Filip Tomáš
Nar. 1977; nakladatel, editor, bohemista; vystudoval FF UK; působil v Masarykově ústavu AV ČR a v nakladatelství svého otce, od roku 2003 vydává rovněž samostatně pod stejnou značkou (Akropolis); publikuje odborné stati a recenze.

V obklopení knihami

Narodil jsem se na jaře 1977 v Praze do intelektuální rodiny. Táta pracoval ve svazovém nakladatelství Novinář, kde tou dobou dělal zástupce šéfredaktora – neexistujícímu šéfredaktorovi. Kádrově na tom nebyl tak, aby se mohl stát šéfredaktorem, navíc ani neměl dokončenou vysokou školu. Vystudoval sice bohemistiku a tělocvik na pedagogické fakultě v Liberci, ale protože tehdy byly ještě umístěnky, tak si prozíravě včas zjistil, kam by umístěnku dostal, a školu vzdal. Máma byla po studiu žurnalistiky redaktorkou Tvorby. Takže jsem vyrůstal obklopen knihami, ale taky tou máminou Tvorbou. Zážitkem z dětství bylo, když máma vyprávěla o pravidelných poradách nad každým číslem Tvorby – samozřejmě i s nezbytnou dobovou ideologií, různými hrami a pikli, to jsem miloval. Vím, že tohle mě jako dítě fascinovalo. Taky pro mě byl zážitek, když mě jeden z rodičů vzal do práce a měl jsem možnost vidět to prostředí – redakce plné papírů, psacích strojů, svázaných ročníků… či v redakci Tvorby na Příkopech (dnes je tam Annonce) tiskárnu s rotačkami… Rozhodně mě to ovlivnilo. Někdy říkám, že jako se brouk Pytlík narodil v kině, tak já jsem se narodil v nakladatelství, obklopen knihami. Pamatuju si, že nám, mně a sestře (o čtyři roky mladší), táta předčítal. Říká, že sestru předčítání dvakrát nebavilo a klidně u něj dokázala usnout, zatímco já jsem poslouchal pohádku, a když skončila, tak jsem se dožadoval: „Další…“ Toto období, to je také klapot psacího stroje, do kterého rodiče bušili po nocích. Vedle stovek recenzí napsali a spolu také vydali například monografii o E. E. Kischovi či antologii z Fučíkovy Tvorby (1928–1938).

„Já chci něco dalšího“

Číst jsem se naučil už před školou, psát ne (škrábu dodnes jako školák). Ve škole jsem se tudíž nudil, takže jsem zlobil, ze začátku prý i dost. Ovšem práce s písmeny, textem mě v té době fascinovala. Na Národní, v domě nad Paukertem, v němž pracoval táta, byla i redakce Světa v obrazech, který táta nosil domů… a na poslední straně byla vždycky velká křížovka. Já jsem křížovku vyluštit pochopitelně neuměl, ale učarovalo mi vyplňovat písmenka, jenom abych všechna políčka zaplnil. Podobně jsem bušil své první věty do psacího stroje Mercedes, který jsem se vstupem do první třídy dostal a dodnes jej mám. V té první třídě, když táta viděl, jak ve škole zlobím, tak mi dal Tři mušketýry. Byla tam spousta slov, která jsem neznal, i reálií, takže jsem si to všechno vypisoval a pak jsem šel za tátou a on mi to vysvětloval: třeba co je to rapír, korzet, proč je ta šlužtička unesená…

Nějaká výrazná paní učitelka? Do třetí třídy jsem nastoupil na jazykovku do Ostrovní, resp. Vojtěšské, a tam jsme měli velice dobrou třídní učitelku Tichou. Ale že bych vzpomínal na nějakou výjimečnou češtinářku, tak to asi ne. Na základku jsem chodil s Janem Hugem Vitvarem, který je dnes redaktorem Respektu. S ním mám řadu společných zážitků, včetně toho, že když se na konci roku rozdávaly učebnice na další rok, tak my jsme tu čítanku přečetli ještě týž den. Taky jsme spolu „psali společný román“, traduje se, že jsme kvůli němu chtěli i vstoupit do devítky, kterou jsme jako přechodný porevoluční ročník měli dobrovolně na výběr (nevstoupili jsme). Přitom Hugo není z takové literární rodiny jako já a ve svém čtení urazil daleko větší kus cesty než já, protože já jsem se nezakutálel daleko od stromu, zatímco on ano.

