Kniha Pétera Esterházyho Pomocná slovesa srdce vyšla v originále v roce 1985. Popudem k jejímu vzniku byla smrt spisovatelovy matky. Esterázy si jako mnozí před ním klade otázku, jak se vyrovnat se zkušeností, která je hluboce osobní a zároveň všem společná. Bolestivě zakoušenou hranici mezi soukromým a obecným se Esterházy rozhodl zpracovat zrcadlením vlastní zkušenosti v textech autorů světové literatury, jak to naznačuje i podtitul knihy – úvod do krásné literatury.

Čtenář, který Esterházyho styl zná, tu narazí na autorské konstanty – oblíbené citace, autorské pohrávání si s vypravěčskou perspektivou, groteskní, černý humor, přebujelá metaforika a hyperbola, dotažená v tomto případě až k nesnesitelnosti.

Je to kniha-křik. Esterházy se snaží sdělit nesdělitelné, a protože to nelze vyslovit, snaží se to vykřičet, připojuje se k hordě křiklounů světové literatury a řve svůj smutek do světa. Jeden oddíl své knihy komentuje větou, která přesně vystihuje jeho záměr: „Pomocnými slovesy popíráme.“ Slova, věty, obrazy jsou pomocnými slovesy jazyka, pomocnými berličkami, o které se dá opřít, když na nás nepochopitelná událost dolehne celou svou vahou. A tato pomocná slova se nakonec stávají útočnou zbraní, neboť nejlepší obranou proti bolesti je útok.

Kniha je rozdělena na dvě části, připomínající dvě poloviny přesýpacích hodin. V první se popisuje matčina smrt a pohřeb. Syn ale odmítá matčinu smrt přijmout a hledá prostor, v němž by matka mohla přece jen žít. Hodiny se překlápějí a písek odměřující matčin čas se přesypává ze synova vlastního života – ve druhé části synova smrt uvolňuje prostor pro matčin život. Už tu není truchlící syn, ale matka, která pohřbívá svého syna a účtuje s vlastním životem. Zrnka písku odměřují čas matčina dětství, čas mládí a bláznivých lásek, čas nadějí, snění, ale také nočních můr a bizarních snů a představ. Písku ubývá a najednou je tu opět stará matka na nemocničním lůžku, kterou syn krmí nudlovou polévkou a poté jí pomáhá na toaletu. Ještě si přilehnout k matce, stulit se do teplého důlku, vyleželého mateřským tělem, při odchodu zamazat prostěradlo špinavými botami, a poslední zrnko proklouzlo hrdlem hodin, a matčin čas je sečten.

Kniha obsahuje mistrovsky vybroušené momentky, ať už v jejich sebemučivé krutosti, nebo naopak v jejich láskyplné něze. Esterházyho styl, který se často proměňuje v groteskní estrádu, nemůže nikoho nechat lhostejným. Ani citlivé téma nenechává čtenáři mnoho možností. Buď je tento text s bolestně vědoucím přikývnutím přijmut, nebo je s hrůzou či znechucením odmítnut.