Duchovní povolání je slučitelné či kombinovatelné – kromě toho, že každý duchovní by měl být alespoň trochu i psychologem – i s mnoha jinými profesemi či zájmy: třeba sociologií (Tomáš Halík), psychiatrií (Jaroslav Maxmilián Kašparů), historií umění (Josef Zvěřina) nebo entomologií (Matúš Kocian). Někdy se však vyskytnou i kombinace nevšednější: česká farářka Církve československé husitské Petra Šáchová (1950) se živila i jako modelka, a dokonce získala titul Miss Praha 1970. Martina Viktorie Kopecká, farářka téže církve, před časem úspěšně účinkovala v taneční soutěži StarDance. I o této životní zkušenosti otevřeně mluví v knize Zpověď farářky, kterou mimochodem doprovázejí ne přímo erotické, ale vzhledem k její profesi pro mnohé odvážné fotografie.

Autorčiny vlastní úvahy jsou v knize prokládány rozhovory s Tomášem Novotným. Martina Viktorie Kopecká oběma formami rekapituluje svůj život: neuspokojivou práci v korporátu, z hlediska její tehdejší materiální situace nuzné studium psychologie a speciální pedagogiky a nakonec kněžství, jemuž se věnuje nejvíce. Zamýšlí se nad tím, co to znamená být farářkou z hlediska věřících (některé ženy prý popisují, že si ji k duchovní rozmluvě vybraly, protože vědí, že neodsoudí jejich nalakované nehty) i čím je pro ni coby duchovní její ženská tělesnost. Někdy humorně líčí, jak málo jsou dosud zdejší lidé zvyklí na farářku s její mladistvou a hravou vizáží (či přímo sexappealem). Tradičně zakořeněný je obraz římskokatolického mužského kněžství, které je celibátní, do jisté míry osamocené a hodně autoritativní: „A najednou, když já někam přihopkám v žabkách s růžovou bublinou na triku, lidi to překvapí.“ Takže se ani nediví, že někteří mají tendenci se ptát: „A už někdy pohřbívala?“ Případně v některých institucích, kam zavítá jako církevní osoba, musí prokazovat, že je duchovní – dříve prý kvůli tomu musela dokonce ukazovat originál dekretu ve formátu A4.

Podrobně se v knize věnuje zmíněnému tanci. Vzpomíná, že během tanečních kurzů se tancovat moc nenaučila, spíš to, jak se obsloužit při rautu. Více se s ním seznámila až během zmíněné soutěže StarDance, což jí také umožnilo hlubší kontakt s vlastní tělesností. Díky taneční průpravě nejen začala vnímat, jak se hrbí i během bohoslužeb a že její gesta nejsou dotažená, ale hlavně se přiblížila svým emocím a naučila se chápat, že „pohyb dává okolí najevo, jak moc myslíme vážně to, co říkáme“. Je to „náš podpis“. A ohledně tance pak rozvíjí takovouto meditaci a la Romano Guardini, který ovšem ve své knížce O posvátných znameních uvažoval o spirituálních významech úkonů jako klečení nebo bití se v prsa, ale nikoli o taktilní komunikaci tanečních partnerů: „Během tance stojí člověk nohama na zemi a zároveň se otvírá a dívá se nahoru, jako by se dával Bohu. V dynamice dvou partnerů, kteří tančí, nemůže být tlak a pohyb jen na jedné straně. Je potřeba úsilí obou dvou… Očima se nedívám na nohy, ale do prostoru. V klasických tancích se vyžaduje ještě odklon hlavy. Místem komunikace se stává dlaň, žebro a vnitřní strana stehna.“

K těmto tělesně-spirituálním zkušenostem Kopecká připojuje poznámku, že to, k čemu ona došla praktickou zkušeností, dnes na teoretické rovině rozvíjí třeba teolog a kazatel Církve bratrské Pavel Hošek v souvislosti s dílem C. S. Lewise. V knize příznačně nazvané Ve víru Velkého tance: duchovní zkušenost přítomná v literárním díle C. S. Lewise (Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2021), na niž se autorka odvolává, Hošek psal o Lewisově vizi veškerenstva jako „radostného a svobodného víření“. A také o Ježíši, který přijímá lidskost skrz na skrz. Doplňme přitom, že některé menší protestantské církve jako baptisté nebo právě Jednota českobratrská / Církev bratrská tanec i ve 20. století zakazovaly nebo výrazně omezovaly. Běžné to bylo ještě v padesátých a šedesátých letech, v ojedinělých případech se to podle historika Zdeňka Nešpora udrželo až do 80., či dokonce 90. let.

