Studií, monografií, knih rozhovorů a kolektivních prací na téma islám vyšlo u nás v posledních pěti letech celkem dost. Valná většina z nich měla jednoho společného jmenovatele – vedle odborné, religionistické a orientalistické obce se snažila oslovit i otevřeného a vstřícného laického čtenáře, který si chtěl rozšířit obzor, vzdělání, duchovní poznání.

Doyen české orientalistiky, islamolog, arabista, afrikanista, plodný spisovatel, renomovaný vědec, publicista a oblíbený vysokoškolský pedagog Luboš Kropáček (nar. 1939) je po dlouhá desetiletí spolu s Ivanem Hrbkem, Jaroslavem Oliveriem, Eduardem Gombárem, Bronislavem Ostřanským a Milošem Mendelem garantem vysoké kvality české arabistiky, orientalistiky a překladů z arabštiny a jiných jazyků. Kropáčkova posledně vydaná kniha Na cestě k porozumění Orientu a Africe: Vybrané texty z let 1964–2016 je soubor jeho článků na rozličná témata, které vycházely v odborných i popularizačních časopisech (Universum, Nový Orient, Religio: Revue pro religionistiku, Teologie a společnost, Teologické texty, Přítomnost či Prostor) anebo nebyly dosud vydány vůbec.

Publikace je rozdělena do čtyř oddílů: Islamica, Arabica, Africana a Sudanica. Nejrozsáhlejší jsou studie první části (zhruba devadesát stran), zbylé oddíly mají kolem čtyřiceti až padesáti stran. Zde uveřejněné statě, považte, však tvoří pouze část Kropáčkovy bibliografie, kterou on sám odhaduje na „tři sta položek“. V úvodu knihy předesílá, že jednotlivé studie se „liší navzájem délkou, žánrem, pojetím – od práce akademického charakteru po mediální popularizaci – a samozřejmě také mírou obecnosti a vazbou na určité aktuální dění“. Texty nejsou řazeny chronologicky, nýbrž s důrazem „na dominující perspektivu naší doby“. Jinak řečeno, vybrány jsou ty studie, o nichž si autor (a patrně i vydavatel) myslí, že budou nejvíce rezonovat mezi čtenáři. Domnívám se, že tato volba byla šťastná. Na své si přijdou jak ti, kteří si chtějí rozšířit znalosti z oblasti islámské kultury, tak ti, kteří jsou orientováni, například díky své profesi, na hlubší (vědeckou, kontextuální) reflexi některého z islamologických fenoménů. Je pravděpodobné, že čtenáři humanitní orientace, vysokoškolští studenti či pedagogové různých stupňů se setkali již s předchozími Kropáčkovými pracemi: Arabsko-český, česko-arabský slovník: 4500 nejpoužívanějších slov denního tisku, úředních listin a naukové prózy (SPN, Fortuna, 1998), Duchovní cesty islámu (Vyšehrad, 2015) či Súfismus: dějiny islámské mystiky (Vyšehrad, 2008). Aktuálně vydaná kniha se všemi minulými úzce souvisí, a co bylo třeba dodat a doplnit, činí Kropáček s odbornou způsobilostí a jazykem, který je v akademickém prostředí kvalitou a pestrostí výjimečný.

Větší část Kropáčkových studií a úvah je charakteristická nejen širokým záběrem a nezpochybnitelnou erudicí, ale též autorovým křesťanským vyznáním a světonázorem, jenž formuje i jeho profesní pohled a veřejné postoje. Kropáček se ani v současné tíživé situaci islámu a jeho vyznavačů nevzdal role zprostředkovatele dialogu mezi křesťanstvím a islámem a zároveň si podržel skvělou znalost aktuálního teologického diskurzu a toho, co je pro křesťanské majoritní církve, a předně pro církev katolickou pastorálně klíčové. Je pozoruhodné, že i na stránkách recenzovaného titulu supluje tragický nedostatek teologické reflexe z řad českých teologů, ti se až na sporé výjimky (Lukáš Eduard Nosek, Pavel Hošek) k islámu a islámské politice a kultuře nevyjadřují. Je jedním z mála křesťanských hlasů, který je ochoten a schopen tlumočit jádro křesťansko-islámského dialogu a pouštět se do teologických disputací a komparace obou monoteistických náboženství. Navzdory ostentativnímu letitému mlčení české katolické hierarchie k otázkám křesťansko-islámských rozhovorů, spolupráce a pomoci lidem na útěku z arabských zemí, Luboš Kropáček nemlčí. K islámu se nevyjadřuje v módních, politicky motivovaných vlnách. Přítomné texty jsou toho nejlepším dokladem. Přetrvaly celá desetiletí a ty novější budou, myslím si, za pár desítek let stále aktuální.

