Tvorbu Mo Jena (nar. 1955), čínského držitele Nobelovy ceny za literaturu z roku 2012, znají tuzemští čtenáři především díky českému vydání jeho dvou rozsáhlých románů Krev a mlíko a Země alkoholu. Nyní k nim přibyl třetí. Denis Molčanov přeložil pro útěšně se rozrůstající edici Xin nakladatelství Verzone, jež se na čínskou literaturu zaměřuje, autorův první velký román a jedno z jeho vůbec nejslavnějších a nejdůležitějších děl. Rod rudého čiroku, jak se kniha jmenuje, vycházel původně po jednotlivých knihách, jichž je v celku díla pět. Již první dvě části byly v Číně mimořádně úspěšné a inspirovaly režiséra Čang I-moua k natočení celovečerního filmu Rudé pole, oceněného v roce 1988 na Berlínském mezinárodním filmovém festivalu.

V informačně nabitém doslovu k Rodu rudého čiroku píše Denis Molčanov: „Mo Jen své romány zcela úmyslně staví mimo jakoukoli politickou či teoretickou interpretaci, vypravěčské mechanismy jsou pro něj jedinou pohnutkou k psaní.“ (s. 456) Tím pregnantně vystihuje prožitek, který čtenáři poskytuje předchozích více než čtyři sta stránek. Jakkoli totiž pozdější díly románu v Číně budily kontroverze – především proto, jak je v nich vylíčena komunistická jednotka, a vzhledem k tomu, že se jedné z postav zželí „japonských ďáblů“, jak vysvětluje Mo Jenův překladatel –, hlavní působivost celého díla neleží v myšlenkové nebo tematické hloubce či naléhavosti, nýbrž ve strhující, živelné a mimořádně barvité vypravěčské síle, kterou je nesen příběh.

Tři generace a přes padesát let čínské historie

Román začíná v roce 1939, kdy se vypravěčův otec, v té době čtrnáctiletý chlapec, připravuje na přepadení japonského konvoje. Vypravěč, který se narodí až v polovině padesátých let, od prvních stran dává najevo, že události z historie své rodiny rekonstruuje zpětně. To se odráží v mísení časových rovin a v tom, že často nezastírá své povědomí o tom, jakými cestami se budou jednotlivé linie ubírat dál.

V popředí stojí osudy tří generací vypravěčovy rodiny v časovém rozmezí od dvacátých let dvacátého století až do poloviny let sedmdesátých. Sledujeme, jak se klíčové historické události, jimiž procházela celá země, podepisovaly v té době na Náhorních Pustinách, místu, kde se Mo Jen sám narodil a k němuž se ve svých – vlastním životem inspirovaných – románech opakovaně vrací. Zde se vyskytují pole čiroku, obiloviny, z níž mimo jiné vypravěčova rodina pálí čirokovku a která jakožto leitmotiv prostupuje celou knihu. Čiroková pole jsou válcována zběsilými pohyby dějin, vsakuje se do nich krev padlých ve všelijakých půtkách – důležitou úlohu hrají v románu samozřejmě střety s Japonci, ale dojde i na mnohé regionální potyčky, většinou dost drastické a dost dramatické.

Živelný a barvitý jazyk

Čirok prorostl i do jazykové roviny textu, například v přirovnání, v němž vypravěč vzpomíná na dobu, kdy jeho matka strávila několik dní na dně studny, kam ji schoval její otec během útoku na vesnici: „Plíce jí zkřehly jak čirokové listí vyschlé na slunci, v krku má takové sucho, že se neodvažuje polknout, přesto ji pálí jak čert.“ (s. 223–224) Jazyk Rodu rudého čiroku je velice živelný, barvitý – o čemž se čeští čtenáři můžou přesvědčit díky skvělé práci Denise Molčanova; stylové vrstvy a všemožné fazety jazyka se zde organicky prostupují a umocňují sugestivní náboj mnoha epizod. S podobnou intenzitou jako hrůzyplné hodiny ve studni popisuje Mo Jen třeba to, jak je „strejda Liou“ brutálně mučen, či zápolení psí smečky, s níž se střetává vypravěčův otec a dědeček v druhé z pěti knih, nazvané Cestou psů. Rovněž epizody z rodinné historie jsou líčeny s bravurou – když si vypravěčův otec namlouvá jeho babičku, rozvine se kolem toho silný příběh plný vášní i násilí. A tak jako bude nejeden čtenář ještě týdny po dočtení vzpomínat na leckteré události z tohoto románu, zůstanou mu v ní i jeho protagonisté. Někteří svérázní, někteří výstřední – ať už svými činy, charakterovými rysy, či způsobem vyjadřování – a vesměs dostatečně plastičtí.

Mo Jen se nezřídka hlásí ke svým literárním vzorům, mezi nimiž dominují Gabriel García Márquez a William Faulkner. S nimi bývá tento autor rovněž srovnáván, a jak se mohou čtenáři Rodu rudého čiroku přesvědčit, hlavní důvod nespočívá v tom, že se jedná o tři nobelisty, ale v nenapodobitelné vypravěčské bravuře, intenzitě a imaginaci, které jejich velké romány charakterizují.