Svatojánský den byl sychravý a deštivý. Odpoledne jsme všichni seděli v kuchyni. Lištičky se konečně pustily do mytí nádobí. Manželka si u sklizeného stolu vykládala pasiáns. Ty jsi seděla u okna. Mlčky. Snažil jsem se na tebe nehledět. Abych tě neuváděl do rozpaků. Snad i kvůli ostatním. Mluvili jsme o lásce. Bezvýznamné společenské řeči. Asi jsem s nimi začal já. Abych tě pobavil. Nebo abys mě vzala na vědomí.

„Láska ženu zázračně zkrášluje,“ prohodil jsem. „Mám s tím zkušenost. Miloval jsem kdysi jednu dívku. Je to už mnoho let. Netrvalo to dlouho. Ale ona se do mě také bezhlavě zamilovala. Dokonce prohlašovala, že nechápe, jak mohla žít, než mě poznala. Byla úplně poblázněná, přímo mě zbožňovala.“

„Ano, to byla ta tvoje kamarádka z dětství,“ podotkla moje žena a odložila karty na stůl. „Ne, ani pasiáns mi nevychází. Je mi zima. A to je konec června, slunovrat.“

„Neříkám to, abych se chlubil,“ ohradil jsem se. „Naopak. Znám se.“ Třebaže to nebyla pravda. Jak bych se mohl znát? Když jsem včera večer z podkrovního okénka viděl, že jsi přijela spolu s ostatními, rozechvěl jsem se po celém těle. Čekali jste na přívoz na druhém břehu řeky, a i na tu dálku jsem tě hned poznal.

„To uvádím jenom jako příklad,“ ujišťoval jsem. „Ona doslova rozkvetla. Pleť se jí rozjasnila, oči zářily. Z čiré lásky. Vůbec nepochybuji, že mě doopravdy a upřímně milovala. Nicméně zhruba za měsíc po těch vyznáních už byla vdaná za někoho jiného.“

„Cože?“ vydechla jsi údivem. Miloval jsem tvůj dech. Odmítavě jsem pohnul rukou. Nemusela jsi nic říkat.

„Nebylo na tom nic nelogického, žádná lež ani faleš,“ hájil jsem se. „Víte, předtím chodila do práce a nikdo jí tam nevěnoval pozornost. Samozřejmě mívala nápadníky. Tu a tam si s někým vyšla, nebyla ošklivá. Ale láska ji úplně rozsvítila. Jednou si jí povšiml její šéf. Byla válka. Neodvedli ho, továrna zařídila, aby nemusel na frontu, ale to se mohlo kdykoli změnit. Požádal ji o ruku a chtěl se hned oženit. Za války se s ničím neotálelo. Ona se samozřejmě chtěla vdávat, tak jako každá žena. K její cti musím říct, že se se mnou radila, co má udělat, a myslela to upřímně.“

„A co ty?“ zeptala ses. Kvůli dešti se brzo zešeřilo. Pozoroval jsem, jak se ti v šeru rozšiřují zorničky a tmavnou oči. Zrychlil se mi dech.

„Já?“ pokračoval jsem, třebaže se mi nemluvilo lehce. „Samozřejmě jsem jí poradil: jen se vdej, milá kamarádko, na co chceš čekat. Už to, že se mě ptáš, dokazuje, že ses rozhodla. Pak už se ale nebudeme stýkat. Ne takhle. To jsem řekl a cítil jsem úlevu. Stejně by to už mezi námi k ničemu nevedlo. Už by následovaly jen zmatky, nepříjemnosti a výčitky.“

Jedna z lištiček pověsila utěrku na hřebík, s úlevou si oddechla a přemoudřele řekla: „To jsou ženy.“

„Ne,“ odvětil jsem, „to je láska.“ Hrdlo se mi sevřelo, špatně se mi dýchalo, nemohl jsem se na tebe dívat.

Nic jsi neřekla. Ale odněkud ze zapomnění se mi v mysli vynořila vzpomínka. Musel jsem ještě pokračovat. „Vždycky, když si na ni vzpomenu, vybaví se mi ten keř. Kalina.“ „Plevel, k ničemu to není,“ poznamenal někdo znechuceně. „Leda tak kulisa k pokoutnímu muchlování.“

I to byla pravda.

Moje žena smetla karty ze stolu a rázně vstala. „Pojďme ven, děvčata,“ navrhla. „Už tam tak moc neprší. Tady uvnitř je k zalknutí.“

Poslušně ses zvedla. Byla jsi u nás na venkově poprvé. A naposled. Ačkoliv to ani jeden z nás tehdy netušil. Ještě ses před námi ostýchala. Ty. Zkusila ses usmát. Zadržel jsem tě. „Ty ještě nechoď.“ Ostatním jsem řekl: „Jděte napřed. Doženeme vás.“

Venku už jen drobně mžilo. V kuchyni bylo šero. Dívala ses na mě a měla jsi úplně černé oči. Možná ses mě vážně bála. Ale zase sis poslušně sedla.

