Čínského nositele Nobelovy ceny za literaturu (2012) Mo Jena (Mo Yan) již není třeba českým čtenářům příliš představovat. Připomeňme snad jen, že jeho pseudonym Mo Jen vyjadřuje snahu „příliš nemluvit“ či „být raději zticha“ a že se autor narodil roku 1955 na severovýchodě Číny v provincii Šan-tung ve venkovském prostředí, jež hraje v celém jeho díle zásadní roli.

Denis Molčanov po prvním překladu Krev a mlíko (1996, č. 2013) tentokrát českým čtenářům zprostředkovává další Mo Jenovo významné dílo, jež poprvé vyšlo roku 1992 na Tchaj-wanu a posléze takřka nepovšimnuto v malém nakladatelství v provincii Chu-nan (Hunan). Zemi alkoholu lze charakterizovat jako ostře, kousavě satirický román s detektivními, či spíše hororovými prvky. Mo Jen prostřednictvím líčení dramatické situace ve fiktivním čínském městě Kořalnicích kritizuje soudobou (nejen) čínskou společnost, zaměřenou na vydělávání peněz za každou cenu a toužící po stále neobvyklejších, překvapivějších a intenzivnějších požitcích. Poukazuje i na roli různých funkcionářů a institucí ve vytváření korupčního prostředí.

Inspektor nejvyššího oblastního zastupitelství Ting Skobice, ročník jednačtyřicet, ženatý muž a otec jednoho syna, je vyslán do Kořalnic, aby prošetřil anonymní udání, že ve zdejším kraji dochází ke kanibalismu. On sám holduje alkoholu a má milenku, zároveň je považován za schopného vyšetřovatele. Po příjezdu ho překvapí ohromný kontrast mezi prostředím uhelného revíru a lesem a slunečnicovým lánem, uprostřed něhož je ubikace soudruhů ředitele a tajemníka, kam ho doprovodil zaměstnanec bezpečnostního odboru Stranického výboru dolu Hranáč, jenž ho také okamžitě opil. Hned od začátku se Ting setkává s nejrůznějšími náznaky poukazujícími k tomu, že by se udání mohlo zakládat na pravdě. Postupem času se Ding zaplete s šoférkou náklaďáku, jejíž manžel Vrťák je místním náměstkem vedoucího oddělení propagandy městského výboru Strany a bojuje se svým vztahem k alkoholu.

Mo Jen ovšem nezůstává u klasické formy (román je členěný do deseti kapitol) a lineární vyprávění přerušuje vkládáním korespondence mezi Lim Nálivkou a spisovatelem Mo Jenem. Li Nálivka je doktorand-badatel v oboru alkoholových směsí na místní Pálenické univerzitě a zároveň velmi ambiciózní začínající spisovatel. V dopisech, jež si vyměňují, hovoří o literatuře, alkoholu a se Li snaží přesvědčit Moa, aby mu protekcí pomohl zajistit vydání jeho děl.

Třetí rovina je tvořena ukázkami z literární tvorby Lia Nálivky, z jeho románu Alkohol a mnoha povídek (Jako ovce na porážku, Divotvorné dítě či Hodina vaření). Všechny tyto texty spolu obsahově i tematicky souvisejí, dohromady tvoří jeden souvislý příběh (jakýsi román v románu) a pomalu odhalují hrůzné detaily toho, na co upozorňoval anonym: kanibalismus nejhoršího možného druhu spočívající v pojídání malých chlapců. Všechny tři roviny jsou graficky odlišeny různými typy písma a střídají se velmi pravidelně.

Překladatel Denis Molčanov si opět pohrál s překladem jmen postav i místních jmen, takže český text působí velmi plynule a čtenář není neustále nucen připomínat si, kdo je kdo, aby mohl sledovat vývoj jednotlivých osob, což se při četbě děl přeložených z tak odlišného jazyka často stává.

V doslovu Molčanov připomíná zásadní okamžiky Mo Jenova dětství, jehož ohlasy se v jeho tvorbě pravidelně objevují a jsou pro něho typické. Připomeňme, že jde o drastické znárodňování půdy v ČLR po roce 1949, jež s sebou přineslo ponižování, ba lynčování všech, kteří půdu původně vlastnili. Další krutou zkušeností byl tříletý hladomor (1958–1961), jemuž padly za oběť miliony lidí. Mo Jenova rodná provincie patřila k nejhůře postiženým a téma hladu a bídy je v jeho díle všudypřítomné. Třetím zásadním okamžikem Mo Jenova mládí je jeho trvalé vyloučení ze školy v páté třídě za kulturní revoluce. Stal se pasákem krav a ovcí a jeho pozdější literární dráha získala další důležité téma: samotu.

Román Země alkoholu je zajímavý svým postmoderním pojetím, poutavý svým detektivním nádechem a zcela nevhodný pro čtenáře útlocitnější povahy, těhotné a kojící ženy. Je to text, jehož četbu podstupuje čtenář na vlastní nebezpečí – jak už tomu ostatně v případě Mo Jenových děl bývá. Nutno ovšem dodat, že Mo Jenova „záliba“ v líčení krutosti světa není prvoplánová a jejím smyslem není čtenáře šokovat, ale vyburcovat ho z letargie konzumního světa, v němž žijeme, a poukázat na to, že luxus bývá vykoupen i životy nevinných obětí.