Tušil jsem hned od začátku, že literatura je nesmírně krutá, tak jako příroda, nezná slitování, nepromíjí jakoukoliv omluvu, žene za novým a dalším poznáním, které pohltí, co jsem považoval za hotové, vábí, ale také zasévá nepokoj se sebou samým… (B. Hrabal )

„Je zatraceně těžké lhát, neznáme-li pravdu.“
Tato Esterházyho věta je zřejmě nejfrekventovanější citací maďarských literárních periodik za první necelé čtyři roky našeho století. Začíná jím rozsáhlá rodinná sága Pétera Esterházyho Harmonia caelestis (2000). Po odevzdání rukopisu spisovatel zjistil, že v letech 1957–1980, tedy v době, která je výchozí pro druhý díl Nebeské harmonie, byl hlavní hrdina románu, spisovatelův otec Mátyás Esterházy, donašečem státní bezpečnosti. Výsledkem dvouleté práce nad čtyřmi odtajněnými svazky je Opravené vydání s podtitulem Dodatek k Harmonii caelestis. Diskuse o Dodatku znovu otevřela společenský diskurs nad problémem spolupráce s předchozím režimem a vyvolala řadu (literárněvědných) otázek.

Od Budovatelského románu k Nebeské harmonii
V posloupnosti Esterházyho bohaté prozaické tvorby můžeme se zjednodušením hovořit o třech zásadních knihách. Budovatelský román (1979) si získal celou generaci, která ve sžíravě ironickém, elegantním textu sotva třicetiletého autora našla výraz pro možnost hravého překračování posvátných hranic. Parodie na socialistický realismus zde zachycuje socialistickou realitu pozdního kádárovského režimu. V kontextu tehdejší literární produkce byla kniha zajímavá i jako objekt sám o sobě – opatřená dvěma záložkami, černou a bílou. Autor tu uvedl na scénu svá věčná témata: rodinu, otce a fotbal, a ověřil si, že tak jako vtipem lze i románem vyjádřit ve správném kontextu vše, co je jinak zakázáno.

Dalším milníkem je sedmisetstránkový text s názvem Úvod do krásné literatury (1986), pokládaný za veledílo maďarské postmoderní prózy. Objemný spis je částečně sestaven z drobnějších spisů vydaných v průběhu předchozích let (jeho součástí je například Malá maďarská pornografie z roku 1984, jejíž překlad do češtiny vydaný roku 1992 je bohužel příkladem toho, jak nesnadné je přetlumočit některé Esterházyho texty do jiného jazykového prostředí). Kapitoly Úvodu byly publikovány částečně dříve jako samostatné knihy, mají ale zároveň fragmentární povahu – vystupují jako artefakty jediného a dokonale nikdy nepopsatelného „Gesamttextu“. Typické je množství aluzí ať literární, či obecně společenské povahy. Autor se neřídí pravidlem pro alespoň přibližnou jednotu místa, času a děje a tvoří mozaiku rozličných druhů a stylů. „Neukázněně“, bez uvedení zdroje, včleňuje kratší a delší citáty či úryvky. Seznam použité literatury (či použitých osob) vydá na několik stran. To vše je vizuálně podpořeno hrou s vnější podobou textu. Místy budí dojem naučného slovníku či parodie na něj – střídáním typů a velikostí písma, různým členěním, poznámkami jednou pod čarou, jednou po stranách či na konci a také neverbálními znaky: matematickými obrazci, rovnicemi, kresbičkami, plánky, reprodukcemi. Vyhýbá se přímému pojmenování tématu, místo toho rozvíjí další kontexty a vtipkuje. Výstřední forma, kterou si Esterházy vysloužil nálepku nesrozumitelného, sebestředného či avantgardního autora, zde dává prostor k živému kontaktu s tradicí.