Druhý stupeň – to je Klub mladého čtenáře. Ne že bych to moc aktivně četl, ale zajímavé na tom bylo, že si člověk objednal knížku a ona mu asi tak za tři roky přišla. Takto jsem si objednal Lovce mamutů, ale v době, kdy jsem je dostal, jsem na ně jen šokovaně hleděl, protože už jsem byl čtenářsky úplně někde jinde (nelíbil se mi ani ten Zdeněk Burian). Jinak doma to u nás fungovalo tak, že rodiče se mi snažili knížky doporučovat. Měli jsme knihovnu přes celou stěnu odshora dolů; to byla tátova nejhezčí knihovna. Poté, když jsem se přestěhovali na Smíchov, knihovna dost utrpěla. Hlavně tím, že knihy v ní šly do tří řad. Takto jsem vždycky šel za tátou, odevzdal jsem mu, co jsem přečetl, a říkal: „Já chci něco dalšího.“ Když jsem se tehdy začetl do jednoho autora, měl jsem sklon přečíst ho celého. Takto to bylo s Hemingwayem nebo se Stendhalem. A táta se snažil tyto moje monokultury rozbíjet. Říkal: „Nemusíš číst celýho Stendhala, přečti si taky něco jinýho.“ A snažil se mi vybrat něco, co nepřečtu, ale odložil jsem snad jen Anatola France, co si pamatuji. Poměrně dlouho jsem četl i foglarovky a mayovky, ale to bylo dáno tím, že jsme v té době měli výborný pionýrský oddíl, který ale fungoval spíš po skautsku, takže jsem se nemohl v těch foglarovkách nenajít. Jezdili jsme na tábory, skládali bobříky, ta přátelství trvají a fungují zčásti dodnes. Jinak přestupem do „dospělé“ literatury byl asi ten Hemingway – hlavně Komu zvoní hrana, to je něco jako první milostná zkušenost, ta scéna milování se španělskou partyzánkou… Od této chvíle jsem už k dětským knížkám cestu nenašel.

Střední grafická

Na střední školu jsem chodil na Střední průmyslovou školu grafickou v Hellichově ulici. To už bylo po změně režimu, přijímačky jsem dělal v dubnu 1991. Na gympl jsem se nedostal. Dělal jsem obor polygrafie, čehož jsem litoval jen při vstupu na vysokou (oproti gymnazistům jsme na tom my „z průmky“ byli o dost hůře); vzhledem ke své další dráze toho nelituju. Dá se říct, že tím, co jsem se naučil na průmyslovce, se dodnes živím. Znám celý proces, jak říká Jaroslav Šalda, „od rukopisu ke knize“. Vím taky, co můžu chtít po ostatních, co můžu chtít po tiskárnách, co by to mělo stát, co na co navazuje, co s čím souvisí, jde a nejde. Moje čtení během studia střední školy se dá rozdělit na první dva roky a druhé dva roky, což koresponduje se změnou češtinářek. Goethův Werther uzavřel ty první dva roky.

Polygrafie byl obor neumělecký, ve svém výtvarném vývoji jsem ustrnul někde u hlavonožců, což znamenalo, že z odborného a technického kreslení jsem měl víc než čtyřky. To zavánělo průšvihem (a bez obchodního ducha, kdy jsem na „černém trhu“ naší třídy nakoupil pár hotových rysů, bych snad nedostudoval). Ale od třetího ročníku jsme měli „paní profesorku“, slečnu, která byla „o fakultu“ starší než my (a taky z grafárny). Měli jsme ji na češtinu i výtvarku. Ona se ukázala jako osvícená, zjistila totiž, že zmačkaný hadr za žádnou cenu nejsem s to nakreslit, a tak se raději ptala, co čtu. Já jsem jí řekl to a to a ona: „Tak si čti.“ A nechala mě číst, což z dnešního pohledu oceňuju. Mimo jiné se mi to pak hodilo při přijímačkách na fakultu. V této době jsem četl hlavně světovku, téměř nic českého. Až se divím, že jsem se pak na bohemistiku dostal. A nečetl jsem v té době ani žádnou literaturu věcnou, třeba historickou. Největší zážitek, to byla Vojna a mír. Bylo to taky tím, že lidi z grafárny se považovali za bohému, takže – zejména ke konci – se chodilo do hospod, po škole, i v pauzách na oběd. Hlavně na Malou Stranu, na Rychtu (s třídní němčinářkou jsme říkali Nachrichten / nach Rychten). Já ale moc ne, byl jsem tehdy úplný abstinent, takže jsem v těchto pauzách spíše seděl na Petříně nebo v šatně a četl. Sem patří právě i Vojna a mír; bylo to úžasné, hlavně tím, že je vůbec možné vybudovat a jako spisovatel ukočírovat tak rozsáhlé epické prostory. Andrej Bolkonskij byl můj nejlepší spolužák…

