S anglicky píšícím spisovatelem nizozemského původu Michelem Faberem se již čeští čtenáři měli možnost poměrně důkladně seznámit: přeložena byla jeho románová prvotina Pod kůží (Odeon, 2013), kriticky ceněná sbírka povídek Někdy prostě prší (Kniha Zlín, 2011) i jeho variace na prométheovský mýtus Evangelium ohně (Argo, 2010). Nyní však na pulty knihkupectví vtrhl jeho neslavnější román, historický opus nazvaný – podle básně Alfreda Lorda Tennysona – Kvítek karmínový a bílý.

Děj románu se odehrává v sedmdesátých letech devatenáctého století, kdy je britské impérium v čele s královnou Viktorií na vrcholu sil. Hlavní hrdinkou je mladá prostitutka Sugar – inteligentní a nadaná dívka, vybavená značnou mírou pragmatismu a ochotou zkoušet nové věci, která je zároveň hluboce traumatizovaná a důkladně obeznámená s neřestmi všeho druhu i nejhorší bídou. Když její služby jedné noci vyhledá William Rackham, liknavý budižkničemu, neochotný převzít výnosný rodinný podnik, využije Sugar příležitosti dát svému životu nový směr a ještě více se vzdálit svému nuznému původu a s ním spojeným hrozbám. Setkáním se Sugar se začne měnit nejen život samotného Williama, ale i jeho nemocné a podle názoru mnohých duševně vyšinuté manželky Agnes, přehlížené dcerky Sofie a mnoha dalších postav.

Kvítek karmínový a bílý lze vnímat jako součást širšího trendu neoviktoriánské anglofonní literatury, do nějž by se dala zařadit například Fowlesova Francouzova milenka (1969), tvorba Sarah Watersové či Bookerovou cenou ověnčená Posedlost z pera A. S. Byattové (1990), ačkoliv Faber na svém románu začal pracovat mnohem dřív, než se z tohoto žánru stala literární móda. Zmíněné romány se vracejí k viktoriánské době, využívají její neutuchající přitažlivosti, snaží se na ni nahlížet z nových úhlů a narušovat zažité představy s ní spojené. Viktoriánská éra je atraktivním zdrojem nostalgie po starých zlatých časech, kdy nad britským impériem slunce nezapadlo, a zároveň detektivního vzrušení – i v druhé dekádě jednadvacátého století je napínavé odhalovat, jaké rafinované nemravnosti, hrůzné zločiny a společenské nešvary se skrývaly za onou zdánlivě dokonalou naškrobenou fasádou upjatých obleků a dlouhých sukní, přísných morálních pravidel a ideálu spořádané měšťanské rodiny.

Z Faberova románu vystupuje viktoriánská éra jakožto období propastných sociálních rozdílů, jako doba utvářená iluzemi a skrýváním. Kvítek karmínový a bílý tematizuje jeden z nejkřiklavějších paradoxů viktoriánské doby. Zatímco hierarchizovaná a represivní společnost sama sebe udržuje ve svatouškovské iluzi, že žádosti těla jsou všem jejím členům zcela cizí, prostituce a obchod s pornografií neobyčejně vzkvétají. Žena stojí na piedestalu coby ctnostný anděl, jehož hlavním úkolem je udržovat teplo rodinného krbu, pečovat o svůj půvab a za žádnou cenu nebudit rozruch. Temnými stíny těchto dam bez poskvrnky, vychovaných bez základního povědomí o vlastním těle a jeho fungování, se stávají prostitutky, které uspokojují ta přání frustrovaných či prostě nudících se manželů, která jim jejich nevinné ženušky nemohou či nechtějí splnit. Toto uspořádání udržuje v chodu kombinace přísné tabuizace tělesných tužeb ve veřejném životě a hmotné nouze, jež žene určitou část populace k zoufalému prodeji vlastního těla.

Námět Faberova románu by mohl zavdat podnět k podezření, zda se nejedná o lechtivé senzační čtení v hávu intelektuální literatury. V románu zazní nejeden vulgární výraz, odehrávají se v něm explicitní erotické scény, čtenáři je dáno nahlédnout do pánských průvodců po londýnských nevěstincích i do každodenního života prodejných dívek. Účelem těchto scén ale není vyvolat prvoplánové vzrušení – vzbuzují střídavě znechucení a soucit, místy dojetí, a především tvoří nedílnou součást charakterizace postav. Nemůžeme poznat Sugar, aniž bychom se seznámili s její profesí, a nemůžeme poznat svět Williama a jeho bohatých přátel, aniž bychom věděli o jejich nesčetných výletech do vykřičených domů. Faber nás při průzkumu Londýna nenechá odvrátit oči – uvidíme bídu, špínu a krev, prostitutky provádějící antikoncepční výplachy ve špinavém lavoru. A i když se nám to místy nebude ani trochu líbit, stejně se budeme fascinovaně dívat.

