Ještě za mého dětství, na začátku osmdesátých let, se zdálo, že křesťané jsou nadobro vyhynulý druh. V polorozbořeném kostele se přes týden scházela hrstka lidí, v neděli hrstky dvě. Vidět na ulici faráře nebo farářku některé z církví, řeholníka, řeholnici nebo liturgické procesí bylo skoro nemožné. Trpěly se církevní pohřby a odhlehlá venkovská společenství. Osudy lidí, kteří se nezřekli víry a náboženského života, byly dobrodružné a inspirující; potajmu se půjčovala křesťansky zaměřená literatura. Zdálo se, že církev neexistuje. Z knižního rozhovoru redaktorů Jana Paulase a Tomáše Kutila s boromejskou řeholnicí, absolventkou pedagogické fakulty a DAMU a ženou mnoha profesí Angelikou Pintířovou je ale zřejmé, že pokud jste se ocitli ve správném okamžiku na správném místě, mohli jste se setkat s živými křesťany, kteří ovšem žili, neboť museli, tak trochu v katakombách.

Obsáhlý knižní rozhovor Padá mi to z nebe přináší svědectví o ženě, jíž se podařilo v životě najít pevný duchovní bod a štěstí. Podobně laděné interview s řeholnicí, chcete-li jeptiškou, která má úsměv od ucha k uchu a máloco ji rozhodí, najdete v české literatuře jen stěží. Chcete-li si v poněkud tísnivé společenské atmosféře přečíst něco inspirujícího, zajímavé úvahy bez floskulí a sloganů na jedno použití, neměli byste rozmluvu se sestrou představenou minout.

Kniha bez stížností

Interview vznikalo přímo v srdci Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, v jejich domě sv. Notburgy Pod Petřínem. Oba tazatelé se rozhodli přidržet chronologické linky, a tak si se sestrou Angelikou povídali o jejím dětství, dospívání na venkově, o rodině, škole, víře, o brzkém vstupu do řádu a přesídlení do Prahy, o studiu na střední i vysoké škole, o peripetiích řeholního života v totalitní společnosti, o jejích spolusestrách, vnitřních motivacích, o revoluci v roce 1989, o každodenním provozu kláštera, o nemocnici, o jejích koníčcích, sociálních sítích, cestování, o její práci s mládeží a o Václavu Havlovi, o nějž se na konci jeho životní cesty spolu s jinými sestrami starala. Je patrné, že sestra Angelika nemá problém odpovídat na dotazy týkající se jejího života a soukromí, i když otázky vyloženě na tělo, chcete-li intimní, v knize nenajdeme.

Některé z nich ostatně zazněly již v dřívějších rozhovorech pro rozhlas nebo televizi. Přes velkou otevřenost a velkorysost k druhým tu cítíte limity, za něž se sestře Angelice nechtělo jít, srdečností výpovědí však dalece překonává muže české církve, jimž v hovorech na závažná témata obvykle úplně vypadne člověk, otevřenost a humor – zdá se vám u nich, že před vámi stojí Perun převlečený do středověkých komží, zatímco k vám hovoří člověk z masa a kostí, jenž by měl být na prvním místě služebníkem všech. U sestry Angeliky, jež se ve svém křesťanství jeví autentická, a hlavně srdečná, si naopak řeknete, co napadne snad každého, kdo se s ní setká: s tou bych se rád kamarádil; to je bezvadná žena; takovou jeptišku jsem ještě neviděl; až o tom budu doma vyprávět, nikdo mi neuvěří; řeholnice, a má Facebook, jezdí autem, pije pivo a je úplně normální! Vtip, úsměv, nasazení, přirozenost a nadhled jí rozhodně nechybějí.

Svorníkem celé knihy je pozitivní naladění. Stížností na konkrétní věci, nezdary a prohry, a to jak v řádu, občanské společnosti, tak v církvi, tu moc nenajdeme. Zdá se, že sestra Angelika umí negativní skutečnosti házet za hlavu a i díky svým životním zkušenostem a práci s problémovou mládeží v takzvaném pasťáku toho dost vydrží.

Záběry komunitního života

Život v klášteře, třebaže ne s přísnou observancí, tu není líčen jako přeslazené melodrama, a už vůbec ne tak, jako ho někdy představují tuzemské i cizí seriály. I tady se pochopitelně vyskytují pro a proti. Někdy je třeba být přísný, zachovat si přitom spravedlnost a být si vědom, že i v civilním učitelském nebo pomáhajícím povolání ve mně, už kvůli řeholnímu oděvu, mají lidé vidět také něco z Krista, o něhož jde u sestry Angeliky především.

Mnoho denních rituálů a samozřejmě také liturgie a modlitba pomáhají známé řeholnici překonat občasné stavy únavy. Vyložené zoufalství, vyhoření, rezignaci nebo splíny u ní nenajdete. Při vyprávění o sestrách, které v řádu nevydržely, si uvědomíte, že v její osobě se protnulo vše potřebné: láska ke spiritualitě řádu, schopnost komunitního způsobu života mezi samými ženami, ochota pomáhat, tvořit, sloužit a pouštět se i do akcí, které se zdají být nadmíru složité. To například u obnovy řeholních domů. Příběhy o zasvěceném životě sester před rokem 1989 by doopravdy vydaly na román nebo hodně zajímavý film. Víra v Boha a to, že se postará, a důvěra ve druhé, je jedním z pilířů jejího duchovního dýchání.