Zrod čtenářského „profesionála“

Po maturitě v roce 1995 jsem se dost překvapivě (napoprvé) dostal na filozofickou fakultu na jednooborovou bohemistiku, přitom z české literatury jsem měl načteno hrozně málo, 19. století jsem skoro neznal. Ze čtenářského hlediska pro mě fakulta představuje zrod „profesionála“, ne snad v nějakém hodnotícím slova smyslu, ale v tom, že jsem si uvědomil, že čtenářský zážitek si lze najít opravdu ve všem. Třeba si vzpomínám, že jsem v semináři o 19. století měl jako jeden z prvních referát, a to na Lindovu Záři nad pohanstvem. Čtenářsky jsem byl úplně šokovaný, jak je něco takovýho možný, ale našel jsem v tom zalíbení. Chodil jsem na 19. století k dr. Vaňkovi a on říkal: „Nemusí se vám to líbit, ale měli byste být schopni říct, proč se vám to nelíbí.“ A druhý velký zážitek byl, že jsem se naučil číst poezii. Našel jsem si k ní cestu – hlavně díky dr. Binarovi. Najednou mi někdo ukázal, co všechno je tam možno vidět, celou tu architekturu slov a významů a tak. Možná to souvisí i s nějakou osobnostní zralostí a taky asi s tím, že v tomto průmyslovka nebyla gymplem. Táta s úsměvem vzpomíná, jak jsem před přijímačkama „varoval“: ať si nikdo nemyslí, že snad budu číst poezii! Asi jsem na ni předtím neměl ani mentálně. Na střední škole jsem byl v tomto trochu jednookým králem mezi slepými, ale na fakultě jsem poznal, že jsem tím slepým já, takže jsem na tom musel dost zapracovat. Aktivně, nikoli pouze jako povinnost, jsem začal číst poezii až na fakultě, to znamená, že jsem si ji začal vyhledávat a chtěl jsem další a další.

Nějaké zahlcení z toho, co všechno jsem musel přečíst? To ne, čtení mě bavilo a nedělalo mi – ani v tomto množství – potíže. Problémem bylo ale studium jazyka, což bylo k mému překvapení padesát procent oboru. Navíc na průmyslovce jsme jazyk vůbec nedělali. A na fakultě přišla hned na úvod staroslověnština. Dodnes si pamatuji, jak na to koukám a říkám, že snad jde o indiánské písmo. To byl šok a s jazykem jsem – dnes vím, že ke své škodě – zápasil až do státnic.

Fakulta pro mě znamená taky objev knihoven: hlavně Klementinum, čtenářský sál všeobecné studovny, Slovanka,¹ periodika… Zjistil jsem, že prezenčně jsou tam snad všechny knížky a že si můžete objednat první vydání nebo šmejdit mezi časopisy. Strávil jsem tam spoustu času a dodneška to mám tak, že minimálně jednou týdně tu strávím odpoledně či vydržím do večera. Objednávám si i věci, u kterých vím, že je nebudu číst, jen proto, aby mi ty knížky prošly rukama, abych je ohmatal. Z obdobných důvodů jsem také pracoval jako „pom-věd“² ve fakultním Slovanském semináři. To bylo zajímavé ani ne tak čtenářsky, jako spíše ve vztahu ke knihám – že si jich člověk hodně ohmatal, že měl šanci proniknout do depozitáře. Staral jsem se o knížky jakožto služba, která knížky vydává nebo je v depozitáři vyhledává. To, že jsem si to celé mohl prošmejdit, projít si trezorové věci, na víkend si půjčit, co se normálně nepůjčovalo, tohle všechno pro mě byl zážitek. Tímto seminářem prošel kdekdo, kdysi například Václav Vaněk, Jirka Flaišman, Zuzana Dětáková; řekl bych, že ti, co měli k literatuře nějak profilovanější vztah, tak tímto prostředím prošli. Ze svého období na fakultě musím zmínit, že jsem byl poměrně vášnivým recenzentem. Psal jsem do Práva, pak i do Mladé fronty DNES; do literárních časopisů (Literárky, Tvar). To mě strašně bavilo a měl jsem takovou hemingwayovsky žurnalistickou představu, že by knihy měly být v denících zhodnocené rychle po vydání, takže jsem si chodil do nakladatelství i pro korekturní obtahy, speciálně pro knížky z České knižnice do Nakladatelství Lidové noviny k paní dr. Zdeňce Novákové.

