Amsterodam se opět stal poslední štací. Před dvěma lety, 25. května 2013, tu naposled hrál Filip Topol (zemřel o tři týdny později 19. června 2013). A teď se toto město stalo místem zřejmě posledního zahraničního vydání, jehož se krátce před smrtí dočkal Ludvík Vaculík (zemřel 6. června 2015).

V dubnu 2015 vyšel v nakladatelství Leesmagazijn revidovaný překlad románu Ludvíka Vaculíka Morčata. Tato nizozemská verze, již překladatel Kees Mercks nově pojmenoval Cavia‘s op proef (dřívější název zněl Guinese biggetjes), se zřejmě stala posledním zahraničním vydáním za autorova života (zemřel 6. června 2015). Knihu recenzoval 1. května Johannes van der Sluis. Kromě jiného píše: „Není to snad příliš vhodná kniha pro voliče ,Strany na ochranu zvířat‘ a aktivisty, zato zvlášť doporučuji našim absurdistům a surrealistům – nenáležejícím, jak doufám, k ohroženým živočišným druhům –, protože ti vědí, že bizarní představy a skutečnost k sobě mívají nečekaně blízko, což je znalost, která by se měla šířit, abychom věděli, čeho všeho je člověk schopen.“ Agenturní zpráva o Vaculíkově úmrtí proběhla všemi důležitými nizozemskými a vlámskými médii.

Ve styku s Nizozemci dával Ludvík Vaculík rád k lepšímu větu, kterou si zapamatoval z baťovské jazykové příručky. Zněla přibližně takto: „Ik hoop dat ik me als Vlaming hier goed zal gevoelen.“ Neboli: Doufám, že se zde jakožto Vlám budu cítiti dobře. Ta učebnicová věta vyslovená s českým přízvukem působila jako ledoborec. Zažila jsem to začátkem listopadu 1990 na výletě uspořádaném nizozemským nakladatelem pro Ludvíka Vaculíka a maďarského spisovatele Pétera Esterházyho v komorní společnosti překladatelů a lidí z okruhu nakladatelství. Po návštěvě krojované rybářské osady Marken na ostrůvku poblíž Amsterodamu následoval oběd u nakladatele v renovovaném venkovském stavení s výhledem na podzimně mlhavé, ale stále zelené pastviny v krajině starých polderů severně od Amsterodamu, kde se navzdory pokročilému podzimu poklidně pásly černobílé krávy. Z hostitelovy diskotéky Vaculíka zvlášť zaujal Jacques Brel v nizozemské verzi – takže nikoli Le plat pays, ale Mijn vlakke land – a země byla široko daleko skutečně plochá. Později se Vaculík pustil do zpěvu sám, vybíral ze svého repertoáru starých německých písní. A ti, pro které to bylo první setkání s živým „východoevropským“ spisovatelem, žasli: očekávali smrtelně vážného, trýzněného disidenta, který se díky nim poprvé nesměle rozhlíží po svobodném Západě, a najednou trávili příjemné odpoledne s výborným společníkem, který je seznamuje se zapomenutými vokálními perličkami sousední, pro někoho i vlastní kultury (přítomná spisovatelka Doeschka Meijsing, tou dobou literární redaktorka časopisu Elsevier, měla německé kořeny). Péter Esterházy, vycházející evropská literární hvězda s aristokratickým společenským brusem, zůstal jaksi ve stínu.

Vaculíkův tehdejší pobyt v Nizozemsku přitom nebyl jednoznačně slunečný – a nesouviselo to jen s ročním obdobím. Z textů, které tu psal (bohužel se mi momentálně nedaří je dohledat, ale něco se o tom dá vyčíst i z románu Loučení k panně), zaznívala krize v osobním životě. My, kteří jsme prošli různými stadii dlouhodobého života v cizině, jsme v nich navíc postupně nacházeli i důvěrně známé pocity člověka, jenž se ocitne v cizím prostředí, obklopen jazykem, kterému nerozumí, lidmi, kteří v něm na prvním místě vidí cizince, Východoevropana, Čecha, ale člověk Ludvík Vaculík jim zůstává skryt. K prvnímu příznačnému nedorozumění došlo hned po příjezdu: jeden z organizátorů jeho pobytu ho z letiště veze do dočasného domova v přímořském letovisku Zandvoort a hrdě mu ukazuje dům, kde bude český spisovatel v příštích měsících ubytován. Šedivý panelák (skoro jako z pražského sídliště) na okraji písečných dun vyvolá v hostu upřímné zděšení. Hostitel si jeho reakci vykládá jako ohromení luxusním ubytováním a chlácholivě ho ujistí: „You deserved it“ (Zasloužil jste si to).