Celé to trošku připomíná její oblíbený film Sestra v akci anebo akční jeptišky z komedií s Louisem de Funèsem. Chtěli byste být přitom, a to nejen kvůli té srandě a pohodě, ale při hlubším pohledu možná i proto, že tyhle dámy v docela civilně vyhlížejícím hábitu dělají pro nás všechny úžasnou práci. Neumím si, ani nechci, idealizovat žádné lidské společenství, tím spíš ženskou řeholi, která patří podle věci znalých odborníků k psychologicky nejnáročnějším na světě, ale i tady, nebo právě tady, kde se z člověka v jeho svobodném přitakání stává instrumentum dei – nástroj boží, se dějí velké věci, které mají duchovní přesah a slouží společnosti jako celku. Stačí se dívat a být spravedlivý. Řehole není pro všechny. Kdo se v ní ale najde, má naději, že život nepromarní. Sestra Angelika je toho jedinečným dokladem.

Ženský génius je potřebný všude

Velmi oceňuji přístup sestry Angeliky k okolnímu, a tedy nekřesťanskému světu, k moderním technologiím, ke kolům i koloběžkám (jež používá) i to, že se nechová jako církevní celebrita a nestrhává na sebe pozornost jako někteří její kolegové. Její setkávání s lidmi od divadla, novin, filmu, politiky či sportu přináší benefity oběma stranám. Lidé „zvenku“ zjišťují, že církev není (nemusí být) středověká organizace s polovojenským vedením, ale místo, v němž může být dobře všem. Sestra Angelika se zas přiučila mnoha dovednostem a poznala, jak žijí lidé v civilních povoláních; co je trápí, co těší, po čem touží, po čem volají, s čím by potřebovali pastoračně pomoci, co mohou nabídnout, jak myslí, co říkají, odkud a kam jdou. Autoři rozhovoru se nepustili do citlivých teologických, a zvláště ekleziologických otázek. Občas se sice objeví rozvaha nad budoucí možností svěcení jáhenek, ale odvážnější sondu do teologické a vnitrocírkevní problematiky tu budou možná lidé z jednotlivých církví postrádat. To se týká rovněž praktického křesťanského ekumenismu, politiky a vztahu k ostatním náboženstvím. Z úvah o duchovním světě současného dalajlámy lze ale vyvodit, že sestra Angelika je vůči jiným náboženským systémům otevřená.

Také na ni platí slova papeže Františka, která pocházejí z rozhovoru z roku 2013: „Žena je pro církev nepostradatelná. Maria, žena, je důležitější než biskupové… Ženský génius je potřebný všude, kde děláme důležitá rozhodnutí.“ Po přečtení knihy rozhovorů, na jejíž obálce se sestra Angelika usmívá a hledí kamsi nahoru, si patrně řeknete, že ženy jejího naturelu by mohly stát u obnovy církve, jejího vymanění se z teologických diskurzů devatenáctého století a nalezení nového způsobu života, v němž ekklesia bude zase svoláním, shromážděním věřících v Krista, ne vojensky hierarchizovanou jednotkou, která si libuje v muzeální ukotvenosti. Církev Angeliky Pintířové je církví pomáhající, srdečnou a hledající. Je sympatická a atraktivní i proto, že v rukou milosrdných sester ukazuje lidem na Ježíše, jenž je člověkem a Bohem plným vášní, lásky a milosrdenství. Není misijně ofenzivní ani to není spolek vyvolených. Má nakročeno pomalu se stávat církví, o níž před sto lety hovořili nejlepší teologové, například Romano Guardini. Cesta je to dlouhá, ale ne nemožná.

Je mi známo, že u Boromejek se i přes tíhu nemoci dobře stoná a pokud se lidský život zaobroubí a završí, odcházet v jejich náruči je útěšné. To jsou svědectví mých přátel, kteří se s Boromejkami setkali ve své nemoci a v umírání svých blízkých. Nejlepší způsob, jak si ověřit to, o čem Angelika Pintířová mluví, je seznámit se s dílem sester Boromejek a třebas jim – a tím i sobě – s něčím pomoci. Možností se nabízí nepočítaně. Zkušenost s péčí o umírajícího prezidenta Václava Havla ukazuje, že sestra Angelika je na prvním místě člověk, jenž se neminul svým povoláním. Nemohu říct, že bych jí tak úplně záviděl, ale cosi mě nutí se usmívat a přát jí, aby se jí i nadále dařilo všechno, do čeho se pustí.

Je dobře, že tohle svědectví spatřilo světlo světa. Nakonec si uvědomíte, že řeholnice, teoložky a farářky evangelických církví, za nimiž zůstává jen málo oceňovaná práce, by měly být ve veřejném prostoru víc vidět. Místo deseti mužů, kteří se střídají na piedestalu veřejného dění a z nichž řada recykluje letitý kolovrátek moudrostí, bych rád viděl deset žen a slyšel o jejich životních příbězích. Ptejte se jich, naslouchejte. Evangelickým farářkám v aktivní službě i v penzi, teoložkám z českých fakult, věřícím ženám a matkám, redaktorkám, zkrátka těm, za nimiž stojí dobré, služebné dílo. Ptejte se Lenky Karfíkové, Jany Plíškové, Kateřiny Brichcínové, Aleny Scheinostové, Jany Šilerové, Kateřiny Koubové nebo Daniely Ženaté.