Tátovo nakladatelství

Fakultu jsem končil v roce 2000, přitom státnice jsem dělal nadvakrát; byl jsem (naprosto zaslouženě) vyhozen z části jazykové. Chtěl jsem nastoupit na civilní službu, a protože se přidělovala tam, kde člověk bydlel, tak jsem si virtuálně změnil bydliště na Prahu 1 (fakticky jsem tam skutečně bydlel do roku 1992). Tímto strategickým úkrokem se mi podařilo civilku domluvit v Masarykově ústavu, na rok a půl. Do Klementina byly, žel, pořadníky. V ústavu jsem měl hlídat studovnu, chodit na poštu a zajišťovat sekretářskou činnost. Ale protože jsem právě neudělal ty státnice, tak jsem nemohl nastoupit v požadovaném termínu, protože jsem neměl uzavřenou školu. Nicméně oni v té době potřebovali vydat nějaký sborník z konference, který měl dva roky zpoždění, a jejich technický redaktor (Josef Tichý) byl dlouhodobě nemocný. Slovo dalo slovo a já jsem paní ředitelce docentce Evě Broklové nabídl, že se o ten sborník postarám. Léta jsem sledoval provoz tátova nakladatelství (Akropolis), které založil v roce 1991. Celé mé vzdělávání (průmyslovka, fakulta) tak nějak logicky směřovalo k tomu, že jednou do tátova nakladatelství nastoupím. S paní ředitelkou jsme se domluvili, na tři měsíce jsem tam nastoupil do běžného zaměstnání, sborník jsem vydal, a když jsem v září napodruhé státnice udělal, tak vzali ještě jednoho civilkáře, který hlídal studovnu, a já jsem dál pokračoval jako redaktor. Oficiálně to asi takto být nemělo, protože princip civilky byl, že člověk nesměl získat praxi, aby nebyl zvýhodněn proti klukům, co šli opravdu na vojnu. (Státu se asi „nevyplatí“ kvalifikovaná pracovní síla…) Když mi civilka skončila, tak jsem byl ještě v Masarykově ústavu zaměstnán dál, nejdřív na celý úvazek, pak na poloviční, nakonec jsem to vzdal. Dělal jsem tam všechno, od redakce přes distribuci až k zajišťování veletrhů.

Doma byly plány, že nastoupím do tátova nakladatelství, jenomže to celé mířilo do stále většího útlumu. Táta začínal s asi šesti zaměstnanci a vlastními kancelářemi, až nakonec skončil jako bytové nakladatelství ve dvou (on a jediný stálý zaměstnanec, jeho bratr Zdeněk). Na konci civilky už tedy bylo víceméně jasné, že mě nezaměstná, že by to nakladatelství neutáhlo. První knížky dělal táta v nákladech 80–100 tisíc (například Jarryho Nadsamce, Messalinu; Klub fotbalových panen od Buriana ad.), s tím byl konec. Najednou se náklady dostaly z desetitisícových na stovkové. Devadesátá léta znamenala jistou divokost i na knižním trhu, takže pro tátu byl dost zlomovým bodem taky krach dvou distribucí, což šlo až do milionových ztrát. Sui generis jsem rád, že jsem takový sešup nezažil, nevím, zda bych to snesl…

