První významná katolická kniha, která dosáhla široké popularity v Americe, čímž prolomila monopol liberálních protestantů. Dílo, s nímž jeho autor Američanům „objevil půvaby starého mnišství“ (M. C. Putna). Ačkoliv Sedmistupňová hora vyšla už roku 1948, je stále znovu vydávána. Jde o autobiografii Thomase Mertona (1915–1968), což byl trapistický mnich v Abbey of Our Lady of Gethsemani v americkém státě Kentucky, ale současně také básník, teolog a mystik.

Hrůzy katolické školy

Merton rekapituluje svoje dětství, bouřlivácké mládí, katolickou konverzi a vstup do kláštera. S velkým odstupem líčí výchovu, které se mu dostalo od jeho záhy zesnulé, ale velmi náročné matky, která prý nepokládala jakékoli organizované náboženství za důstojné intelektuální dokonalosti, kterou vyžadovala od svých dětí.

Na nějakou dobu se pak ocitl v katolické škole, na kteréžto prostředí ale vzpomíná s hrůzou. Jednotlivě a mimo školu se prý tamní žáci chovali mírně, klidně a slušně. Ale jakmile se dali dohromady, jako by je všechny spoutal jakýsi ďábelský duch krutosti, zlovůle, nemravnosti, nadávání, závisti a nenávisti a vrhal je proti všemu dobrému i proti sobě navzájem v posměšcích, v divé krutosti a sprostotě. Ke svému popisu autor připojuje i metafyzickou interpretaci: „Být s touto vlčí smečkou velmi jasně dávalo pocítit, co je styk s mystickým tělem ďáblovým.“

Od psychoanalýzy k marxismu

Vyrostl pak v člověka, který takříkajíc střídal různé ideologie a životní styly, k nimž se mohl upnout. V jednom období kupříkladu denně četl Freuda a pokládal se přitom za velmi osvíceného a vědecky myslícího člověka. V knize to ale zpětně hodnotí velmi sarkasticky: ve skutečnosti prý byl asi tak vědecky myslící jako stará babka, která tajně hledí do okultních knih a snaží se z nich vyčíst svou budoucnost, případně ji vypátrat čar na ruce. „Kdybych se tenkrát zbláznil, měla by to na svědomí především psychoanalýza,“ dodává Merton ve svých vzpomínkách. Později psychoanalýzu vystřídal kult jídla, které považoval za blahodárné a zdravé, ale kvůli němuž „myslel ještě víc na sebe“. Ještě později přišla éra marxismu.

Sám sebe autor zpětně líčí v těch nejčernějších barvách. Až dojemně například popisuje, jak si odmítal hrát se svým menším bratrem, kterého od sebe odháněl. Raději si hrál s kamarádem — vrstevníkem. Bratrova nesmírná touha trávit s nimi čas a napodobovat je mu nedovolovala odejít: „Zákon, vepsaný v jeho přirozenosti, mu velí, že musí být se svým starším bratrem a dělat to co on, a nechápe, proč tento zákon lásky je v jeho případě tak násilně a nespravedlivě porušován.“ Dodejme, že odmítání mladších sourozenců si možná v nějakém věku prožil skoro každý, kdo nějaké měl, ovšem autor toto odmítání povyšuje na takřka metafyzickou úroveň a popsané chování interpretuje jako modelový prototyp veškerého hříchu: záměrná a faktická vůle odmítnout nezištnou lásku z čistě sobeckého důvodu,  že ji prostě nepotřebujeme: „Chceme se od této lásky oddělit. Naprosto ji odmítáme a neuznáváme, protože nechceme být milováni. Vnitřním motivem možná je to, že být milován nezištně nám připomíná naši potřebu být od druhých milováni a naši životní závislost na dobrotě druhých. A my odmítáme lásku, protože ona, podle naší zvrácené představy, pro nás představuje jakési podivné ponížení.“

Povzbuzení psát

V době mladických bohémských let se pak jeho morální úpadek ještě prohluboval, ačkoliv zřejmě nejmenuje všechno (podle některých pramenů prý tehdy zplodil i nemanželské dítě, s nímž se ale fyzicky nikdy nesetkal). Mezitím mu na rakovinu zemřel také otec – prý se mu později jedné noci zjevil a Mertona v tom okamžiku zasáhl „náhlý a pronikavý vhled do bídy a zkaženosti vlastní duše“.