„Hlavně si o mně nemysli, že jsem zlý a cynický,“ poprosil jsem tiše. „Prostě mi to vytanulo na mysli. A chtěl jsem to vyprávět. Také tobě. Nebo právě tobě. Okamžitý nápad, to se mi stává. Ale bylo to tak. Je to pravda. Samozřejmě by se to dalo říct i jinak. Vstřícněji.“

Vstal jsem a prošel šerou místností ke stolu. Několik kroků trvalo celé roky. Z těch kroků šel strach.

Posadil jsem se vedle tebe ke stolu. Blízko tebe. Ale mezi námi byla židle.

„Dalo by se to říct i jinak,“ zopakoval jsem. „Byla to opravdu moje kamarádka z dětství. Pokud se patnáctiletému chlapci dá říct dítě. Bylo mi tehdy patnáct. A jí čtrnáct. Když jsme se poprvé setkali. Na první lásky se nezapomíná. Tak se to říká, a je to pravda. Lidé se vrací k tomu, co zůstalo nenaplněno. Pokud se ještě někdy znovu potkají. A dozrají k tomu. A zrovna na něco čekají“

Zešeřilo se. Chladný večer letního slunovratu. Pohnula jsi hlavou. „Proč to říkáš v množném čísle?“ zeptala ses. „Copak jsi měl tolik lásek?“ Neznělo to jízlivě. Jen dětsky udiveně. „A co ty?“ ohradil jsem se. „Proč mi tohle říkáš? Zrovna ty. Ještě ti není třicet a už jsi dvakrát rozvedená.“

Schválně jsem tě chtěl ranit, ale tys jenom řekla: „O mně nemluvme.“

„Člověk láskami dozrává, má-li dozrát,“ pokračoval jsem. „Proboha, vždyť láska je jenom kapka radosti, ale vytvoří kolem sebe moře zoufalství. Milovat je hrůza, protože kdo miluje, působí ostatním lidem jenom zlo, i když nechce.“

„A kdyby ubližoval jenom sám sobě!“ rozhorlil jsem se. „Je to moje trápení. Má vina. Jsem nemožný člověk. Příšerný. Ale nikdy jsem nikomu nezničil život, věř mi.“

Zamyslel jsem se, jestli je to pravda. „Rozhodně ne záměrně,“ dodal jsem a znovu jsem se zamyslel. „Ovšem... kromě své ženy,“ uznal jsem. „A sebe“

Pohnul jsem prudce rukou, abych ti zabránil říct nějakou hloupost. „Nevykládej si to špatně,“ vysvětloval jsem. „Samozřejmě prožíváme šťastné dny. Samozřejmě nás šťastné dny čekají i v budoucnu. Jenže dřív nebo později začne každá žena v hloubi duše ze všeho nejvíc toužit po bezpečí. Copak já můžu někomu poskytnout bezpečí? Nedokážu ho poskytnout ani sám sobě.“

„Věř mi,“ prosil jsem a znovu jsem se rozechvěl. „Cokoliv dobrého mě kdy potkalo, radost, štěstí nebo úspěch, všechno jsem vždycky jakoby záměrně zničil. Ze všeho zůstaly jen střípky. Je to jako nemoc. Nic s tím nezmůžu. Opravdu mi není proč závidět. Ale úmyslně, úmyslně jsem nikdy nikomu život nezničil.“

Řekl jsem to a lehce jsem tě pohladil po ruce. Zachvěla ses. Narovnala ses na židli. Hlava ti strnula, obličej ztuhl.

„Návraty k prvním láskám bývají zvláštní,“ dodal jsem rychle. „Má kamarádka z dětství toho může být příkladem. I tak to lze chápat. Nebo se to dá zúžit jenom na erotiku. Jak první skutečný erotický zážitek člověka spoutá na celý život, určí jeho vztah k sexu, stanoví hranice opojení a rozkoše, vzrušení a vyvrcholení. I tak by se to dalo vyložit. Hezky.“

Na okamžik jsem zmlkl. Potom jsem tiše řekl. „Víš, ona zemřela. Už před mnoha lety. Ale i kdybych ji v dospělosti už nikdy nepotkal, šel bych jednou do hrobu s vědomím, že ve mně navždy zůstalo něco nenaplněného.“

„Jsem neuspokojitelný,“ vykřikl jsem. „Nenasytný, bezedný. Nemůžu s tím nic dělat. Odjakživa jsem se kvůli tomu nenáviděl, hnusil jsem se sám sobě. Dokud jsem nezačal chápat, že aby člověk dospěl, musí se naučit sám sebe poznat. Neříkám přijmout. Poznat.“