Samostatným nakladatelem

V roce 2003 jsem si zřídil živnostňák. Hlavně proto, abych mohl tátovi, eventuálně i dalším, práci fakturovat. První knihou, kterou jsem sám vydal, byl komiks inspirovaný Sklepní prací Egona Bondyho. Byla to tenoučká brožurka, nakreslili to kamarádi Zdeněk Trinkewitz (můj spolužák z grafárny a klíčový knižní grafik Akropole) a Jan Kolátor a chtěli to vydat. Věděl jsem, že jde o titul, který tátovi vonět nebude, a že ho ani nemá smysl moc přesvědčovat, tak jsem to vydal sám, tedy jako Filip Tomáš – Akropolis, fyzická osoba. S tátou jsme se v té době domluvili, že mohu používat značku Akropolis, že oba budeme používat stejné logo, že budeme používat stejné informační kanály, webové stránky, distribuci, ale že si přece jen každý budeme dělat svoje. Rozliší nás finanční úřad, ale čtenář by neměl. Táta si začal v této době přidávat své jméno (Jiří Tomáš – Akropolis). V roce 2006 jsem ještě k tomu zřídil právnickou osobu: Nakladatelství Akropolis, s. r. o. Byl to krok praktický – fyzická osoba za vše ručí do hrdel a statků, právnické osoby zatím ne.

Co jsem chtěl vydávat? Začátek byl volnější, asi tak, že mě ovlivnil ten, kdo „šel kolem“. Potom se jako zlomové ukázalo vydávání učebnic češtiny jako cizího jazyka (paní doktorka Lída Holá). Bylo to tak, že jsem se přihlásil do postgraduálu, pan prof. Holý se stal mým školitelem. A jednou mi říkal, jestli by se jeho manželka nemohla za mnou přijít o něčem poradit. Přišla s tím, že tam, kde vydávala své učebnice dosud, není moc spokojená. Ukazovala mi to. Já jsem na to valil oči, protože to bylo vydáno úplně bez grafické úpravy. Pak jsem zjistil, že to sázeli přímo z Wordu, což je pro barevnou publikaci i dost technická rarita, něco jako Cimrmanův vtip H₂SO₅. A ona byla rozhodnuta, že si to začne vydávat sama. Já jsem jí ale ten proces – bezděčně – zošklivil, když jsem jí říkal, co všechno s tím souvisí a co všechno by potřebovala vědět. Takže slovo dalo slovo a začali jsme to vydávat společně pod značkou Akropolis. Tohle mě postavilo ekonomicky na samostatné nohy a vedlo to k tomu, o čem jsem už mluvil: že jsem svůj úvazek v Masarykově ústavu postupně redukoval, až jsem se přesunul úplně. To mi umožnily právě tyto učebnice, protože jsme začali dělat další a další tituly z této oblasti. V té době se taky zrodila snaha mít své ediční řady, což je sen každého nakladatele. Takto vznikla řada knižních rozhovorů.

Inspirativních setkání byla dlouhá řada a jedním z nich je spolupráce s paní dr. Zdeňkou Novákovou z Nakladatelství Lidové noviny (předtím působila v Československém spisovateli). Nejdříve jsem k ní začal chodit na latinu a pak se z toho vyvinulo oboustranné přátelství. Vedli jsme dlouhé rozhovory o knížkách a nakladatelování; takto byl inspirován i vznik již zmíněné řady knižních rozhovorů Osobnost. Tehdy jsme si říkali – plurál patří mé první ženě –, že si musíme najít nějaké tituly, kterými oslovíme širší čtenářstvo, nejen to the happy few. Prvním v řadě se stal doktor Josef Koutecký, dětský onkolog, s nímž vedla rozhovor právě Veronika, dále vyšel Petr Král (Radim Kopáč), Vladimír Justl (Jiří Holý), Pavel Prošek (Jaroslav Čuřík) a Ondřej Neff (Ivo Fencl).

Hůř už bylo, nebo ještě bude?

