Otázka náboženské tolerance, či naopak „střetu civilizací“ a nárůstu fundamentalismu se na konci minulého tisíciletí stala ožehavým tématem a také velice populárním námětem mnoha odborných statí i populárně naučné literatury. Problematika problematika vztahu islámu a křesťanství v současnosti zajímá laickou i odbornou veřejnost bez rozdílu, dostává se nejenom na titulní strany světových deníků, ale v mnoha zemích představuje každodenní realitu, které je třeba čelit. Těžko říci, zda byla spouštěčem tohoto fenoménu vlna dekolonizace po druhé světové válce a zejména Rok Afriky, anebo zda za ním stála s ní spojená vlna přistěhovalců, kteří v druhé polovině dvacátého století přicházeli do Evropy buď na vlastní pěst, či na cílenou pobídku – příslib dočasného zaměstnání v západoevropských státech. Podnětem se také mohly stát přistěhovalecké politiky, které státy byly nuceny přijmout, aby se formálně i institucionálně vyrovnaly s první vlnou přistěhovalců z bývalých koloniálních držav. Přistěhovalectví však první vlnou neskončilo, a na přelomu 20. a 21. století se tak státy musely potýkat s nefunkčností svých politik. Všeobecně přijímaný model byl totiž jen obtížně aplikovatelný na přicházející imigranty ze zemí, s nimiž nemají historickou zkušenost. Na danou problematiku také poukázal článek amerického politologa Samuela Huntingtona Střet civilizací, publikovaný v prestižním časopise Foreign Affairs, a o dva roky později i autorova stejnojmenná kniha. Huntingtonovy teze o „krvavých hranicích islámu“ se staly podkladem americké politiky boje proti terorismu po útocích z 11. září.

Ani v českém prostředí není téma islámu neznámé, i když na rozdíl od našich západních sousedů jsme s tímto náboženstvím, míním obecně jako společnost, neměli po dlouhou dobu reálnou zkušenost. Jsou však mezi námi i tací, pro něž se „Orient“ stal nejenom povoláním, ale i životní náplní a kteří nám prostřednictví svých hlubokých znalostí dokáží propůjčit kousek své moudrosti a nabídnout vysvětlující vhled do kultury Pohádek tisíce a jedné noci. Jedním takovýmto „průvodcem“ jako stvořeným na dlouhé zimní večery je kniha rozhovorů Po cestách kamenitých. O životě, islámu a křesťanské víře, jež vyšla v ediční řadě Rozhovory v nakladatelství Vyšehrad. Novinář, redaktor a kulturní editor Katolického týdeníku Jan Paulas a Martin T. Zikmund, evangelický farář, zahraniční redaktor téhož týdeníku a redaktor Perspektiv v ní kladli otázky přednímu českému afrikanistovi a orientalistovi, profesoru Luboši Kropáčkovi. Rozhovory probíhaly převážně písemnou formou, ale i diskusemi nad podobou knihy, jež je rozdělena do tří oddělených, i když místy se prolínajících tematických celků, to vše doplněno výborem ukázek z islámské a perské literatury, sestaveným profesorem Kropáčkem. Autoři doufají, že kniha svou komplexností přispěje k jinému pohledu na islám, k jeho detabuizaci a bude prvním krůčkem na dlouhé cestě „za porozuměním a poklidným soužitím mezi světem islámu a sekularizovaného Západu“. A tento záměr se dle mého názoru podařilo naplnit, a to právě proto, že rozhovory byly vedeny písemně. Kropáčkovy promyšlené odpovědi na otázky redaktorů Katolického týdeníku připomínají krátké přednášky či glosy a jsou rozhodně minimálně podnětem pro zamyšlení, spíše však inspirací k hluboké reflexi historického vztahu mezi náboženstvími a budoucnosti křesťansko-muslimského dialogu.

„Kdyby byl Bůh chtěl, byl by vás věru učinil národem jediným, avšak neučinil tak proto, aby vás vyzkoušel tím, co vám dal. Předstihujte se vzájemně v konání dobrých skutků! K Bohu se uskuteční návrat vás všech, a On vás poučí o tom, v čem jste byli v rozporu“ (Korán, súra Prostřený stůl, 5: verš 48).

