Česká média takřka s potěšením informovala o vlně nepřátelství, kterou u muslimů vyvolal projev Benedikta XVI. v Řezně - obsah papežova projevu média ovšem silně zjednodušila. A pokud vím, už vůbec nereferovala také o těch reakcích z muslimské strany, které projev chápaly jako pozitivní výzvu k dialogu. I když z konzervativních křesťanských kruhů občas zaznívají nezodpovědné výzvy k novým křížovým výpravám proti nenapravitelně agresivnímu islámu a v mnoha muslimských státech postavení tamních křesťanů skutečně není jednoduché, vztah křesťanů a muslimů naštěstí přece jen není tak tragický, jak to vykreslují média. Naopak, jak připomíná sociolog Jaroslav Krejčí, v otázce postavení žen v životě náboženské obce i v dalších je stanovisko Říma (jako centra katolické církve) bližší Teheránu než Ženevě nebo New Yorku. Krejčí to zrovna nemyslí jako lichotku, ale někteří autoři z toho vyvozují, že pokud je dnes vůbec někdo v Evropě schopný dialogu s islámem, jsou to právě křesťané.

Jedním z autorů, kteří se o takový dialog nejen ve svých textech snaží, je český arabista a islamolog, profesor Luboš Kropáček. Tento muž s mohutným plnovousem, který plně odpovídá předmětu jeho činnosti, u nás vytrvale a jistě záslužně o islámu přednáší a píše z umírněně křesťanské perspektivy, v níž zdůrazňuje vše pozitivní, co křesťanství a islám spojuje, a při svých interpretacích islámu také upřednostňuje ty tendence, které jsou ke křesťanství stejně vstřícné. Jeho kniha Súfismus: dějiny islámské mystiky, která nedávno vyšla v nakladatelství Vyšehrad, čtenáře seznamuje s duchovním proudem, který je z celé tradice islámu pro soudobý Západ asi nejsympatičtější a nejpřitažlivější, takže někteří se dokonce snaží vykládat súfismus jako „univerzální“ jev existující ještě před vznikem islámu a na něm takřka nezávislý. S touto interpretací ovšem Kropáček nesouhlasí, dokládá však, kolik odlišných vlivů spolupůsobilo při vzniku súfismu; mnohé súfíjské ideje, termíny a pojmy podle něj vycházejí z křesťanských zdrojů. Paradoxně to ale byla později zase islámská mystika, která zpětně silně působila na slavnou křesťanskou mystiku španělskou; podle Kropáčka šlo tedy o jakési spojené nádoby. Zvláště pro perskou mystickou poezii byla mocnou inspirací milostná lyrika, přehodnocovaná v duchu mystického symbolismu; zde můžeme připomenout, že tímtéž symbolismem se při sledování dějin recepce starozákonní Písně písní zabýval Martin C. Putna. Zatímco podle tohoto komparatisty v antice a středověku převládalo pojetí, že Píseň písní se má vykládat čistě alegoricky (tedy duchovně), později zvítězil názor opačný, uznávající naopak pouze tělesnou rovinu. Putna tvrdí, že ve skutečnosti jsou obě roviny od počátku neoddělitelné. Svoji platnost si ale stále udržují Kropáčkova slova, že hlubší srovnání křesťanského a islámského pojetí vztahu sexuality a mystiky zůstává otevřenou výzvou.

Paradoxní jsou vztahy súfismu s většinovým islámem: súfismus je muslimy samotnými často odmítán jako málo ortodoxní či jako nositel pověr, a někdy dokonce jako hlavní příčina stagnace muslimských zemí. I důvod, proč byla v Turecku po jejich zákazu M. Kemalem Atatürkem neoficiálně obnovena súfijská bratrstva, vidí Kropáček v poznání vládních kruhů, že tance dervíšů jsou skvělým lákadlem pro západní turisty. A trochu podobně jako dnešní Evropané většinou odmítají katolické rituály jako zastaralé, ale při návštěvě Tibetu podle Stanislava Komárka obdivují tamní velmi podobné rituály jako nesmírně autentické a hluboké, některé větve súfismu přežily i díky tomu, že se v době pronásledování v Turecku vydávaly za variantu evropského, a tedy přijatelného svobodného zednářství.