Když přehlédnu celé své samostatné nakladatelování (od roku 2003), tak to, co mě nejvíc mrzí, jsou podmínky, které na našem knižním trhu panují. V debatách s ostatními nakladateli si říkáme, jestli už nejhůř bylo, nebo teprve ještě bude. A ta debata je věčná. Je to takový omniprézentní vztek a žal. Co mne specificky trápí, ale co není řešitelné, je, že každý titul začíná jakoby od nuly. Člověk se tak znovu a znovu stává outsiderem, vstupuje do nejistoty. Mám své zázemí v tom, co jsem vystudoval, a to je bohemistika. Proto chci dělat knihy z této oblasti, která mě baví a které snad i trochu rozumím. Loni jsem třeba odmítl vydat atlas hub, ačkoliv by to asi i byl nějaký zdroj financí. Ale řekl jsem si: „Tomuhle já nerozumím a ani rozumět nechci.“ Na začátku bych asi ještě váhal, ten pokus by byl lákavý, ale loni jsem si už dokázal přiznat, že mnou vydaný atlas hub by nemusel být nejlepším atlasem hub. Rád bych pokračoval ve vydávání Seifertových spisů, což táta před pěti lety zastavil (po deseti vydaných svazcích). To mě velmi trápilo, protože to je třetí pokus o vydání celého Seiferta – a třetí torzo? Vydávání těchto spisů jsem byl nablízku, což mi mimo jiné umožnilo i setkání s mnoha lidmi, a to z jiné strany. Například s Jiřím Brabcem, ke kterému jsem předtím chodil na přednášky. Taky setkání s rodinou Jaroslava Seiferta, s Janou Seifertovou, paní doktorkou Jiráskovou, která dělala několik desetiletí Seifertovi literární tajemnici. Můžu teď říct, že se mi letos v září podaří spisy obnovit a snad se mi je i podaří v příštích letech dovydat. Snad pomůžou granty, což je taky trochu hra s ohněm (táta například po tristních zkušenostech s finančním úřadem jakékoli další granty odmítá). Člověk třeba dostane na vydání 40 tisíc korun (zlomek celkových nákladů), ale za pět let může přijít finančák a dá vám pokutu 50 tisíc. Já jsem zatím ale – Gott sei Dank – takovouto zkušeností neprošel. Na pokračování spisů jsem nyní „vydupal“ peníze z ministerstva kultury, dále z Nadace Charty 77, kde máme vazbu na pana profesora Františka Janoucha (mj. autora knihy Šel básník chudě do světa: Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta), také z Nadace Český literární fond, Města Kralupy a dalších.

Moje největší nakladatelské zklamání? Asi právě to, když jsme vydali korespondenci Václava Havla s Františkem Janouchem. Přitom si myslím, že jde o jeden z nejzajímavějších titulů, co jsem měl kdy příležitost realizovat. Lidi to nekupovali. Vydali jsme toho pět tisíc a prodalo se patnáct set. Je to pro mě dost nepochopitelné, protože když se podívám na Havlovo Prosím stručně, o kterém vím, že se ho prodalo minimálně 15 tisíc, tak si říkám, že to není možný. Naše knížka mi připadá daleko zajímavější, jsou v ní jedinečné, autentické materiály. Člověk má možnost nahlédnout, jak fungoval celý disent, navíc je tam spousta drbů, je tam lidem vidět do peněz, je tu řada nelichotivých či kontroverzních portrétů, což je přece něco, co lidi zajímá. Jsem trochu zklamán i sám ze sebe, že jsem to nedokázal víc vnutit novinářům a vůbec tomu zajistit větší publicitu. V marketingu se mám ještě co učit…

Klementinum – čtenářský svatostánek

Kniha, která mi pomohla v těžké životní situaci? Určitě ano, třeba Hermann Broch: Náměsíčníci, kniha, o níž Jiří Brabec přednášel v Kruhu přátel českého jazyka. Zpravidla, o čem Jiří přednášel, to hned bylo v knihovnách vypůjčený. To bylo v době, kdy jsem byl strašně nešťastně zamilovaný do své pozdější manželky a četli jsme to spolu. Bylo to tak, že v Klementinu to bylo objednáno na mě, a když jsem tam nebyl, tak si to ona od služby půjčila pro sebe. Četli jsme tedy ten román-esej o rozpadu hodnot (co je zamilovanost jiného?) paralelně. Později jsme to na asi sedm let přetavili ve vzájemné předčítání, předčítal jsem takto například celý Kouzelný vrch. Klementinum, to byl opravdu čtenářský svatostánek. Když jsem tam potkával spolužáky, tak se každý na způsob how are you ptal, co a NA CO to čtu? Tento dotaz očekávající utilitární odpověď: „To čtu na 19. století k Vaňkovi,“ jsem nesnášel. Já to četl kvůli sobě, sebe jsem potřeboval (a stále potřebuji) zorientovat, ať již v dějinách 19. století či v sobě samotném. Tohle pragmatické čtení ad usum mě popuzovalo.

