Původní text pamfletu Válka o pravdu vyšel 12. dubna 1941 zdánlivě ve švédském Malmö, a to pod pseudonymem Nauticus. Vznikl patrně na objednávku finského Státního informačního ústavu, v němž tehdy už renomovaný spisovatel Mika Waltari od vypuknutí zimní války v roce 1939 do konce pokračovací války v roce 1944 sloužil. Po konci války se Sovětským svazem se tato reportáž nadlouho ve Finsku ocitla na seznamu „zakázaných knih“ a byla stažena z knihkupeckých pultů i z veřejných knihoven. Mimochodem: Waltariho romány nesměly v Sovětském svazu vůbec vycházet. S přiznaným autorstvím byla Pravda o Estonsku, Lotyšsku a Litvě, jak zní název finského originálu, vydaná překvapivě až v roce 2008, u příležitosti stého výročí od spisovatelova narození, kdy vyšla celá řada jeho pozapomenutých děl.

Jakkoli autor v úvodu proklamuje svou snahu o objektivnost, aby si čtenář na základě podaných informací udělal závěry sám, Válka o pravdu rozhodně není text nestranný, dalo by se říct, že je přímo protisovětsky propagandistický. Přesto má cenu jej číst nejen jako dokument své doby. Když se studenti překladatelského semináře pod vedením Waltariho současné dvorní překladatelky Markéty Hejkalové pouštěli do nesnadné práce nad tímto dílem, jistě ani sami netušili, jak děsivě aktuálním se po ruském napadení Ukrajiny znovu stane.

Slepá víra ve velkého bratra

Waltari podklady čerpal z materiálů tajných služeb a z rozhovorů s diplomaty i lidmi, kteří z baltských zemí uprchli před sovětskou okupací do Finska či do Švédska. Informace autor čtenářům předkládá vcelku věcně, snaží se psát střízlivě s důrazem na neoddiskutovatelná fakta, s odůvodněním, že „Finové mají právo na pravdu o osudu baltských zemí“. Sází především na příběhy jednotlivců, svědků oněch velkých dějin. Možná i díky tomu je jeho otevřeně protisovětský a místy sarkastický text stále čtivý a smutným způsobem i zábavný. Z dnešního poučeného pohledu je asi nejhorší při jeho čtení sledovat dětskou naivitu a slepou víru baltských představitelů ve sliby „velkého bratra“. Netrvalo dlouho a vlaky už odvážely politicky podezřelé estonské, lotyšské i litevské občany na Sibiř.

Autor se zprvu věnuje popisu předválečného stavu a nezávislosti tří baltských zemí. Následně vykresluje pozadí, atmosféru a sled událostí, které vedly k jejich velmi rychlé sovětizaci. Jako bystrý pozorovatel si všímá nenápadných, ale významných detailů, které přetavuje v drobné anekdoty, jimiž text prokládá: „Estonce lze prozatím od Rusů snadno odlišit podle lepších šatů, pokud tedy již v Estonsku nepřevlékli kabáty podle nové módy“, „Během voleb (v lednu 1941) byly do všech továren umístěny velké Stalinovy podobizny, ty však často padaly ze zdí a na jednom pracovišti dokonce došlo k rozbití Stalinovy sádrové hlavy“.  

Ve všech třech zemích se opakovala stejná taktika, kterou Sovětský svaz použil i při rozpoutání zimní války s Finskem. I tam provedl operace pod falešnou vlajkou podobné incidentu z 26. listopadu 1939, při němž sovětské dělostřelectvo napadlo vlastní vesnici Mainila, nicméně z útoku obvinilo finskou stranu. Následně Sovětský svaz zpracovával veřejné mínění v okolních zemích a pak zasadil baltským zemím finální úder, samozřejmě v podobě silně zmanipulovaných „voleb odrážejících skutečnou vůli lidu“, v nichž pochopitelně drtivě zvítězili komunisté a které všechny tři státy bez okolků vehnaly do Stalinovy náruče. Jak „láskyplná“ tato náruč je, ukazuje autor zejména na příkladu Estonska, které je Finům geograficky, kulturně i politicky nejbližší, a proto dění v této zemi sledovali s největším znepokojením.

Ruská rozpínavost tehdy i dnes

Waltariho kniha je poučný příběh o lžích a bezpráví dějin 20. století. Ukazuje, že se Finsku podařilo nebezpečí sovětizace zažehnat na poslední chvíli, protože kdyby se na podzim roku 1939 podřídilo sovětským požadavkům a nekladlo mu během zimní války odhodlaný odpor mnohonásobné přesile navzdory, dopadlo by to s ním patrně podobně jako s Estonskem, Lotyšskem i Litvou.   

Od událostí popsaných v knize uteklo už více než osmdesát let. Svět se za tu dobu velmi proměnil, jen ruská rozpínavost zůstala stejná. Proto vůbec není od věci přečíst si tento zdánlivě přežitý text, v českém vydání doplněný pečlivým poznámkovým aparátem osob, míst i organizací v něm zmíněných. Tehdy měl otevřít oči Finům, ale pravda v něm popsaná promlouvá stejně i teď k nám.