Vaculíkův tříměsíční pobyt rok po sametové revoluci budí v Nizozemsku zájem, jaký si už dnes stěží dovedeme představit. Jeden z velkých deníků (nevím to už jistě, ale pravděpodobně NRC Handelsblad) mu za tu dobu nejméně jednou poskytne na titulní stránce prostor pro sloupek s dojmy z Nizozemska. Ale i tady to zaskřípe: redaktor nemá smysl pro autorův svérázný způsob vyjadřování a větu, která podle něj není „logická“, na poslední chvíli v překladu přičísne. (Ptáte se, jakou větu? To vám při nejlepší vůli už nepovím. A i kdyby se mi podařilo najít příslušný sloupek v nizozemštině, nedokázala bych určit, o kterou větu šlo, ani jak zněla původně v češtině. Ale ke svévolné opravě opravdu došlo a Ludvík Vaculík byl rozmrzelý, že mu redaktor překazil vtip.)

A do třetice Vaculíkovo téměř donkichotské zápolení s živly: typicky holandská obrovská okenní tabule v jeho bytě sice nabízí široký výhled na moře a pláž, ale podzimní deště a vichry zejména v druhé části pobytu vytvářejí na skle písečný povlak. Pravidelné čistění, zajišťované centrálně, pomůže jen do nejbližšího slejváku. A tak významný český spisovatel Ludvík Vaculík nakonec požádá o zapůjčení náčiní, aby si okno mohl průběžně čistit sám.

Autora mezi sebe zvou i krajané: v jednom z textů psaných v té době líčil, jak se místní Češky vymlouvají, že z holandské mouky se české koláče nedaří. U jedné večeře v restauraci pronese netlumeným hlasem na adresu krajana, který sedí naproti němu: „Ten XY mi připadá dost hloupý.“

Ludvík Vaculík navštívil Nizozemsko od té doby nejméně ještě jednou – v červnu 2002 se spolu s Edou Kriseovou a Milošem Urbanem zúčastnil festivalu české kultury v Almere.

V nizozemském překladu jsou z jeho díla dostupné tyto tituly: v překladu Keese Merckse romány Sekyra (De bijl, Meulenhoff 1978) a Morčata (Guinese biggetjes, Meulenhoff 1975, 1987; revidovaný překlad Cavia‘s op proef, Leesmagazijn 2015), výběr z fejetonů Is het lente? (Jaro je tady, č. 23 edice Moldaviet, Voetnoot 2013). Ve sborníku Tsjechoslowakije, Verhalen van deze tijd (ed. Kees Mercks, Meulenhoff 1991) vyšly tři jeho fejetony v překladu Richarda Ernesta: Dělnický škarbal (De werkmansschoen), Vůně června (De geur van juni) a Několik rad anglické vládě (Enkele adviezen aan de Britse regering). Fejeton Chvála cenzury přeložila zhruba roku 1990 pro časopisecké vydání Hank Geerts.V říjnu 2014 vyšel v č. 68 časopisu Tijdschrift voor Slavische literatuur (TSL, Časopis pro slovanskou literaturu, vydávaný Amsterodamskou univerzitou) článek Keese Merckse „1968. Het jaar van de Praagse Lente“ (1968. Rok pražského jara), kde autor jazykově rozebírá „Manifest 2000 slov“ a přikládá úryvek z Vaculíkova fejetonu „Omluva o 992 slovech“ (Literární listy, č. 20/1968, 11. 7. 1968).

Zda se Ludvík Vaculík „jakožto Vlám“ cítil v Nizozemsku dobře a zda mu pobyt přinesl kýžený klid k práci, nelze s jistotou říct. Jisté však je, že v nizozemské jazykové oblasti po sobě zanechal výraznou stopu.