Ve veřejném prostoru se po vydání Zpovědi farářky rychle roznesla zpráva, že autorka v ní provedla tzv. „coming out“, tedy přiznala, že žije s partnerkou. Z hlediska celkového rozsahu jde ale o téma menšinové až marginální, je součástí autorčina důrazu na tělesnost a na její hlubší prožívání a rozvíjení v souvislosti s vlastní spiritualitou.

V tom se mírně liší od zmíněné Petry Šáchové, které také nedávno vyšla kniha s názvem Manekýna za oltářem. Rozhovor s farářkou a Miss Praha 1970 Petrou Šáchovou (Mladá fronta, Praha 2023). Martina Viktorie Kopecká svoji zkušenost z taneční soutěže, již přenášely kamery, oceňuje, i když pochopitelně následovaly i negativistické reakce typu „Když šla tančit do televize, nemůže být dobrý farář.“ Zato Šáchová zvláště na soutěž Miss vzpomíná deziluzivně. Hlavně ve finálovém kole si prý připadala jako kůň: „Ještě ukázat kopyta a zuby.“       

Dodejme, že jsou ovšem i jiné životní modely a strategie. Kupříkladu americká farářka Nikole Mitchell, o které u nás psal i Blesk, byla vychovávána s tím, že její tělesné tužby jsou ďáblovým našeptáváním a že by se měla především stát matkou a dobrou hospodyňkou. Ale potom, co nafotila svoje první erotické fotografie, se v ní plně rozvinula potřeba „hlouběji prozkoumat vlastní touhy a zakusit nepoznané“. Povolání farářky zanechala, založila si profil na OnlyFans a stala se mnohem lépe vydělávající striptérkou. Dnes říká, že rigidita její náboženské výchovy byla „toxická“, zatímco když si během natáčení prvně sundala košili a pak i kalhoty, nikdy se necítila více sama sebou a blíž Bohu. 

Martina Viktorie Kopecká tak daleko nezachází. Pro některé konzervativní křesťany ale i tak asi dost provokativně zmiňuje knihu Posvátná prostitutka. Věčný aspekt ženství (Alpha Book 2019) od jungiánské analytičky Nancy Qualls-Corbettové. Její obsah shrnuje tak, že ženy byly kdysi „vnímány jako nositelky obdarování, kromě toho, že se mohly stát matkami, byla popisována jejich zvláštní moc komunikace s božstvy, prováděly rituály a byly pověřovány službou“. Dodejme, že v takto pojatém náboženství už vztah k ukřižovanému Kristu asi nemusí být vůbec potřeba. Ale Qualls-Corbettová píše třeba i o biblické Máří Magdaléně, jejíž postavu reinterpretuje hlavně s ohledem na její obraz v textech gnostiků – líčí ji jako někoho, kdo v sobě dokázal obsáhnout všechny dynamické aspekty ženství: vášeň, spiritualitu i radost. 

Tyto aspekty se jistě dají skloubit dohromady, i když na to nejsme úplně zvyklí. Otázkou do budoucna je spíše to, jak dlouho bude trvat, než i v našem prostředí bude duchovní tohoto typu přijímána přirozeně a bez toho, aby se musela prokazovat kartičkou; kolik prostoru pro takto nekonvenční farářky zdejší protestantské církve poskytují; nebo jestli i katolickou církev někdy nedostatek kněží (žijících navíc v celibátu) donutí upustit od zatvrzelého odmítání ženského kněžství.