„Pleticha klep je tráva dlouhá,“ zní první verš Volavky, sbírky, jíž se po pětileté odmlce přihlašuje brněnská Edice poezie Host. Volavku, útlou prvotinu Petry Stré (* 1979), je těžké pojmenovat: využívá většinu tradičních žánrových či stylových konceptů, ale suverénně je překračuje podřizujíc si je vlastnímu uměleckému záměru. Autorka samu sebe označuje jako „surrealistickou básnířku“; oproštěnost od modernistických formálních pravidel sbírku běžnému vymezení avantgardy vskutku přibližuje, přitom však spojitost s avantgardou, najmě se surrealismem, není jednoznačná ani určující.

První rozdíl je v jazyce. Práce s jazykem je u Stré dominantní, její text je výrazně rytmizovaný, postavený na střídání onomatopoie a kakofonie, spisovné i hovorové češtiny. Tíhne k rušení běžných jazykových pravidel, na první pohled připomíná fónickou poezii. Nejde zde však o asociativní logiku surrealismu a nelze se ani jednoduše odvolat na tradici experimentální poezie. Obecně chápaný jazykový experiment je jazykové novum vzniknuvší popřením konvenční jazykové logiky a vztahu k tradici a zároveň se jím rozumí slovo poukazující na sebe samo. Stré poetický jazyk funguje opačně. Nenarušuje jazykový systém, naopak funguje jako odkrývání jeho dávných daných možností; někdy vyvolává dojem jazyka in statu nascendi, kdy se běžná slova teprve rodí z předjazykové, dosud neartikulované materie (ostatně takto si zaumný jazyk kdysi představoval V. Chlebnikov): „Sůvase kamenem tloukla hrome / núdle dopadly k podlaze v tom / výkala nechtí potichu klube […]“. Konvenční jazykovou logiku takové zacházení s textem potvrzuje, ba upozorňuje na ni; Stré jazykové zaumy nejsou neorganická místa v textu, ale plynule a smysluplně se vřazují do toku okolní sémantizované řeči („Umrzlá stehna v divoké řece / asíje mráky a stále polití a stále prchá / vsadila šum do kovoklece“).

Logika jazyka Volavky překvapivě silně evokuje folklorní kořeny, jazykovou magii, zaříkávání (báseň „Hou fatana lepí“); pokud bychom chtěli v souvislosti s Volavkou přece jen uvažovat o surrealismu, bylo by nutné korigovat proklamovanou novost a antitradicionalitu jeho poetiky nejen v rovině jazykové, ale i žánrové a pravděpodobně i ideové (na druhou stranu: známá je například fascinace folklorem u poetistického Nezvala).

Z výše řečeného by mohlo vyplývat, že Volavka je bezfabulační lyrika. Lyrické momenty zde skutečně nacházíme, pravidelně se například objevují atemporální básně připomínající haiku, textem však prostupuje silný – byť fragmentární – epický moment. (Ostatně i tento rys, lyrika s epickým prvkem, upozorňuje na vztah Volavky a lidové slovesnosti.) Fikční svět Volavky skládají fragmenty rurálních a přírodních scén, do nichž – a do jakési jejich nezřetelné festivity – jsou vsazeny lidské osudy; markantní je tu paralela se Šiktancovým Českým orlojem, posilovaná ostatně průběžně i zmiňovanou logikou jazykové výstavby. Jednotlivé výjevy, spíše náznaky výjevů, snad zachycují příběh lásky, dominuje tematika milostná, mnohdy explicitně erotická: motivy svatby, těla, zvláště nohou či stehen, šatů, svlékání a nahoty, jež spíná motiv ženy a ženství („Ženy se obuly do lyží / a vyrazily k lesu / začaly se svlékat“); vše však osciluje mezi přímým vyjádřením tématu, jeho reflexí a využitím jako metafora či spíše symbol.

Erotický rozměr sbírky je dominantní, primárně jej však netvoří dané motivy, ale především konstrukce básnického světa. Ten je budován jako krasohled, jehož středem je „ona“, ženský prvek či funkční princip, oslovovaná, tematizovaná a snad i promlouvající, explicitně představená i jen tušená, vtahující jednotlivé motivy do svého sémantického pole. Je to tato „ona“, kde získává smysl jazyk i jeho magické využití (zaříkávadla jsou pevně spojena s ženskými postavami, vědmami, bohyněmi, bosorkami). V ní se celý svět této fantastické, výjimečné sbírky sbíhá, je její platformou a atributem zároveň.