„Zahořklost je nejhorší jed,“ řekl jsem. „Kdyby tak rozežíral jenom dotyčného, jenže postupně začne rozežírat všechno kolem. Nedá se s tím nic dělat. Zahořklost může roztát díky lásce. I když třeba jenom na chvíli. A jenom občas. No ano, právě mí nejbližší by měli děkovat za to, že aspoň někdy dokážu milovat a láskou se vykoupit z těch hrůz, co jsou ve mně.“

Hned jsem ale začal couvat. „Ne, ne, nechci být cynický, protože ani to není pravda. Jsem sobecký, v hloubi duše jsem chladný egoista. I ty bys to měla vědět, aby sis mě neidealizovala. Dokážu mluvit, to ano. Význam slov je ale vždycky jenom přibližný. Forma sdělení je často důležitější než obsah. Proto si milenci vytvářejí tajný jazyk. Směšný jazyk, slova v něm jsou pouhé šifry pro to, co vědí jenom ti dva.“

Vybavila se mi vzpomínka a musel jsem se zasmát. „Jednou před válkou, v mých černých dnech, no, o těch uslyšíš jindy,“ vyprávěl jsem,“ jsem poznal dvojici, která se propila až na samé dno. Dokonce i ta žena byla tak špinavá, že bych se jí štítil dotknout. Kdybys ale slyšela, jak jí muž s láskou říká: Ty děvko jedna zatracená. S jakou majetnicky mužskou něhou v hlase jí to řekl. Bylo to snad nejkrásnější vyznání lásky, jaké jsem kdy slyšel.“
„To je hnus,“ pohoršila ses.
„Ne. To je krása,“ trval jsem na svém.
„Proč mi něco takového vůbec povídáš?“ zeptala ses, jako bys žádala o slitování. Nedotkl jsem se tě. Neodvážil jsem se. „Snad to víš,“ odvětil jsem jen. „A jestli ne, nemá cenu nic vysvětlovat.“

Právě tehdy bych tě býval mohl vzít do náručí. A snadno ze všeho vyklouznout. Věděl jsem to. Proto jsem se o nic nepokusil, ačkoliv všechno ve mně vášnivě toužilo po tvých ústech a po tobě. Po tobě celé. Vstal jsem. Strčil jsem ruce do kapes. „Jdeme,“ zavelel jsem.
Studené mrholení svatojánského večera mi dopadalo na rozpálené tváře jako měkkoučký obklad. Na úpatí kopce zářilo z okna sauny světlo a děvčata se pohybovala za oknem jako na osvětleném jevišti. Když jsme se přiblížili, slyšel jsem, jak se smějí a povídají. Uklidnil jsem se.

Právě tehdy, právě tehdy jsem uslyšel ptačí hlas. Písknutí, pak trylkování plné rozmarných tónů. Na břehu u sauny, v rákosí, zpíval slavík. Nevěřil jsem vlastním uším.

„Slavík,“ řekl jsem, oněmělý z toho zázraku. A zalilo mě štěstí mého mládí. Tohle už nemohla být jenom náhoda. Slavík v rákosí mi na prahu nové lásky zpíval o té, která dávno minula. Bylo to jako pozdrav z onoho světa.

Stáli jsme vedle sebe v šeru, ve studeném mrholení svatojánské noci. Stáli jsme těsně vedle sebe, ale nedotýkali jsme se. Slavík zpíval, trylkoval, neustále a neúnavně měnil tón. Zpíval blízko, pár kroků od nás. Šedý pták ale splýval s šerem, neviděli jsme ho.

Z okna sauny dopadalo do sychravého večera teplé světlo života. „Moje mrtvá milá,“ zašeptal jsem. „Proč ses vrátila a zpíváš mi? Je to znamení?“

Nevím, proč jsem to řekl. Ale nebylo to strojené. Tak neskutečně živě jsem cítil Marvinu blízkost. Jako by se její bytost vznášela jako závoj nad krajinou skutečnosti a naplňovala noc, i mě.

Ten pocit ve mně zůstal mnoho večerů po tvém odjezdu. Když se červené stěny starého domu v záři zapadajícího slunce rozzářily přízračným světlem. A v rákosí u sauny noc co noc zpíval slavík.

Ve všedních dnech jsem se často chystal najít několik Marviných dopisů a znovu si je přečíst. Věděl jsem, že musí být schované někde mezi horami papírů. Přece jsem je nezničil. Stejně bych si měl udělat pořádek v papírech a starých dopisech. Ale nedošlo na to. Dlouho na to nedošlo. Tak jako vždycky, když život běží v zajetých kolejích. Ve skutečnosti k ničemu nedošlo. Ale věděl jsem, že i bez slov a doteků se toho stalo mnohem víc, než kdybych s tebou spal. I tobě. Nejenom mně. Láska je taková. Ano. Taková je láska.