V oddíle věnované studiu islámského náboženství a kultury najdeme statě Křesťanství a islám, Žena v islámské kultuře, Islámu a ekonomie, Politický islámu na prahu nového tisíciletí, ale například také zajímavou práci Islámu a drogy či Křesťansko-muslimská diskuse nad Dantovou Božskou komedií. Každá ze studií je protkána množstvím citací a odkazů. Odhaduji, že dobrou polovinu citovaných pramenů lze opatřit knihovní výpůjčkou. U zahraničních knih je možné snadno získat excerpta anebo – u studentů s přístupem do odborných databází a knihoven – jejich elektronické vydání.

Ve druhém oddíle se setkáme se studiemi, které v širším i detailním hledisku vymezují Politickou kulturu v arabských zemích, Globální environmentální výzvu z hlediska islámu a arabských zemí či pojednávají o Marmaritě, vesnici dvou set doktorů.

Třetí oddíl, věnovaný Africkému kontinentu, je bohatý na faktografii a ukazuje Afriku jako Kropáčkovu dávnou lásku. Studie této části představují Afriku tak, jak ji možná neznáme, a jsou v jistém ohledu filozofičtější. Názvy některých kapitol hovoří samy za sebe: Afropesimismus, Afrika: čas pochyb a střídmých nadějí, Africké školství či Černošské dějiny.

Závěrečný, čtvrtý oddíl o Súdánu je pro autora nostalgický, neboť jej navrací k počátkům jeho „celoživotního odborného zájmu a profesního zaměření orientalisty a afrikanisty“. Seznámíme se tu s výběrovou částí Kropáčkovy dosud nevydané diplomové práce i s menším výborem jeho práce disertační, kterou – jak jinak než z politických důvodů – provázely problémy. Přesně řečeno: práci mohl náš přední arabista, vyhozený z fakulty, obhájit až v roce 1991, a publikovat mohl anglicky jen některé její kapitoly. Za všechny jmenujme studii Zahraniční politika súdánské naděje z roku 1964 či Majetkoprávní dokumenty v lenním systému Dárfúrského sultanátu – Souhrn z roku 1971.

Kniha zvoucí ke čtení vkusně vybranou obálkou, dobrou grafickou úpravou Zdeňka Zieglera a redakční péčí Františky Jirousové si patrně najde čtenářské publikum mezi těmi, kteří dílo profesora Kropáčka sledují pod drobnohledem, anebo jim jsou arabská, respektive islámská kultura, umění a náboženství něčím blízké, přitažlivé. Ti, kteří plují na vlně gargantuovské apatie a odporu k tradicím islámského světa, ji patrně minou právě tak jako jakoukoliv jinou kvalitní literaturu. Jsem přesvědčený, že přítomná publikace přetrvá a bude vyhledávaným zdrojem informací v době, která snad bude vůči lidem z arabské jazykové, náboženské a kulturní oblasti zase přívětivá. Celý titul vyloženě zve k překladu do světových jazyků a k rozsáhlé propagaci na českém knižním trhu. Je dobře, že ve skomírajícím prostředí religionisticky orientovaných nakladatelství se ho ujalo univerzitní nakladatelství Karolinum. Jediné, co mi chybí, je jmenný rejstřík. Potěšující je rovněž cena brožovaného vydání, která není tak vysoká, aby si knihu nemohli s příslušnou slevou dovolit i studenti.