Knihu, ke které bych se pravidelně vracel, nemám. Možná i k určitému vlastnímu podivu. Třeba to ale vystihuje můj vztah/zápas s časem. Momentálně se chci vrátit k Sofiině volbě a přečíst si ji v angličtině, ale to je spíše kvůli jazyku, popasovat se s angličtinou tak, aby se člověk v tom jazyce více zabydlel. V tom spatřuji velkou výhodu elektronických čteček. Knížku si můžu na Amazonu koupit v angličtině a ve čtečce je integrovaný slovník (Oxford English Dictionary), takže pak můžu kliknout na slovíčko, kterému nerozumím, a ono mi vyskočí. To je úžasný. Můžu to číst ve vlaku, kde s sebou slovník nemám, ale přiznám se, že i doma jsem líný na to, abych kvůli každému slovíčku vstal a běžel k počítači nebo do knihovny. Nikdy nebylo čtení v cizích jazycích jednodušší, a dokud nám „nezabudují“ čip s nahraným slovníkem (nebyl bych proti), tak asi nebude.

Když se tak dívám do svého čtenářského deníku, tak k mému odpadnutí od knížek docházelo pravidelně o prázdninách, kdy jsme s naším oddílem byli venku. A jestli mám přečteno všechno, co vydávám? Upřímně řečeno: ne. Od určité fáze nemůžu říct, že je to stoprocentní. Někdy si říkám, že je to ostuda, jindy si zase říkám, že je to znak velkého nakladatelského domu. Pánové Horáček či Stoilov taky jistě nečetli všechno, co Paseka či Torst vydaly. S knížkou chodím do postele, ale nikdy u toho neusnu. Nikdy mi neskončí knížka na nose. Skoro zásadně čtu vleže, pokud nečtu na počítači. Aspoň část víkendů se snažím uchránit pro své knihy, přes týden je to bohužel těžký workoholismus „o knihách“, ale bez knih.

Miluju cesty vlakem, to je krásné místo na čtení. Tam za mnou víceméně nemůžou všechny ty internety, tam neslyším telefony. Televizi nemám, tu dokonce nesnáším, ještě před pár lety jsem i váhal, že když mi zavolá televize, abych jí poskytl rozhovor o nějakém našem titulu, tak ji vypoklonkuju s jistým punkovým vzdorem. Dnes už jsem povolnější (dokonce to došlo až k firemnímu Facebooku, o který se ale naštěstí moc nestarám já). Osobně považuju televizi za metlu lidstva, nekonečný stream blbosti, ať mi nikdo neargumentuje naučnými pořady, artovým vysíláním či jiným infotainmentem. Sport? No, to málo, co sleduju, si najdu na internetu. Mám dva monitory, na jednom mám třeba mistrovství světa v hokeji a na druhém pracuju na něčem k tomu snesitelném (třeba web). Takto jsem ze svého života – vybavuje se mi čínské přísloví, že hlupák je nejpyšnější, když provede hloupost – škrtl i film. Mně tohle médium k údivu řady přátel i navzdory jejich násilně osvětovým pokusům prostě nevyhovuje. Do kina zajdu tak jednou dvakrát za rok. Vím, že bych měl vidět Havlovo Odcházení či Trierovu Melancholii, tak se na to zajdu podívat.

