Nejnovější nositel Nobelovy ceny za literaturu Mo Jen (Mo Yan, vlastním jménem Kuan Mo-je) se narodil roku 1956 (některé zdroje uvádějí rok 1955) v provincii Šan-tung na severovýchodě Číny, ve venkovském prostředí, které hraje v jeho díle zásadní roli (neexistující okres Kao-mi). Během Kulturní revoluce byl nucen opustit základní školu a začít pracovat nejprve v zemědělství, později v továrně. Po skončení kulturně-revolučního běsnění vstoupil do armády (její řady opustil až roku 1997), absolvoval střední školu a armádní uměleckou akademii, v devadesátých letech dokončil studia na Pekingském pedagogickém institutu. Jeho pseudonym vyjadřuje snahu „příliš nemluvit“.

Mo Jen začal publikovat v roce 1981, je autorem několika románů a novel a zhruba sedmdesáti povídek. Je jedním z nejznámějších čínských spisovatelů současnosti. Navazuje jak na spisovatele republikánského období (1912–1949), tak na světové autory (Márquez, Faulkner). Proslavil se románem Rudý kao-liang (Chung kao-liang ťia-cu, 1986), který neobvyklým způsobem zachycuje osudy venkovské rodiny a skrze ni pohnuté osudy celé Číny v rozpětí let 1923 až 1976. Neméně slavné je i jeho filmové zpracování režiséra Čang I-moua, jež bylo oceněno na Berlínském filmovém festivalu (1988). Známý je i román Česneková revolta (Tiantang suantai zhi ge, 1988). Dalším Mo Yanovým slavným románem je Říše kořalky (Ťiou-kuo, 1992), satira na alkohol a jídlo, dovedená až k tématu kanibalismu. Jejím prostřednictvím autor upozorňuje na destruktivní proudy v čínské společnosti. V románu se uplatňují dvě dějové linie, jedna ve formě detektivního příběhu, druhá je pojata jako román v dopisech. Kniha vzhledem ke svému kontroverznímu obsahu kolovala dlouho pouze v opisech.

Mo Jen je znám svým neobvyklým líčením života na venkově. Radikálně se liší od autorů první poloviny 20. století – zakladatelů modení čínské prózy, kteří venkov i jeho obyvatele idealizovali. Jeho venkov je sice vylíčen do nejmenších detailů, lyrické popisy krajiny jsou důležitou součástí jeho textů, ale děj je zpravidla velmi krutý. Snad vlivem toho, jaké hrůzy sám Mo Jenem prožil, ocitají se jeho hrdinové v mezních, bezvýchodných situcích, na nichž ovšem sami nenesou vinu. Zvlášť patrné je to v příbězích zachycujících dětské hrdiny, kteří jsou společností týráni duševně i fyzicky, někdy dohnáni až k sebevraždě (povídka Vyschlá řeka). Mo Jen obvykle staví na kontrastu mezi jedincem – obětí a společností. Důležitý je i motiv matky snažící se marně vzdorovat krutosti okolí.

V češtině jsou prozatím dostupné pouze následující tři Mo Jenovy povídky oceněné v soutěži překladů moderní čínské prózy pro mladé sinology, iniciované v roce 2002 olomouckou pobočkou Česko-čínské společnosti. Jde o povídky Vyschlá řeka (přeložil František Reismüller, 2011), Jak jsme prodávali zelí (přeložila Jana Benešová, 2004) a Želízka (přeložila Jana Benešová, 2003). Povídky v překladu Jany Benešové vyšly knižně v antologii 7x čínská avantgarda. Dvojjazyčné vydání povídek v čínském originále a českém překladu, kterou vydala Česko-čínská společnost v Praze roku 2006 (edičně připravili Lucie Olivová a Dušan Andrš). Ukázky z autorovy tvorby v překladu Denise Molčanova přinesla revue Souvislosti (č. 1, 2011). V příštím roce by měl vyjít Mo Jenův román Krev a mlíko. Nakladatelství Dauphin chystá k vydání sbírku povídek, opět v překladu D. Molčanova. 

Mo Jen je nositelem mj. těchto ocenění:
2009: Newmanova cena za literaturu
2011: Mao Tunova literární cena
2012: Nobelova cena za literaturu, první laureát žijící v ČLR