantgardního kousku s absurdním názvem Partitum Mutante, jejž má skupina interpretovat. Ukáže se, že dotyčný Pino Fugazza, ve skutečnosti dědic rodinného podniku s automatickými zbraněmi, umí sotva dvě slova anglicky a hudba ho zjevně nezajímá, ani co by se za nehet vešlo.

Faberovy novely jsou citlivě odvyprávěné miniatury: časovým rozsahem úsporné, ale emočně hluboké sondy do lidského života. Jedinečná prostředí, v nichž se novely odehrávají, dávají hrdinkám příležitost vytrhnout se ze zavedených myšlenkových vzorců a apatického snění. Přestože, jak je u Fabera ostatně zvykem, nepřinášejí konkrétní happy-end ani definitivní rozuzlení, v případě obou protagonistek ukazují, že existuje východisko, možnost změny i nové budoucnosti. Faber je ve vykreslení ženských postav jako obvykle pozoruhodně vnímavý a rozměr kratší prózy tento talent ještě více zdůrazňuje.