Ulrich Lüke (nar. 1951) je katolický kněz, který současně vystudoval biologii, filozofii a teologii. Kromě toho, že působí jako profesor filozofie a teologie na několika německých univerzitách, je rovněž autorem řady knih o evoluci (a stvoření), psaných právě z hlediska teologa. Jedna z nich nyní pod názvem Savcem z milosti Boží: Evoluce, vědomí, svoboda vyšla také česky. Vychází mimo jiné z toho, že už takzvaný neandrtálec (Homo sapiens neanderthalensis) vykazoval rysy náboženského chování. Podle autora byl možná „člověkem moudrým, protože náboženským, a náboženským, protože moudrým“. To, že už naši dávní předci pohřbívali mrtvé, vnímá Lüke jako důsledek jejich „oduševnění“. Další krok jeho argumentace spočívá v tom, že pojem lidské duše se dá „opsat jako osobní vztah k Bohu“. Jako vystudovaný biolog se pak zabývá třeba tím, jak je tomu s duší či dušemi u jednovaječných dvojčat: zdali má dosud nerozdělené embryo od počátku dvě duše, nebo je se zárodečným dělením dodána další duše „jaksi později“. Lükemu není možné upřít velkou erudici i vynalézavost, s níž do svého výkladu, když se mu to hodí, zapojuje i citáty z textů někdy dokonce básnických, a to i zcela „necírkevních“ autorů jako Bertold Brecht či Günter Grass. Pokud se tedy u nich dají najít stopy nespokojenosti s příliš omezující „skořápkou“ naší pozemskosti. 

K církevním postojům autor občas vyjadřuje mírnou kritiku, například podotýká, že encyklika Humani generis z roku 1950 nepředstavuje text, který by vypovídal o zvláštní evolučně teoretické prozíravosti a rozhledu. Hned ovšem dodává, že celkově má židovsko-křesťanské náboženství podíl na tom, že se prosadilo evoluční paradigma, jehož prý bylo „promotorem“. Jinde rekapituluje pochybnosti ohledně tradičního katolického učení o takzvaném prvotním hříchu, a dokonce zmiňuje teorii, že se na její podobě podílela i chyba při překladu Vulgáty. Později ji ale v širším, upraveném smyslu potvrzuje: tam, kde člověk „vykračuje“ do prvního úsvitu svobody a vědomí, tam už je identifikovatelný jako hříšník. Principiální způsobilost k vině tak je pro Lükeho „trvalým znakem lidství“.         

V knize je víceméně předem určeno, k jakým závěrům chce autor čtenáře dovézt. A kdekoli to jde, odvolává se i na vědecké experimenty. Například zmiňuje pokusy (údajně) dokazující, že alespoň některé mystické zkušenosti nejsou jen „emocionální omyly“ nebo zbožná přání, ale zřetelně rozpoznatelné neurologické děje. (Dodejme, že v této otázce existují různé názory, u nás kupříkladu i psycholog a neurovědec Petr Bob tvrdí, že „duševní jevy a jejich schopnost vývoje mohou ovlivňovat i biologickou matérii“. A dokonce předvídá, že se neurologie postupně přiblíží světu spirituality.) 

Následující vyjádření jistého německého recenzenta o Lükeho knize tak přehání jen trochu: „Jednostranný, stylově často zábavný bojový pamflet… Dejte náboženství svůj malíček a pohltí vás celého. Vedle sebe nic netoleruje, ale pod těžkým pláštěm rádo uvolní místo vědě.“ Pro toho, kdo nesdílí Lükeho teistický přístup ke světu, jeho kniha asi navzdory vší výmluvnosti nebude úplně přesvědčivá. Z toho, že někdo projevuje chování svědčící o jeho víře v zásvětí, totiž nijak neplyne, že toto zásvětí skutečně existuje nebo že s ním navázal opravdový vztah. Ale i obráceně: z toho, že se spojení nedá experimentálně dokázat, neplyne, že vůbec nemůže existovat.