Není každý děda vševěd
V roce 2008 obohatil Ludvík Vaculík (1926–2015) českou literaturu pro děti prózou s názvem Petr má medvěda nebo co, na níž demonstruje sílu dětské fantazie, vynikající nad realistickým pohledem dospělých. Publikaci se v rámci veletrhu LIBRI Olomouc dostalo čestného uznání v rámci ocenění Nejkrásnější kniha a pro mimořádný čtenářský ohlas se letos na podzim dočkala druhého vydání.
Ludvík Vaculík (1926–2015), nestor české moderní literatury a fejetonista, jehož vtipná i moralizující poselství národu ještě donedávna pravidelně vyplňovala poslední stranu úterních Lidových novin, v roce 2008 rozšířil svou bibliografii o titul pro dětské čtenáře. Humornou knížku s názvem Petr má medvěda nebo co, jíž prostupuje nádech vaculíkovské didaktičnosti, vydalo nakladatelství Meander. Za nápadité ilustrace liberecké výtvarnice Ivy Ouhrabkové získala v roce 2008 na veletrhu LIBRI Olomouc čestné uznání udělované v rámci ocenění Nejkrásnější kniha. Na podzim roku 2015 se knížka po velkém čtenářském ohlasu dočkala druhého vydání.
Malý Petr jednoho dne dostane od svého dědečka z vesnice krátký dopis. Děda že mu přiveze medvěda. Petrovo počáteční nadšení se však mění ve zklamání ve chvíli, kdy se ukáže, že se nejedná o medvěda živého, ale jen plyšového. Dědovi (jenž se na ilustracích velmi podobá Ludvíku Vaculíkovi) se ale medvěd moc líbí, a tak jej od Petra za šestnáct korun odkoupí. Šestnáct korun, to už je pěkná částka, a proto se Petr rozhodne, že si za ni koupí opravdického, živého medvěda, a ne nějakou atrapu vycpanou pilinami! A skutečně, k Petrově radosti jednoho takového, malinkého a bílého s červenýma očima, v obchodě se zvířátky mají, a tak si jej Petr odnese domů. Že to ale s tou medvědovou „medvědovitostí“ nebude až zas tak jednoduché, zaznamená nejen kočka, která na medvěda podnikne útok, ale i Petrův dědeček. Ten, jakmile na něj několikacentimetrový medvěd vykoukne z krabice, se nejprve snaží vnukovi dokázat, že se o žádného medvěda nejedná. Petr si však zarputile trvá na svém a dědečkovi tak dokáže, že na pohledu dospělých vlastně příliš nezáleží. Dědeček, kterého vnukova rozpustilá obrazotvornost zbaví všech argumentů, je tedy nucen uznat, že opravdu není na škodu nechat se tu a tam unést dětským světem.
Zmíněný didaktický nádech knihy představuje tentokrát spíše apel na rodiče. Proč odporovat potomkům a zpochybňovat jejich bohatou fantazii? A jaké by to bylo, nežít v ustrašeném světě a dopřát dětem velikou prázdninovou cestu vlakem za dědečkem? V podtextu knihy najdeme i jemně naznačené přání, aby se děti více zajímaly o své prarodiče a trávily s nimi volný čas.
Petr má medvěda nebo co je především obraz velmi pěkného a hravého vztahu dědečka s vnukem, mezi nimiž se již objevují známky zdravě sympatického soutěžení – oba jsou přece chlapi, byť je dělí generace! Dialogy, v nichž si jeden druhého dobírá, jsou rýmované, prosté a především vtipné a pokaždé vyvolají úsměv nejen na tváři dětí, ale i dospělých, kteří budou Vaculíkův příběh o medvědovi (nebo o čem) svým malým předčítat. Napětí v příběhu pomáhá udržovat i tajemstvím obestřená identita zvířátka, jež Petr vlastní: je to malý medvěd za 16 korun? Je to myš? Nebo co…? Na to už si musí každý, s pomocí své fantazie, přijít sám.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.