Deníkové zápisky, které si Péter Esterházy vedl, poté co mu byla diagnostikována rakovina slinivky břišní, se věnují introspekci, reflexím vlastního psaní a jazyka jako takového. Jak je u tohoto autora zvykem, mísí se v nich vznešené a vulgární, ironie a mystifikace, brilantní úvaha a blábol. Není to však intelektuální hra, ale zatraceně vážné svědectví o blížící se smrti. Esterházyho poslední kniha tak zůstává věrná poetice jeho celoživotního díla.
PE
Péter Esterházy
Péter Esterházy představuje jednu z nejpozoruhodnějších osobností současné maďarské prózy, ale zároveň tvrdý oříšek pro každého překladatele. Jeho tvorba je proto v překladech přístupná jen ve svých okrajových projevech, v češtině se, pokud vím, dosud neobjevila... Péteru Esterházymu věnoval první článek v češtině hungarista Michal Černý v revui Světová literatura v roce 1987.
Historie této knihy se začíná psát současně se vznikem monumentálního díla Harmonia caelestis zřejmě nejvýznamnějšího současného maďarského spisovatele Pétera Esterházyho, který v něm věnoval stovky stran svému otci a hledání vztahu k němu.
Opus magnum maďarského prozaika Pétera Esterházyho (1950) Harmonia caelestis je próza především rozsáhlá: obnáší skoro osm stovek knižních stran. Esterházy, pokládaný za reprezentanta postmoderní prózy v maďarské literatuře, se v ní chápe – přes dechberoucí tematickou, žánrovou a jazykovou rozmáchlost – jediného tématu: svého vztahu k otci.
„Je zatraceně těžké lhát, neznáme-li pravdu.“ Tato Esterházyho věta je zřejmě nejfrekventovanější citací maďarských literárních periodik za první necelé čtyři roky našeho století. Začíná jím rozsáhlá rodinná sága Pétera Esterházyho Harmonia caelestis (2000). Po odevzdání rukopisu spisovatel zjistil, že v letech 1957–1980, tedy v době, která je výchozí pro druhý díl Nebeské harmonie, byl hlavní hrdina románu, spisovatelův otec Mátyás Esterházy, donašečem státní bezpečnosti. Výsledkem dvouleté pr
Maďarský Pánbůh se k našim zachoval kavalírsky, kníže vypracoval pro císaře návrh podmínek uzavření míru a vedením choulostivých jednání pověřil mého tatínka, řka, že obratně vládne jazykem, nechť se tedy co možná brzy ten jeho jazyk začne ozývati.
Dříve než učiníme několik poznámek k samotnému dílu Pétera Esterházyho, nebude od věci zabrousit letmo do maďarských literárních vod uplynulých několika let, a nejsou to věru vody stojaté.
Když v květnu roku 1951 začaly v Budapešti takzvané deportace, mí rodiče se nestrachovali ani nevzrušovali, protože k tomu neměli žádný důvod; bylo to stále to samé: když je vše ztraceno, není co ztratit – tento stav by se možná dal nazvat svobodou, nebo alespoň může pocit svobody vzbuzovat.
Kniha Pétera Esterházyho Pomocná slovesa srdce vyšla v originále v roce 1985. Popudem k jejímu vzniku byla smrt spisovatelovy matky. Esterázy si jako mnozí před ním klade otázku, jak se vyrovnat se zkušeností, která je hluboce osobní a zároveň všem společná.
Nádraží Keleti – jako bych se zničehonic ocitl na břehu Gangy zrovna v den nějakého hinduistického svátku. Žebráci s nohama napadenýma snětí, hulákající obchodníci s veteší, alkoholici s úlisně číhavým pohledem...
Odpovědí maďarského spisovatele Pétera Esterházyho (1950) na výsostně citlivé téma "co si počít po smrti matky" je román Pomocná slovesa srdce.
Významný maďarský spisovatel Péter Esterházy se v románu Pomocná slovesa srdce vyrovnává se smrtí matky. A činí tak po svém – pozoruhodným estetickým gestem.