První části knihy má formu vzpomínek, v níž profesor Luboš Kropáček hovoří o svém dětství na Královských Vinohradech v blízkosti Riegrových sadů, odkud se nikdy neodstěhoval. Líčí své nejranější vzpomínky, zejména konec druhé světové války a nálety v blízkosti svého bydliště, přibližuje svá školní léta. Vypráví osud své rodiny, vrací se k otci, profesoru na gymnáziu, po němž převzal zanícené vlastenectví, vzpomíná na maminku a na své dvě sestry. Otec uchovával kontakty s celou šíří rodu Kropáčků, tak jak je to i dodnes běžnou praxí v arabských a dalších muslimských zemích. Kropáček dále popisuje, jakým způsobem zasáhl nástup komunismu do života jeho rodiny a jak ovlivnil jeho samotného. Na gymnázium nezískal i přes vynikající studijní výsledky doporučení, dostal se ale na školu pro zahraniční obchod a nemožnost vycestovat si kompenzoval intenzivním studiem cizích jazyků a sbíráním známek z dalekých krajů. Po maturitě nebyl pro špatný kádrový posudek přijat na vysokou školu, ale znalost zahraničního obchodu a jazyků mu zajistila zaměstnání v PZO Pragoexpo, kde po několika letech snažení získal doporučení pro vysokoškolské studium. V daný rok se však neotvírala indologie, která jej zprvu nejvíce lákala, a tak byl student Luboš Kropáček přijat na dvouoborové studium anglistiky a orientalistiky.

Rok Afriky, kdy nezávislost na koloniálních velmocích získalo sedmnáct afrických zemí, se odrazil i v jeho dalším studiu: na fakultě byl otevřen obor afrikanistiky a Luboš Kropáček si o něj rozšířil specializaci. Vývoj afrického kontinentu pozorně sledoval, a to zejména když počáteční euforii nad vlnou africké dekolonizace vystřídalo vystřízlivění provázené korupcí, klientelismem, mocenskými střetnutími a vojenskými převraty, jak již na počátku dekolonizační vlny předpovídal francouzský sociolog André Dumont v analýze Černá Afrika špatně vykročila. Kropáček byl také jeho očitým svědkem tohoto procesu: vzpomíná na své první cesty do afrických zemí, na pobyt v Egyptě během arabsko-izraelské šestidenní války, na vpád sovětských vojsk do Československa a svou práci pro francouzskou zpravodajskou agenturu AFP. Opomenut nezůstává ani soukromý život a jizva na duši, která zůstala po kontaktech se Státní bezpečností. Kropáček se zmiňuje i o fatwě vynesené na Salmana Rushdieho. Neméně zajímavou částí knihy jsou stránky popisující Kropáčkův nucený odchod z fakulty a jeho práci překladatele a tlumočníka z arabštiny i dalších jazyků nejenom pro komunistické potentáty, ale i pro Václava Havla po pádu železné opony.

„[Prorok Muhammad pravil:] Váš příběh a příběh lidu obou Písem se podobá příběhu muže, který nabídl práci skupině dělníků a zeptal se jich: Kdo pro mne bude pracovat od rána až do poledne za jeden stříbrňák? Souhlasili židé a práci vykonali. On se pak zeptal: Kdo bude pro mne pracovat od poledne do času odpolední modlitby za jeden stříbrňák? Souhlasili křesťané a práci vykonali. On pak řekl: Kdo bude pro mne pracovat od odpoledne do západu slunce za dva stříbrňáky? Vy, muslimové, jste tu nabídku přijali. Židé a křesťané se rozhněvali a říkali: Proč bychom my měli pracovat více a dostat za to nižší mzdu? Alláh pravil: Nedal jsem vám snad něco z toho, na co jste měli právo? Odpověděli, že nikoliv. A on řekl: Je to mé požehnání, které dávám tomu, komu si přeji.“ Ze sbírky Muhammadových výroků (hadíthů) al-Buchárího, označované za hodnověrnou (Sahíh).

Profesor Luboš Kropáček sám sebe řadí k ekumenicky smýšlejícím křesťanům a věří, že právě evropské křesťanství bude s to zprostředkovat pokojný dialog mezi islámem a Západem. Aby se tak mohlo stát, je zapotřebí nahlížet na odlišné náboženství, kulturní i politické zvyky nikoliv pod úhlem obav z neznámého, ale naopak se snažit druhého poznat a strachu se tak zbavit. Sám Kropáček k tomu vlastní akademickou kariérou velkou měrou napomáhá, vždyť vydal nespočet vědeckých článků a celou řadu knih o islámu a Blízkém východu, mezi nimi například Islámský fundamentalismus (Vyšehrad 1996) či Islám a Západ. Historická paměť a současná krize (Vyšehrad 2002). V rozhovorech rozvádí své znalosti o vztahu Západu a Orientu, souhlasně se vyjadřuje k zásahu spojenců po okupaci Kuvajtu, na druhou stranu zcela odmítá invazi do Iráku pod taktovkou amerického prezidenta George Bushe mladšího. Svůj postoj také vyjadřuje k Huntingtonově knize Střet civilizací, již vnímá jako varování před konflikty, jež však bylo senzacechtivými novináři zneužito jako katastrofická vize nutné budoucnosti světa. Právě křesťané by dle Kropáčka měli stanout v čele snahy o lepší pochopení muslimského světa a měli by vykonat konkrétní kroky k nalezení tolerance.

