Na radu svého učitele ze základní školy si malý Ludvík Vaculík (1926–2015), rodák z valašského Brumova, začal pravidelně psát deník, což mu vydrželo prakticky po celý život. Tyto zápisky se mu později staly podkladem mnoha děl – jak se sám několikrát zmínil, uměl psát jen o sobě a o tom, co skutečně zažil. Kromě notoricky známého Českého snáře, románu-deníku, odhalujícího kromě jiného méně hezkou tvář českého disentu, použil Vaculík deníkové zápisky coby nosné pilíře kupř. v románech Loučení k panně či Cesta na Praděd. Kumulací nepravidelných deníkových poznámek Vaculík konstruuje literární dílo odrážejících podstatnou stránku jeho osobnosti, výseč z jeho vnitřních i vnějších krizí a hloubkových analýz vztahů s okolím. Podobným způsobem napsal Vaculík i knihu, jež vyšla v roce 2007, a která příznak jeho oblíbené formy nese dokonce i v podtitulu: komponovaný deník. Hodiny klavíru se opírají o nepravidelné deníkové zápisky z časového rozmezí, jež začíná začátkem roku 2004 a končí prosincem roku následujícího.

Hlavní dějovou linii komponovaného deníku představuje, jak sám název napovídá, učení se hře na piano. Poté co Vaculíkův syn Josef přestal docházet na hodiny klavíru v někdejší budově hudební školy na pražském náměstí Republiky, rozhodl se tuto štafetu přebrat otec („… rodiče čekají, že až děti vyrostou, pomůžou jim, udělají za ně, co sami nesměli, nemohli, nedovedli; ale často to bývá tak, že si to zas musejí udělat sami. I chodit za ně na klavír“). Bezmála osmdesátiletý Vaculík se tak postaví poměrně velké výzvě – primárně mu ani tak nejde o to, aby se ve svém pokročilém věku naučil na tento nástroj bravurně hrát, ale spíše aby docítil toho, že u této činnosti alespoň nějaký čas vydrží, a přesvědčil se, že je schopen překonávat sama sebe. Vedle autorova zápolení s basovými klíči a tím, že levá ruka nedrží dostatečně správný krok s pravou, se Hodinami klavíru nese ještě jedno důležité téma: postupný rozpad Literárních novin, periodika, jež v 60. letech minulého století doslova psalo dějiny a jež se na počátku 21. století za vedení Jakuba Patočky rozštěpilo. Ludvík Vaculík zde odhaluje tíživou atmosféru panující uvnitř redakce, osobní boje a nevraživost, s níž byl jako člen redakční rady nucen se potýkat. Jeho hluboká zainteresovanost na osudu „Literárek“ je jasně rozpoznatelná a příběh těchto novin se tak svým způsobem stává Vaculíkovým příběhem osobním.

Svůj názor, že „každý text potřebuje ženskou postavu“, realizuje Vaculík i zde, a to v osobě osmadvacetileté slečny učitelky. Typicky vaculíkovský nádech erotična je zde však oproti jiným jeho dílům silně upozaděn, a jestliže už se objeví, pak jen jakoby mimochodem, velmi nenápadně a k tomu ještě nepřímo, nejčastěji v podobě představ („čtenář, zkažený životem a četbou, je vždy trochu zvědavý, co se stane. Tady se ovšem nestane nic, za to ručím, ale čtenář může mít podezření, zvláště když autora už zná“). Přestože se autor na nepravidelné hodiny klavíru nemaže po holení pitralonem jako obvykle, ale něčím o dost fajnovějším, a k tomu si pravidelně stříhá nehty, ani náznakem zde neproběhne žádná známka svádění. Jsme tak pouze svědky úseků rozhovorů s „paní Klavírní“ a autorovými úvahami nad její mírným oparem tajemství zahalenou osobou (vyskytuje se v jejím životě nějaký muž?). Namísto dobyvatele jsme tak konfrontováni se sympatickým obrazem pána v pokročilém věku, jenž dochází do lidušky a jehož dokáže rozveselit i taková drobnost, že dnes zrovna umí o trochu víc než minule! Tato absence živočišného erotična a neustálé potřeby zaujmout druhé pohlaví dodává dílu na příjemném klidu a jakémsi pro Vaculíka nezvyklém tichu, jen tu a tam jemně narušovaném brnkáním na klapky piana…

Kromě permanentní koexistence dvou nosných dějových motivů – učení se na klavír a problémy s Literárními novinami – prostupují Hodinami klavíru popisy autorových nálad, vzpomínek (např. na doby, kdy působil jako vychovatel na internátě v Benešově nad Ploučnicí, o čemž pojednává jeho román Rušný dům) i všedních událostí. Čtenář tak velmi rychle pochopí význam autorových slov, tedy že se jedná o záznam jeho „nejklidnějšího období života“. Hodiny klavíru jsou totiž především zdařilá výpověď stárnoucího člověka o niterných pocitech štěstí v životě i ve světě, a to navzdory tomu, že tyto veskrze pozitivní a svěží dojmy často ostře kontrastují s realitou venku – hudební škola, do níž autor dochází, balancuje na hranici zániku, stejně tak jako noviny, s nimiž jej pojila významná část jeho života. Ani autorova účast na letním kurzu lužické srbštiny v Budyšíně jej o světlé budoucnosti tohoto jazyka a národa příliš nepřesvědčila. Štěstí tak nalézá ve zdánlivě prostých věcech: v opečovávání zahrady, radosti z počasí (jakéhokoliv), občasných výletech po vlasti, v dlouhotrvajících vztazích, v citech ke své ženě Madle a střípky radosti mu přinášejí vlastně i jeho klavírní pokusy, přestože si je vědom toho, že ve hře na tento nástroj nikdy vynikat nebude, nikdy se s ní – na rozdíl od jiných věcí – nebude nikomu předvádět („Učení na klavír mi jakoby představuje můj pól neúspěchu, když já jsem zvyklý, že se mi všecko daří“). Klavírem se pouze umně odpoutává od všedních starostí, od nedokončených (či vůbec nezapočatých) úkolů, nebo si jím naopak poskytuje vítané alibi ve chvílích, když se mu prostě zrovna nic nechce.

Klid a vyrovnanost, jež z díla čiší, místy (ovšem velmi sympatickým způsobem) narušují jen vaculíkovská rozhořčení nad stavem světa a společnosti a občasné rozpory, s nimiž se autor uvnitř sebe sama potýká. V jednu chvíli tak kupříkladu Vaculík Patočku v jeho poněkud kontroverzním směru vedení novin podporuje, poté mu však začne být protivný, v jeden okamžik se těší, až se s dalšími osudy Literárních novin nadobro rozloučí, vzápětí však čtenář cítí autorovu hlubokou zainteresovanost na pokračování tohoto periodika atd. Bůhví, jak to Ludvík Vaculík dělá, ale navzdory všem těm občasným vnitřním konfliktům a určité rozkolísanosti, přes všechny negativní jevy, s nimiž autor přichází mimo domov do styku, je z Hodin klavíru znát vyrovnaný pokoj, nezvykle smířlivé tóny a zejména pak hluboká vnitřní harmonie, tedy atributy, jež pro ráz Vaculíkových děl nejsou úplně typické. Hodiny klavíru, které uzavírají Vaculíkovu románovou tvorbu, jsou nepateticky a nekýčovitě napsaná zpráva o příjemném stárnutí a svou literární kvalitou a silnou výpovědní hodnotou rozhodně nezůstávají za ostatními Vaculíkovými romány v pozadí.