Svůj styl jako by autor nalezl jen proto, aby pro svá oblíbená témata (rodina, otec, fotbal) složil důstojné opus magnum. Harmonia caelestis (2000) byla vřele přijata čtenáři, získala literární ceny a ovace kritiky. Důmyslného textu se dočkalo jméno Esterházy, v lidovém povědomí stále spojené s představou šlechtické pompy a luxusu. Rodinná sága plná tematických i formálních výstřelků nabízí i takové čtení, které nedává pocítit, že by se autor svými slavnými předky jakkoli vyvyšoval pro jméno; jedině pro zásluhy. Čtenář se může stát součástí pestré mozaiky otců, synů a dcer shromážděných v textu. Na pozadí prvního dílu se pak srozumitelně rýsuje biografický román, v němž je postava Mátyáše Esterházyho příkladem skromného a hrdinského života. Hrabě, jenž o veškerá rodová privilegia přišel, je tu vylíčen jako vlastenec, jako aristokrat ducha, který ani na melounovém poli neztrácí optimismus a důstojnost, který si nikdy nestěžuje a který dokáže být dobrým otcem rodiny, aniž by k tomu potřeboval majetek a tituly. Autor se tu ozývá jako nejstarší z jeho synů: „Myslel jsem si, také jsem to napsal, že mluvím i trochu za něj. Byl jsem na něj hrdý. Že ho nedokázali zmáčknout (!), nestal se z něj frustrovaný a uražený poraženec, ale svobodný poraženec, a to pro mě hodně znamenalo. Díky němu jsem byl na naši rodinu hrdý – a (i) díky tomu jsem byl silný. Nebo spíš: uvolněný. Uvolněně, neboli bez zdůrazňování vlastní důležitosti sebejistý. Klidně jsem mohl být nejistý i sebejistý. Tím druhým jsem mohl být proto, že jsem nemusel myslet na sebe. Nemusel jsem se ubezpečovat o své čistotě. Neboť jsem měl velký (rodinný) hinterland – a všechny cesty vedly po něm, přes něj a k němu.“ To už je ovšem citát z Dodatku k Harmonii caelestis, který vyšel o dva roky později.

Konfese
Když Eminem ve filmu 8 mile potřebuje obstát v důležitém raperském souboji, vypoví na sebe všechny své prohry raději sám, dříve než je vyzradí jeho protivník. Získá si tím převahu a lásku nepřátelského publika. I Esterházy v textu explicitně vyjadřuje, že chce ve zveřejnění otcových materiálů předstihnout zvídavé historiky. Stud, nejistota, otřesená důvěra a řada dalších subjektivních pocitů jsou položeny na váhu proti strohým faktům. Tuto obsahovou vrstvu vystihla velmi přesně maďarská filozofka Ágnes Heller , která se v kritické eseji pozastavila nad metafyzickým významem Esterházyho zpovědi (vykonané za otce). Zamýšlí se nad bývalými přítelkyněmi, které na ni samotnou donášely, a za zásadní považuje ve svém případě akt omluvy. Přitom ale relativizuje možnost této omluvy v případě Esterházyho – syn není oprávněn se omlouvat za svého otce. Zbývá jen milost: „Kdo přečetl druhý díl Harmonie, všechno mu muselo být jasné předem. Mátyáse si čtenář musel zamilovat, a to je Esterházyho největší zásluha.“

Dokument
Opravené vydání daleko převyšuje dosavadní maďarskou literaturu věnovanou otázce spolupráce s bývalým režimem. Jeho ústředním tématem totiž zdaleka není jen otcovo morální selhání, ale (znovu)selhání celé rodiny – potažmo celé společnosti –, které je ze synovy pozice popsáno s maximálním úsilím o hodnověrnost i detail. Esterházymu se zřejmě podařilo uchopit téma tak, abychom pocítili, že se týká nás všech. Při čtení mi často vytanuly na mysl první (i další) věty Vaculíkova Českého snáře, nejen pro detektivní děj (Vaculík sledovaný, Mátyás Esterházy sledující, syn spisovatel jako detektiv v tichosti rekonstruující na základě zjištěných fakt). Kniha má strukturu deníku a zahrává si se čtenářem (Co je pravda a co si autor vymyslel?). Stejně jako Snář vychází ze situace psychosomatického nepokoje, který je průvodním znakem psaní. Těsná souvztažnost slov a spisovatelova těla je prostorem, kde se próza stává poezií a klíčem k důvěryhodnosti textu.

