Qušajrího pojednání o nauce súfismu je jedním z nejvýznamnějších děl islámské mystiky. Tato klasická práce Abú al-Qásima al-Qušajrího (986–1072) nyní poprvé vychází v českém překladu Bronislava Ostřanského. Překladatel, přední český islamolog, se ujal nesnadného úkolu převést do srozumitelné češtiny text, který byl již ve své době považován za obtížný a vyžadoval rozsáhlé komentáře. Výsledkem je precizní a odborně podložený překlad, který zpřístupňuje myšlenkový svět súfismu i českým čtenářům.

Koncovka ismus by mohla evokovat mystické učení v rámci islámu, s uceleným hodnotovým systémem a pravidly správného náboženského konání. Spíše než o doktrínu však jde o cestu. Arabský termín tasawwuf v sobě obsahuje proces a nejlépe by se dal přeložit jako „stávání se súfijem“. Namísto statického učení tedy súfismus představuje dynamický pohyb a proměnu. Pro někoho má podobu stále pulzujícího spirituálního srdce islámu, pro jiného je tato vize kacířství. Proto súfismus byl a stále je trnem v oku puritánům, ať už ve středověku, či v nedávné éře nechvalně proslulého Islámského státu. Obětí barbarského ničení se v relativně krátkém období nadvlády IS na území Sýrie a Iráku staly v průběhu let 2004 až 2017 nejen předislámské památky, ale i súfijské kulturní dědictví: obrazoborectví starověkých soch a chrámů se dělo souběžně s devastací hrobů súfijských světců. Právě těch, o nichž Qušajrí píše ve svém Pojednání o nauce súfismu.

Abú al-Qásim al-Qušajrí, žák (a zeť) významného súfijského učitele Abú Alího ad-Daqqáqa (z. 1015), se sám stal uznávaným mistrem. Působil na přelomu 10. a 11. století v Nišápúru v perské provincii Chorásán, ale získal si proslulost po celém tehdejším arabsko-islámském světě. Ze spojení jeho dvou silných vlastností – systematičnosti a psavosti – vzešlo veledílo, mimořádná encyklopedie islámské mystiky, Pojednání o nauce súfismu. Qušajrí v něm sumarizoval dosažené poznatky súfijského výkladu islámu nejen pro současné a budoucí adepty mystické cesty, ale též pro její obhájce před puritánskými tendencemi.

Kniha je členěna do dvou částí: po životopisných medailoncích súfijských mistrů následuje vysvětlení klíčových pojmů. První polovina knihy nás příjemně naladí překvapivě zábavnými příběhy, které polidšťují glorifikované postavy islámské mystiky, mnohdy až anekdotickým způsobem: „Jednou přišla za Hátimem nějaká žena, aby se na něco zeptala. Stalo se, že přitom vydala jakýsi zvuk [patrně si upšoukla nebo říhla]. I zastyděla se, avšak Hátim ji vyzval: ‚Mluv více nahlas!‘ A předstíral přitom, že je nahluchlý. Oné ženě se ulevilo a řekla si, že Hátim ten zvuk přeci jen neslyšel. A tak Hátim proslul jakožto ‚Hluchý‘“. (s. 146)  

Po osmdesáti třech medailoncích následuje druhá část Qušajrího pojednání, která již trochu (nebo více?) potrápí naše intelektuální schopnosti. Lze totiž vůbec sdělit nesdělitelné? Pojmy, které se Qušajrí snaží vysvětlit, popisují něco, co lze pouze zakusit. Ačkoli je každá duchovní zkušenost v prvé řadě nesdělitelná a nepřenositelná, není autorova snaha předem odsouzena k zániku. Qušajrí se zde totiž projevil jako výborný hráč se slovy a překladatel Bronislav Ostřanský zase jako někdo, kdo si pravidla této hry předem perfektně nastudoval a pak s precizní přesností aplikoval. Není divu, na svém kontě má už několik překladů klasických arabských textů, v poslední době například Maqrízího Popsání pozoruhodností Egypta (Academia, 2012). Můžeme si tak srozumitelně přečíst například o rozdílu mezi sevřením (qabd) a uvolněním (bast), které tvoří komplementární dvojici mystických pojmů: „Strach z Boha mě svírá. Naděje v Něj mi přináší uvolnění. Když mne On svírá strachem, dává mi zaniknout před Sebou samým. Když mně dopřává uvolnění skrze naději, vrací mne k sobě samému.“ (s. 209-210)

Zdá-li se vám kniha obsáhlá, pozor! Jedná se pouze o první díl, jenž bude v přiměřené době následován dílem druhým, již explicitně obsahujícím nauku o mystické cestě k Bohu. S vydáváním překladů středověkých textů totiž nelze spěchat, zvážíme-li jejich obtížný charakter a vysoké nároky kladené na úlohu překladatele. Ostřanský, jenž působí na Katedře Blízkého Východu FF UK a v Orientálním ústavu AV ČR, měl přitom na paměti čtenáře a snažil se hutný text co nejvíce zpřístupnit. Stereotypní chvalořečná rčení omezil na minimum a řetězce tradentů, kteří si přechovávanou zprávu předávali až k sluchu samotného Qušajrího, lehce poupravil, aby více lahodily čtenářovu oku. Proto než se nadějeme, na klasické „Slyšel jsem, že mistr A řekl, že slyšel mistra B říci, že ten slyšel mistra C prohlásit, že slyšel…“ si zvykneme. Nebo se je alespoň naučíme (skoro) bez výčitek svědomí přeskakovat.

Středověká encyklopedie súfijské moudrosti rozhodně není tím nejlákavějším čtením na dovolenou. Publikace se tak ale ani netváří. Jedná se o vysoce odborný překlad textu z 11. století, doplněný bezchybným poznámkovým aparátem a fundovaným, téměř stostránkovým úvodem. Opus magnum autora i překladatele, určené čtenářům z řad odborníků, studentů a zvídavé veřejnosti, a naprosté must-have pro obory, jako je arabistika, religionistika, islámská studia, ale i spřátelené antropologické, filosofické a literární obory.