Stejně jako ve Faberově prvotině Pod kůží zaznívá v Kvítku karmínovém a bílém kritika lhostejnosti. Společenské mechanismy před námi mohou milosrdně ukrýt, za jakou cenu se k nám dostávají výrobky a služby, bez nichž si již nedokážeme představit život. Krutost v tomto modernizovaném světě nemá tvář záměrné osobní brutality, ale spíše neochoty si uvědomit, na jakých procesech se člověk podílí, pokud si chce dopřát jejich výsledných produktů, ať už se jedná o kosmetické mýdlo, šaty z konfekce, služebnictvo či sex za úplatu. Tato kritika, zdá se, svým zacílením přesahuje viktoriánskou Británii – vždyť i vypravěčský hlas, který v románu promlouvá, si je dobře vědom, že jeho čtenáři přicházejí z jiné doby, z doby elektrického osvětlení a přesného měření času.

Faber v románu využívá nejrůznější techniky, které tu laškovně, tu surově narušují realistickou iluzi literárního textu: kniha čtenáře oslovuje, utahuje si z něj, předvídá jeho myšlenkové pochody, vábí jej k sobě jako jedna z prodejných dívek v londýnských ulicích, slibuje mu slasti, o nichž se mu ani nesnilo, vybírá, s kým a kdy jej seznámí (a dává mu tak najevo, jak je vypravěči vydán všanc), vysmívá se jeho naivním představám o městě, do nějž vstupuje, nebo mu prozrazuje provokativní střípky z budoucnosti postav. Navzdory vší této hravosti, která čtenáři připomíná, že má co do činění s literárním příběhem, je však svět Kvítku opojně, místy až nepříjemně, opravdový.

Stejně jako jiné neoviktoriánské romány si Kvítek karmínový a bílý pohrává s žánrovými konvencemi viktoriánské literatury a využívá možnosti předložit čtenáři zmnožené úhly pohledu začleněním dalších textů: dopisů, deníkových záznamů, ukázek z literárních pokusů samotných postav. A jedním z důvodů, proč je Kvítek v mnoha zemích světa tak nesmírně úspěšný, jsou právě postavy. Lidi, jimiž Faber osídlil svůj románový svět, poznáme opravdu důkladně, od nejtajnějších přání, vzpomínek a obav až po fungování jejich útrob. Výtečně zvládnuté jsou nejenom hlavní postavy jako Sugar, William a Agnes, ale i ty, s nimiž se seznámíme méně intimně – prostitutka Caroline, komorná Clara, bordelmamá paní Castawayová. I u vedlejších postav, které se na stránkách románu jen mihnou, v nás Faber vyvolává neodbytný pocit, že mají zrovna tak hluboký vnitřní život jako jeho hrdinové a že by o nich mohl napsat zrovna tak obsáhlý román, pokud by se pro to byl býval rozhodl.

Další výjimečnou a na první pohled možná paradoxní kvalitou Faberova Kvítku je skutečnost, že se v něm snoubí poutavý, nepředvídatelný příběh (takový, který nutí čtenáře číst a číst, i když jej bolí za krkem, pálí ho oči a ví, že musí za pár hodin vstávat) s jemnou prací s jazykem a s autorovým darem nacházet nezvyklá přirovnání. Co čtenář většinu času díky Faberovu spisovatelskému umění vůbec nevnímá, je rozsáhlý výzkum, který za Kvítkem stojí a tvoří pevný rámec světa, v němž se postavy pohybují. Zcela nenásilně a jakoby mimochodem nám autor servíruje nejrůznější reálie viktoriánské éry – posedlost držením smutku za zemřelé členy rodiny, průběh a zákonitosti společenské sezony, náležitosti výchovy dívek z lepších rodin. Je to i tato důkladnost a pozornost věnovaná detailu, která z četby Kvítku činí tak jedinečný zážitek – když se Faber zmíní o prádelníku v pokoji jedné z postav, nemusí ho popisovat ze všech stran a předložit nám vyčerpávající inventář jeho obsahu. I tak máme pocit, že víme, co přesně se v něm nachází, do poslední spodničky a ponožky, a že za dveřmi, do nichž nevstoupíme, jsou samozřejmě plně vybavené pokoje, a že na ulice, kterými nás román neprovede, navazují další ulice a v nich nabízejí svá těla další prodejné dívky, stejně tak reálné, i když možná ne tak oslnivé jako Sugar.

Na konci nás kniha nemilosrdně odstrčí ze své teplé, střídavě vlídné a nelítostné náruče – uspokojila naše touhy a představy? Ano, ale ještě více jich vyvolala. Touhu po druhém pokračování, kde bychom se dozvěděli, jak to s kým dopadlo? Možná na chvíli, než si uvědomíme, že druhé, třetí a čtvrté díly by Faberův mistrovský kousek nejspíše stáhly někam, kam nepatří, do bahna nastavovaných a stále znovu a znovu prodávaných příběhů. Takže spíše touhu po dalším intenzivním literárním zážitku, po knize podobně fascinující, rozmanité a vyzrálé, která v člověku v okamžiku, kdy dočte poslední stránku, zanechá nespočet živých vzpomínek a pocit, že se mu něco schází.