Smrt vstoupí do života každému bez výjimky; smrt matky pak prožije drtivá většina z nás. Je to zásadní existenciální okamžik, kdy se naše duše rozpadne na miliony vyděšených částic a podle zákonů přírody se pokusí znovu najít původní integritu. Je to okamžik, kdy se otřese i svět kolem, protože kořeny, jimiž jsme do něj byli vrostlí, jsou drsně vytrženy. Ruka zmateně hledá útěšnou dlaň, rozum se snaží pochopit, dát tomu prožitku smysl. Co si počít? Oč se opřít? Kam se obrátit?

Odpovědí maďarského spisovatele Pétera Esterházyho (1950) na toto výsostně citlivé téma je román Pomocná slovesa srdce (A szív segédigéi, 1985), dílo v mnoha směrech zvláštní. Esterházy dozrává ve spisovatele v 70. letech, kdy v západní Evropě a v USA zesilují úvahy – a to i v rovině filosofické – o možnostech jazyka coby nástroje poznání a komunikace. Jako původem matematik má blízko k Vídeňskému kruhu a Ludwigu Wittgensteinovi, ve svých literárněvědných úvahách k mysliteli Rolandu Barthesovi, především jeho myšlenkám o fenoménu textu. Obecně pak se řadí k proudu, který bývá souhrnně označován jako postmoderní literatura, a to zejména kvůli využívání postupů pro ni charakteristických: nejvýraznější je patrně volné čerpání z celé množiny světového písemnictví a povyšování vypůjčených, osvojených textů na přirozenou součást vlastních děl.

Takto literárně ustrojen se tedy Esterházy v tragickém okamžiku úmrtí maminky uchyluje k tomu, co je mu nejvlastnější: popíše ho. S detailností, jež se může zdát až sebetrýznivá bere do ruky a zkoumá zblízka všechny aspekty té situace: nechuť připustit hrozící nebezpečí, věcné pozorování druhých, jak oni se k tomu postaví, dětinské pokusy přehlušit vážnost chvíle úprkem do zaniklého světa dětství, fázi šoku z pomalého pochopení neodvratného, fázi pozvolného vzdalování drahé osoby, etapu zoufalství a nenávisti ke světu, vivisekci vlastního já při tom, když je donuceno zaujmout postoj k blížící se smrti, instinktivní volání Boha na pomoc a spílání nebesům za jejich mlčení, spoustu všedních, směšných, ba groteskních detailů kolem té přetěžké chvíle… Zachycení barev, vjemů, forem, duševních stavů, vůní, reakcí, nečekaných apatií – všeho, co se děje s člověkem podrobeným zkoušce vyprovázení k smrti té, z níž jsme vzešli. A pak, když už je žal k neunesení, ozve se vášnivá touha mrtvou zpřítomnit, a tak převezme slovo matka. Nastupují rapsodicky vyprávěné, místy až surrealisticky působící útržky jejích vzpomínek. Kdo vlastně zemřel? Smrt každé matky je svým způsobem i malou, první smrtí jejích dětí. A když se převalí tato pasáž o beznaději, zazní ztišený profánní a jímavý závěrečný akord o velmi liských a neodvratně smutných posledních chvílích „spolu“.

To vše za pomoci slov – vlastních i vypůjčených –, protože slova mohou být obranou člověka proti absurditě osiření, jsou to pomocná slovesa našich srdcí, zasazená zde do smutečního rámu. V případě této knihy je jasná především inspirace Peterem Handkem a jeho novelou Nevyžádané neštěstí, z níž je citováno nejčastěji, ale mnoha a mnoha dalšími autory a díly světové literatury: Čechovovým Platonovem, Borgesovou povídkou Alef, Camusovým Cizincem i Morem, Smrtí Ivana Iljiče L. N. Tolstého, Zpěvy Maldororovými C. de Lautréamonta, esejemi J. P. Sartra o literatuře…etc., a ovšem celou řadou autorů maďarských, jejichž jména jsou rovněž přiznána v Úvodu, kteří však z pochopitelných důvodů zůstanou českému uchu při četbě neodhaleni, bohužel. V neposlední řadě je text pln Esterházyho autocitací, jmenovitě z cyklu povídek Fancsikó és Pinta (Fancsikó a Pinta), z románů Termelési regény (Budovatelský román) a Kis magyar pornográfia (č. 1992, Malá maďarská pornografie) aj.

Nelehká četba; odměna je ukryta za mnoha zamčenými dveřmi. Četba vysilující a neplodná pro ty, kdo se zastaví hned u těch prvních, očistná pro ty, kdo se namáhavě a bolestně proderou k podstatě, poskládají střepy metafyzického, a přesto tak obyčejného prožitku, jakým je smrt vlastní matky. Popis, modlitba, zpověď, koláž, obžaloba, nářek, tryzna – a především výjimečný román – to všechno jsou Pomocná slovesa srdce Pétera Esterházyho.