Problematice islámu a fundamentalismu se ve svých odpovědích Kropáček věnuje podrobněji – vysvětluje postavení právního řádu šarí’i a jeho časté nepochopení v západním světě. Hovoří o jejím vzniku a vývoji, o důležité úloze, kterou nepřestala mít v životě muslimů i během koloniální nadvlády. Islám přibližuje i popisem chápání rodiny v širším smyslu v muslimském světě, vysvětluje roli ženy v muslimské rodině, problematiku mnohoženství či šátku jakožto projevu svobody i útlaku muslimských žen. Čtenáři objasňuje podobu muslimské ummy ve světě, nastiňuje rozdíl mezi věroukou a postavením sunnitského a šíitského islámu, popisuje podoby modliteb v muslimském světě, stejně jako úlohu hadždž, tedy pouti do Mekky, či ramadánu.

Zatímco šedesátá léta dvacátého století byla symbolizována sbližováním islámu se Západem, v letech sedmdesátých naopak dochází k náboženskému oživení v arabském světě, jehož vrcholem byla islámská revoluce v Íránu. Ke stejnému probuzení došlo i v Evropě, kam za první přistěhovaleckou vlnou proudily další. Současné generace muslimů v Evropě, které si již osvojily jazyk a kulturu evropského prostředí, na rozdíl od předchozích generací promýšlejí vlastní postavení v dané zemi – ať již sociální, politické, či kulturní – a z jejich středu vycházejí ideoví vůdci, na jejichž vůli závisí úspěch dialogu kultur a náboženství. Luboš Kropáček danou situaci ilustruje postavením muslimských komunit ve Francii, Velké Británii či Německu, tedy v zemích se zcela odlišnými přistěhovaleckými politikami.

„Muž boží nachází i u kacíře víru,
na to, co dobré je, co zlé – má vlastní míru.
Muž boží pravdu zná. Však moudrost svou
z pražádné knihy nemá vyčtenou.
Bohatství v sobě má jak moře zázraků,
déšť perel z něho prší bez mraků.
Muž boží převzácný je v tomto světě,
však nalezneš-li jej, pak štěstí nemine tě.“

Z básně Muž boží z díla Džaláluddína Rúmího Masnaví-je ma’naví (tj. Dvojverší vnitřního smyslu)

Poslední část knihy rozhovorů se věnuje křesťanské víře Luboše Kropáčka, jeho vztahu k Ježíši a Muhammadovi. Přibližuje také jeho názory na nově zvoleného papeže Františka, jeho vztah k tradičnímu lidovému katolicismu, řeholnímu řádu a spiritualismu, neopomíjí ani společné prvky katolicismu a islámu. Sám Kropáček se ve svém celoživotním profesionálním, akademickém i osobním díle snažil přispět ke křesťansko-muslimskému dialogu. Dle něj v současnosti žijeme ve světě, kde se informace vlivem internetu a sociálních sítí šíří velice rychle, často však zůstávají nepochopeny. Právě z tohoto nepochopení pak pramení strach z neznámého. Nejdůležitější je začít u sebe, poznat, kdo jsme my sami, a pak se snažit poznávat druhé. Luboš Kropáček hovoří o nutnosti úcty a taktu k druhým a o škodlivosti předsudků při kontaktu s cizími kulturami. Věří, že dalšími pokračovateli v dialogu kultur budou mladí lidé, kteří mají nyní širší možnosti cestovat, a tedy i poznávat cizí kultury a nalézat porozumění.

Hlavním posláním orientalisty, afrikanisty a především křesťana Luboše Kropáčka je nutnost poctivého života dle hodnot západního světa, nutnost jít příkladem ve snaze o sbližování se s cizí kulturou či náboženstvím. V otázce islámského fundamentalismu by každý z nás měl naslouchat svému rozumu a zkušenosti, navštívit muslimské země a udělat si obrázek sám, ne se nechat manipulovat zkreslujícími informacemi v médiích. Jen tak budeme schopni zbavit se strachu z neznámého a započít mírový dialog.

Domnívám se, že stačí pouhé přečtení rozhovorů s Lubošem Kropáčkem a černobílý pohled na problematiku islamismu v Evropě a ve světě nabývá reálných barev. Profesor Kropáček žil a žije v rámci křesťansko-muslimského dialogu a v odpovědích se mu podařilo poutavě předat své zkušenosti dál.