Madeleine se s Dabneym rozešla v květnu, těsně před začátkem léta. Jak známo, v létě člověk zapomene na bývalou známost snáze než kdykoli jindy. Madeleine složila poslední zkoušku a ještě téhož dne odjela domů do Prettybrooku. Pro jednou byla ráda, že má tak společenské rodiče. V záplavě koktejlových večírků a družných večeří pořádaných ve Wilson Lane jí na sebezpytování nezbývalo moc času. V červenci nastoupila na praxi do neziskové organizace, která podporovala poezii, a začala dojíždět do Upper East Side. Měla na starosti kontrolu příspěvků, které přicházely do každoroční soutěže Nové hlasy. Nejdřív se přesvědčila, že přihlašované dílo splňuje všechny náležitosti, a pak ho poslala porotci (tenhle rok to byl Howard Nemerov). Madeleine nebyla právě technicky založená, ale protože ostatní na tom byli ještě hůř, začali se na ni obracet, kdykoli se v kanceláři porouchala kopírka nebo jehličková tiskárna. Kolegyně Brenda za ní chodila nejméně jednou týdně a dětským hláskem prosila: „Můžeš mi pomoct? Tiskárna je na mě ošklivá.“ Část dne, na kterou se Madeleine během praxe opravdu těšila, byla výhradně pauza na oběd. To se procházela po dusných, páchnoucích, ale úchvatných ulicích, dala si quiche ve francouzském bistru úzkém jako bowlingová dráha a pozorovala, jak se oblékají ženy stejně staré nebo o něco starší než ona. Jediný heterosexuální muž, kterého v neziskovce měli, ji jednou po práci pozval na skleničku. Madeleine ho s klidem odmítla a pro změnu se pokoušela myslet na sebe, nikoli na to, že se ho nejspíš dotkla.

Do školy se vrátila odhodlaná zaměřit se na studium a kariéru a dodržovat přísný celibát. A hned rozhodila sítě do různých stran: přihlásila se k magisterskému studiu na Yale (obor anglický jazyk a literatura), oslovila agenturu ESL, která posílala učitele angličtiny do Číny, a projevila zájem o stáž v chicagské inzertní agentuře Foote, Cone & Belding. Na test všeobecných studijních předpokladů se připravovala s pomocí příručky obsahující vzorové otázky. Jazykovou část zvládla bez potíží. Matematické příklady ji přinutily, aby si zopakovala středoškolské znalosti. Ale při řešení logických problémů poklesla na duchu. „Každoročního plesu se zúčastnilo několik tanečníků, kteří tančili svůj oblíbený tanec se svým oblíbeným partnerem. Alan tancoval tango, Becky zůstala sedět při waltzu. James se Charlotte byli v páru výteční. Keith byl skvělý při foxtrotu a Simon se vytáhl při rumbě. Jessica tancovala s Alanem. Laura netancovala se Simonem. Určete, kdo tancoval jaký tanec a s kým.“ Logice Madeleine nikdo neučil. Připadalo jí nespravedlivé, že se to teď po ní chce. Řídila se doporučením v příručce, nakreslila si do bloku taneční parket, umístila na něj Alana, Becky, Jamese, Charlotte, Keithe, Simona, Jessiku a Lauru a začala je párovat podle zadání. Ale jejich komplikované přesuny ji ve skutečnosti moc nezajímaly. V duchu se zaobírala tím, proč byli James se Charlotte výteční, jestli Jessica chodí s Alanem, proč Laura netancovala se Simonem a jestli Becky rozrušilo, když zůstala při waltzu sedět.

Jednou odpoledne si Madeleine všimla, že na vývěsce před židovským centrem visí leták nabízející stipendia Melvina a Hetty Greenbergových pro letní studium na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě, a tak se přihlásila. Využila Altonových kontaktů ve vydavatelském světě, oblékla si kostýmek a zamířila do New Yorku na informativní pohovor s redaktorem nakladatelství Simon & Schuster. Terry Wirth byl kdysi bystrý, idealistický student anglické literatury, zrovna jako Madeleine. Ale když za ním to odpoledne přišla do malinké kanceláře zavalené rukopisy a s výhledem na ponurý kaňon Šesté avenue, spatřila muže středního věku, otce dvou dětí s platem hluboko pod průměrem bývalých spolužáků, kterému nezbývalo než se každý den trmácet hodinu a čtvrt z mezonetu v newjerseyském Montclairu do centra New Yorku. Wirth se v daném měsíci chystal vydat paměti farmáře imigranta, ale z jeho poznámky „nyní je klid před klidem“ bylo jasné, s jakým úspěchem počítá. Madeleine přistrčil ke kritickému zhodnocení štos rukopisů z hromady, na níž skladoval červenou knihovnu, a nabídl jí padesát babek za kus.

Madeleine místo čtení rukopisů nasedla na metro a vystoupila v East Village. Koupila si pytlík italských oříškových sušenek u De Robertise a potom z rozmaru zaplula do kadeřnického salonu, kde dovolila mužatce s krátkým sestřihem a myším ocáskem, aby si ji vzala do parády. „Sestříhejte mi to hlavně po stranách, na temeni nechte vlasy o něco delší,“ poručila si Madeleine. „Vážně to tak chcete?“ ověřovala si žena pro jistotu. „Ano,“ přisvědčila Madeleine. A aby ukázala, že je opravdu odhodlaná, sundala si brýle. Po pětačtyřiceti minutách si je zase nasadila a nad svou proměnou se zhrozila. Zároveň z ní však byla nadšená. Najednou měla hlavu jako meloun. Nikdy by ji nenapadlo, že je tak velká. Vypadala jako Annie Lennoxová nebo David Bowie. Jako někdo, s kým by mohla chodit dotyčná kadeřnice.

Vzhled à la Annie Lennoxová byl ovšem v pořádku. Androgynie tou dobou frčela. Po návratu na univerzitu si Madeleine vytvořila image seriózní studentky, stvrzenou novým sestřihem, a s odříkáním milostných dobrodružství nepřestala, ani když jí koncem roku odrostla ofina do té míry, že nevěděla, co s ní. (Jediným uklouznutím byl večer, kdy si přivedla do pokoje Mitchella, ale tehdy nakonec k ničemu nedošlo.) Madeleine teď uvažovala především o diplomce. Musela myslet na budoucnost. Poslední, co potřebovala, byl kluk, který by ji odváděl od práce a připravil o klid. Jenže potom, v jarním semestru, potkala Leonarda Bankheada a její rozhodnutí bylo to tam.