S pokusem o nadhled popisuje spisovatel sám sebe při práci („Pozoroval jsem se, jako nějaké zvíře, jak se v této situaci budu chovat, co udělám na to a ono, co udělá co se mnou“); pro pláč je uváděno písmeno p; pro okamžiky sebelítosti s. Kniha má jen jednu, černou záložku.

Román v sobě zahrnuje několik tematických a časových rovin a čerpá z několika pramenných zdrojů: archivních materiálů tajné policie z let 1957 až 1980, které autor v konečném textu vytiskl červeně, z vlastních poznámek k těmto dokumentům, které pocházejí ze tří čtení – bezprostředně při opisování, pak z roku 2001 a znovu z roku 2002. V komentářích je přitom výběrově uváděn společenský kontext tohoto období, jak jej vidíme dnes. Především záznamy z prvních dvou let otcovy spolupráce, 1957 a 1958, kterým je věnována největší pozornost, jsou doprovázeny strohými sděleními charakterizujícími restauraci stalinistického režimu po neúspěšném povstání roku 1956 – otcova na první pohled nevinná hlášení jsou spisovatelem doplněna o dobový kontext, o oficiální znění rozsudků a jména popravených toho kterého dne. O problematice konfidentů minulého režimu je Esterházy poučen mimo jiné četbou německé literatury týkající se spolupráce se Stasi a vrací se také k dosavadním polemikám nad případy konfidentství v rámci Maďarska. Pokouší se najít obecné rysy vývoje všech udavačů: ač mnozí na počátku sami sebe ujišťovali, že budou hrát jen zdánlivou hru na spolupráci, jen výjimečně se podařilo někomu z této hry vystoupit.

K dojmu, že jde o dokument, přispívají autorova prohlášení v úvodu: „Nechci (nechtěl jsem) to příliš redigovat, přitom ovšem vím, že i tomuhle musím dát formu.“ Znovu je tu však nastolena otázka vztahu reality a fikce, která zazněla již při ohlasech na Harmonii caelestis (v „realistickém“ druhém dílu Harmonievystupují místo skutečných čtyř synů Mátyáse Esterházyho dcera a tři synové). Jeden kritik Opraveného vydání dospěl až ke spekulaci, že si spisovatel celou otcovu kauzu vymyslel. Nezávisle na tom, jak vše vlastně bylo, věnovala choulostivému tématu pozornost nejen literární periodika, ale i politické a společenské deníky a časopisy, rozhlas i televize.

Korektura
Opravené vydání je kniha několikavrstevného znovučtení. Spisovatel jako první pročítá materiály týkající se otce – po dobu, kdy existenci otcových složek tajil, docházel den co den do archivu, aby zprávy vlastnoručně přepisoval. V poznámkách k těmto přepsaným pasážím konfrontuje obsah s vlastními vzpomínkami na události a osoby, analyzuje otcův úhledný rukopis a zkoumá jeho styl. Přepisování je mu modlitbou za otce, bolest zad od vysedávání v archivu a námaha pravé ruky pak dobrovolným sebetrýzněním v čase potřebném k zpracování materiálu. (I za tímto gestem se skrývá odkaz na jiný pokus o sakralizaci – v osmdesátých letech Esterházy vlastnoručně přepsal román Gézy Ottlika Škola na hranici na jeden kus papíru a složil tím tehdy nepříliš protežovanému stárnoucímu autorovi nekonvenční hold.)