Jeho konverze se připravovala postupně, vliv na ni měla návštěva Říma a poselství tamních církevních fresek a obrazů („Právě v Římě se utvořil můj pojem o Kristu. Tam jsem ho poprvé spatřil, toho, kterému nyní sloužím jako svému Bohu a Králi.“) A důležité bylo také setkání s jistým hinduistickým mnichem, který mu poradil, aby se vrátil ke křesťanské tradici. Což po jistých peripetiích udělal a následně vstoupil do trapistického kláštera. Merton nadále miloval psaní, ale nebylo zřejmé, jestli je tato činnost slučitelná s vysoce komunitním životem v Gethsemani. Nestaví se psaním nezdravým způsobem nad své bratry? Jeho opat ho ale k psaní povzbuzoval a výsledkem byla právě Sedmistupňová hora. Podle Alana Jacobse a jeho článku Thomas Merton, the Monk Who Became a Prophet téměř každý klášter v Americe zaznamenal v letech po vydání knihy masivní nárůst počtu noviců. (A následovaly další tituly, česky vyšly například jeho deníkové zápisky a meditace Jonášovo znamení.)

V klášterním usebrání ovšem objevil i to, že se v něm snadněji rodí verše: „Po dvou třech hodinách modlitby vaše mysl spočívá v pokoji a bohatství liturgie. Z chladu za oknem se prolamuje úsvit. Když je tepleji, začínají zpívat ptáci. Téměř spontánně v tom tichu a pokoji začínají krystalizovat celé trsy obrazů a verše se píšou skoro samy.“

Příležitost k dobru

Nejen podle Alana Jacobse si ale Merton zachoval svoji hypersenzitivitu na společenská hnutí, od kterých měl být kvůli svému mnišskému poslání vzdálen. Na leccos už se však díval z nové perspektivy. Coby syn malíře se podle vlastních slov narodil jako nepřítel všeho, co by mohlo nést název „buržoazní“. V klášteře si ale začal vážit svaté Terezie z Lisieux. Hlavně za to, že se stala svatou ne tím, že by utekla ze své buržoazní vrstvy, ale naopak k ní přilnula. Ponechala si tedy oblibu naprosto přeslazeného umění, cukrových andílků, pastelových světců s beránky a současně se stala se jednou z největších světic, jakou církev v posledních třech stoletích měla. „Tento objev patřil k největším a nejspásnějším pokořením, jakých se mi kdy v životě dostalo,“ vyznává Merton. „Pokud jde o svatost, veškerá tato vnější ošklivost je per se naprosto indiferentní. A nadto jako všechno ostatní fyzické zlo ve světě může dobře posloužit jako příležitost k velkému duchovnímu dobru.“

Jeho kniha je pozoruhodným svědectvím o duchovním hledání muže, který se nakonec i coby mnich proslavil jako sociální aktivista a průkopník mezináboženského dialogu. Jeho kritika konzumní kultury a volání po autentickém a jednoduchém životě zůstává dodnes aktuální. Pokud si navíc otevřeme první český překlad této knihy – Hora sedmi stupňů (Křesťanská akademie, Řím 1968) –, který obsahoval i Mertonovu korespondenci s českým překladatelem Vladimírem Vyhlídkou (1925–2011), najdeme tam i slova, kterými jako by z dopisu z roku  1961 přímo promlouval k dnešku: „Mír se stal omluvou pro jakýkoli druh nepoctivosti a zločinu.“