•

Doufám, že se nenaplní, co říká každý čtvrtý čtvrtek pan doktor Zach³ u svého stolu, kde se scházíme: že kniha jako médium končí a stává se prostě luxusem pro pár šťastlivců. Těm ostatním se mění na nějaké praktické příručky, návody atd. Tohle tak úplně nesdílím. Tak jako většina českých nakladatelů i já nad naším knižním trhem naříkám, ale rozhodně nemůžu říct, že bych neviděl mraky krásných knížek. Naopak, trh podle mě trpí tím, že je strašně sám sebou zahlcený. Vstup čteček je v tomto pozoruhodný tím, že je to hrubý materiál, kde jsou jenom ta písmenka, žádná typografie, krásný papír, kniha-objekt, takže si myslím, že české knihy si asi do čtečky kupovat nebudu. Čtečku jsem si koupil pro své texty, které potřebuju mít pracovně snadno s sebou, a pro učení jazyků. Když se dívám po bytech řady vrstevníků, tak zjišťuju, že tam nemají knihovnu. Kolikrát se třeba stane, že někomu dám nějakou knížku, a on mi řekne: „Já to nemám kam dát; už mi to nedávej.“ Třeba ani moje sestra nemá knihovnu. Historka za celek: bavím se s nejmenovanou doktorandkou a nabídnu jí, ať si vybere něco z našich bondyovek, knih Egona Bondyho. Potěšena souhlasí, že se doma podívá, co z toho nemá. A když jsem jí knihu dal, tak se rozplývala nad obálkou, která je na všech svazcích stejná, takovým způsobem, až jsem se zeptal, zda tedy opravdu má předchozí svazky? „Mám to stažený z netu, je to tam přeskenovaný, ta vaše edice,“ nežinýrovala se slečna. Nechápu… Ani to, že někdo nelení skenovat knihu (dal bych těmto lidem sám jinou práci), ani to, že se někdo nestydí mi to ve spiklenecké víře říci… Jen ať hodí kamenem, kdo nikdy nic nezkopíroval.

Dělat předpovědi si ale netroufám, jen doufám, že se knížkami budu moct ještě nějakej rok živit. Debaty, že něco zanikne, už tady byly. Že se zrodem kinematografie zanikne divadlo, že s televizí zaniknou kina… Nevím, u e-knih si říkám, že je to všechno zatím pouze v plenkách, včetně právní debaty. Například po mně teď firma, která se e-knihami zabývá, chce, abych jim nedával knihy s DRM ochranou,⁴ protože třeba právě na čtečku od Amazonu (Kindle) se tyto knihy nedají dostat. Jenomže pro mě jako nakladatele, který se zase považuje za prodlouženou ruku svých autorů, je nepředstavitelné, že bych to tam dal bez této ochrany.⁵ Tady asi bude muset proběhnout ještě nějaká technicko-právní evangelizace. Doufám, že se toto všechno sjednotí a vymyslí se nějaká lepší ochrana, nad níž se sejde Amazon s ostatními platformami a vydavateli. A doufám, že to nedopadne jako s hudbou. Proto já ani neposílám lidem, kteří se na mě obrátí, pdf verze. Říkám jim: „To já přece nemůžu, jednak na to nemám právo, jednak to není ani v mém zájmu.“ Dokonce u některých projektů nejsem ochoten dávat elektronickou verzi ani svým editorům a redaktorům, dávám jim jenom tištěnou – ať udělají korektury pěkně postaru na papíře. Ne že bych spolupracovníky považoval za zloděje! Ale cesta do pekel bývá zhusta dlážděna dobrými úmysly, ne? Oni to v dobré víře „jen“ pošlou někomu od novin na recenzi, kolegovi do zahraničí atp. A už to roste geometrickou řadou, aniž by si lidé uvědomovali, že jen když budu já jako nakladatel „bohatý“, budu moct vydávat a realizovat smysluplné a pěkné projekty. Podobným paradoxem tak jsou i elektronické knihovny budované s nejlepšími úmysly i našimi akademickými institucemi… (Někdy i za podpory grantů!) Například i na katedře české literatury na FF se nachází Seifert, kterého si studenti po přihlášení mohou stáhnout. Já jsem to ale Petru A. Bílkovi, tehdejšímu vedoucímu katedry, říkal, jestli se domlouvali s paní Seifertovou? My jsme za práva zaplatili. Zaplatili za ně i oni? A my bez nadsázky existenčně zápasíme, jestli zvládneme Seifertovy spisy vůbec kdy vydat, nebo ne. Tak nevím, chceme: vše pro líného studenta, nebo budoucnost pro tištěné knihy?
 

1. Slovanka – Slovanská knihovna, část Národní knihovny. ^zpět
2. Pom-věd – pomocná vědecká síla. ^zpět
3. Aleš Zach (nar. 1941), knihovník a kulturní historik; autor několika publikací z knižní kultury (zejména o dějinách nakladatelství). ^zpět
4. Digital Right Management – způsob ochrany digitálního obsahu. ^zpět
5. Od roku 2012 už nakladatelství publikuje bez této ochrany. ^zpět