V intertextuální rovině sleduje text Opraveného vydání soudržnost románové postavy otce-konfidenta s románovým hrdinou předchozích autorových knih, především Nebeské harmonie, to celé v situaci syn-spisovatel versus otec-námět na román. Další opravy provádí autor při redakční práci nad již napsaným nehotovým textem. Tento teoreticky nekonečný řetěz korektur je přetržen rozhodnutím odevzdat knihu nakladateli – zbývá jen, aby v započatém znovučtení-zdokonalování-opravování-přibližování pravdě pokračoval čtenář.

Literární kritici se přou, zda v kontextu celého díla nejde v případě posledního románu o selhání. Na změnu způsobu psaní, která je reflektována v samotném textu („Jako dosud nikdy se tu stále vrací problém: musím se přizpůsobovat skutečnosti. Doposud jsem musel slovům.“), reagovala kritika domněnkami, že závažnost obsahu zde převážila nad závažností hledání formy. Jiné hlasy ale považují román za nedílnou součást Harmonie, která nadále zůstává vrcholem autorovy dosavadní tvorby. Domácí kritika s Esterházym obtížně zápolí od počátku – těžko jej zařazuje do kontextu maďarské prózy, nanejvýš konstatuje, že má před celou domácí produkcí vždy několik kroků náskok. Germanisté, např. literární kritik Attila Bombitz , upozorňují, že zvlášť jeho poslední prózy lze mnohem snadněji pochopit v kontextu rakouského moderního románu, především Esterházym často citovaného Thomase Bernharda . Zatímco maďarská kritika se pozastavuje již nad samotným názvem Opravené vydání, ve Vídni lze koupit německý překlad knihy již v novém uspořádání – jako součást třídílného spisu, reprezentativně vypraveného v jednom pevném obalu: I. Číslované věty ze života rodiny Esterházy, II. Zpověď rodiny Esterházy, III. Opravené vydání – tedy první dva díly Harmonie caelestis spolu s Opraveným vydáním. První díl jako textové univerzum na téma otců a synů se klene jako pozadí pro druhý díl, stojící v líčení života Mátyáse Esterházyho při zemi. Díl třetí pak tuto klenbu v zájmu upřesnění bortí.

Zdá se, že autorovy iluze o „malé, ale naší“ střední Evropě, vyjádřené například v téměř idylické Hrabalově knize z roku 1990 (česky 2002 v překladu Milana Navrátila ), vystřídala bezmocnost ze lží, které se kupí a lepí na ty staré. Jeho zaujetí pro dění ve společnosti je snad nejvíce patrné v publicistické tvorbě (výběr z esejů v překladu Dany Gálové vydalo roku 1999 nakladatelství Hynek pod názvem Hrách na zeď). Proto stále pečlivější obezřetnost ve vyjadřování. Esterházy svou knihou doplňuje fakta o otcově minulosti, neboť mu to velí vnitřní (občanská, spisovatelská, mravní) povinnost. Vychází zřejmě stále z naděje v možnost (nutnost) otevřeného dialogu nad tématem, které by mělo být předmětem věcné analýzy, nikoliv záminkou pro demagogické manipulace. „Prostě když občas zapomeneme přesně formulovat a řekneme, že krev, prolitou v šestapadesátém, země (já, ty, on, my, vy, oni) rozměnila za drobné – znamená to i to, že jsme například dali důvěru jistým lidem, spoluobčanům, aby z jiných našich spoluobčanů (např. z mého otce) učinili hadry na podlahu, donašeče. To neomlouvá ani jedny, ani druhé – je to prostě tak. Z tohohle se nedokážu jasně vyloučit, není to záležitost těch ,ostatních‘, nejsou to zvláštní hrátky špinavejch komoušů a špinavejch fízlů, ale nás všech, přičemž jsme nebyli (nejsme) všichni špinaví komouši, fízlové.“

Esterházyho věčná témata (otec, rodina, fotbal) mají průsečík na stejných místech jako jím nikdy přímo neformulované otázky po Bohu, tradici jeho rodu a osudu země. I jeho poslední texty dávají tušit, že ten průsečík existuje, ač zpráva o jeho umístění uniká pod rukama.