Politolog Petr Kratochvíl v souvislosti s podivným prohlášením českých katolických biskupů k Istanbulské smlouvě nedávno poznamenal, že je pozoruhodné, k jakým problémům se zmínění představitelé takto kolektivně nevyjadřují: „Nedaleko našich hranic je denně bombardováno civilní obyvatelstvo, ve Středozemním moři umírají tisícovky lidí včetně malých dětí a řada společností čelí klimatickému kolapsu.“ Naštěstí ale existují i představitelé českého katolicismu, kteří si ekologických témat všímají a důrazně na ně upozorňují, stejně jako současný papež. Aktivistky Grety Thunbergové se u nás kupříkladu zastal kněz a církevní historik Tomáš Petráček, o ekologii z hlediska bioetiky promlouvá kněz a biolog Marek Orko Vácha. A nedávno k nim přibyl i biolog, entomolog a ilustrátor vědeckých publikací a kněz Matúš Kocian (1969), kterému vyšla rozhovorová kniha Žehnám veškeré Boží havěti. Matúš Kocian v ní rozmlouvá s antropologem a dokumentaristou Lukášem Senftem, předmluvu k ní napsal profesor Bedřich Moldan. Kocian rekapituluje svůj nevšední život: pochází z rodiny operního pěvce, nejprve vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK a nastoupil dráhu vědce, která jej ale přestala plně uspokojovat. (Mimo jiné mu vadí, že „přírodní věda je vlastně metoda přivlastnění si skutečnosti, její znásilnění“.) Vystudoval tedy teologii a na kněze byl vysvěcen v relativně zralém věku. Vědecké práci se ale vedle kněžské služby souběžně věnuje nadále, přičemž jeho popisy práce s hmyzem místy působí i značně neromanticky a přízemně: „Přijedu na lokalitu, prosívám, hodinu jedu zpět, dvě hodiny nasypávám, prohlížím, přesypávám.“

Neuvěřitelný a neobjevený svět hmyzu

Výsledkem této někdy úmorné práce je ovšem to, že Kocian objevil na čtyři desítky nových druhů hmyzu, které díky tomu mohl i pojmenovat. Zde naopak již jeho práce získává takřka mytické rozměry. Mnohým novým druhům totiž určil jména biblických postav, třeba Ischnosoma noe. Zmiňuje také kolegu z Německa, který prý popsal v průměru každý den nový druh. „Něco takového se odborníkům na medvědy nestává,“ dodává Matúš Kocian s humorem.

Diví se přitom, proč se entomologii nevěnuje více lidí: „Dnešní člověk stráví tisíce hodin u něčeho, co vymyslel někdo jiný – u nesmyslných počítačových her, u sociálních sítí, u médií… A přitom si neuvědomí, že kolem nás je neuvěřitelný a neobjevený svět.“ Což je ovšem poněkud jednostranné: všechny počítačové hry nejsou nesmyslné a také v digitálním prostředí je možné chovat se tvořivě.  

Ale zpět k medvědům: neznamená to, že by je Kocian nějak podceňoval nebo že by nespravedlivě nadržoval jen hmyzu. Naopak, jeho vize veškerenstva zahrnuje nejen všechny živé tvory na zemi, ale i mimo ni: „Vše živé na naší planetě je vytvořeno z atomů pocházejících z hvězdného prachu. Tyto atomy nás spojují v jakési kosmické společenství se vším ostatním. Jsme jedno stvoření spolu s hvězdami, bakteriemi, stromy, motýly a medvědy, máme tentýž původ.“ I proto u nás zřejmě jako první zaváděl obřad žehnání zvířatům, jehož součástí má být i uvědomění si toho, že k sobě patříme, a vděčnost Bohu za to, že na této planetě nejsme sami. 

Zvířata na bohoslužbě

Nespekuluje přitom o tom, zda mají zvířata nesmrtelnou duši, ale konstatuje, že pokud bude pojem „duše“ chápán v obecném slova smyslu jako oživující princip živých bytostí, pak ji nemohou nemít: vždyť je to „princip společný lidem i zvířatům“. 

Kromě obecných úvah vypráví i zábavné historky například o psech, kteří se pravidelně, tiše a spořádaně účastnili bohoslužeb – pes jistého kolínského pana vikáře tak prý byl za svého života na více bohoslužbách než průměrný český katolík. Občas se spontánně zapojují do liturgie i jiní živočichové. Pokud je to například jedovatý pavouk lezoucí Kocianovi po ruce, rychle se ho snaží nenápadně zbavit. Jindy ale v jejich přítomnosti hledá symbolické významy: „Několikrát se mi stalo, že motýl, poletující v kostele, přistál při eucharistické modlitbě na misále.“

Obecně ale autor vnímá, že motýlů i dalších živočichů osudově ubývá. Lidé si zatím mohou v klidu během letních večerů sedět ve venkovních restauracích, smát se a bavit se. Většinou přitom bohužel nevnímají zlověstný klid kolem pouličních lamp: „Nechápeme, že žijeme prakticky v mrtvé krajině a kolem nás se děje něco zásadního. Titanik se potápí a spodní patra jsou už pod vodou. Lidé mnoha tichomořských ostrovů se už musí přestěhovat jinam, protože stačí jedna větší vlna, aby bylo po nich. Ano, je to od nás daleko, ale souvisí to i s těmi našimi motýly.“

V podobných pasážích se Kocian připodobňuje starozákonnímu prorokovi, který právem varuje před blížící se katastrofou. Ta totiž skutečně hrozí a riziko je reálné. Rozhodně více, než když Petr Piťha před časem při kázání v pražské katedrále vykresloval nebezpečí zcela fiktivní: varoval před útlakem ze strany homosexuálů a deportacemi do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru…