Tématem knihy Slečny je fenomén neprovdaných žen v Česku a Československu ve 20. a 21. století. Otázka „slečna, nebo paní?“ je v Česku a v mnoha dalších zemích vcelku běžná. Akorát svou odpovědí prozradí dotazovaná i to, co primárně nechce. Bezděky vyjeví intimní podrobnost ze svého života, svůj rodinný stav. Je to tak v pořádku? Vždyť oslovení slečna s sebou nese určité podvědomé konotace (jako nezralost a nesamostatnost oproti důstojnosti a jisté zaopatřenosti vdaných žen) a se stoupajícím věkem a bezdětností protagonistky také hromadu negativních stereotypů a předsudků: stará panna, sobecká kariéristka, hysterka, namyšlená, asociální a politováníhodná. V očích ostatních je život slečny prostě zbytečný, nenaplněný a divný. Postavit se proti jakýmkoliv zažitým a očekávaným konvencím není vůbec jednoduché, a pokud se žena rozhodne žít jinak (bez manžela a vlastních dětí), bude se muset psychicky obrnit proti tlaku okolí a vesměs také vlastní rodiny. Dnes se objevuje pozitivnější termín než slečna, a to single. Název Slečny je zvolen záměrně lehce staromódně. Autorka projektu Bára Baronová v jednom z rozhovorů prozrazuje, že „chtěla zachytit ještě ten ‚starý svět‘, který dnes náhradně reprezentují ženy, pro něž to, že se neprovdaly, není nectností“.

S cílem knihy koresponduje její vyvedení ve starorůžové, barvě zastydlých panen. Vedle obálky má originální autorské dílo ručně barvené hrany stránek na růžovo. Aby byl boj proti šablonám dokonalejší, novinářka, scenáristka, textařka a muzikantka Barbora Baronová a pedagožka a fotografka Dita Pepe ho vydaly vlastním nákladem, za finanční podpory skupiny Kreativci sobě.

Slečny jsou sbírka literárně upravených výpovědí osmi ženských osobností. Nejstarší je Eliška, která se narodila roku 1924, nejmladší Renata, narozená v roce 1974. Silné životní příběhy odhalují skutečné životy, ač leckdy skryté pod jiným jménem. S tím korespondují svébytné fotografie v knize, pohybující se na různých stupních odhalení soukromí žen – od věcí v bytě až po vlastní tělesnost. Každý z osudů osmi slečen – Anna, Markéta, Eliška, Mirka, Marcela, Lída, Lidie, Renata – by vydal na samostatný román. Jako celek překvapivě nesplývají dohromady, ale každý text má svůj specifický charakter, a to zejména díky zdařilému literárnímu přizpůsobení se individuálnosti reálné vypravěčky na jazykové rovině. Některé texty jsou výrazově chudší a nesourodé, v jiných převažuje vtip a osobité obraty, podtrhující bohatost českého jazyka. Proto není možné ani žádoucí posuzovat literární kvalitu jednotlivých výpovědí, ale pouze zpracování Bárou Baronovou. Kniha, která se řadí k proudu orální historie, mohla vyjít jako záznam rozhovorů, literatura faktu bez příkras. V této formě, o které se sama autorka vyjádřila jako o stylizovaném převyprávěném dokumentu, který protkávají intimní monologické komentáře, je čtenářsky přívětivější a čtivější. Přesto si zachovává autentičnost a sílu původního vyjádření, či ji snad lehce paradoxně ještě zdůrazňuje. Zvýrazněnou dějovou linií napodobuje lidskou potřebu vyjadřovat své životy ve formě příběhu.

Jednotlivá vyprávění jsou na jednu stranu velmi intimní, na druhou stranu mají velký společenský přesah. Na první pohled úzce vymezenou problematikou neprovdaných žen pomáhají vytvářet specifický obraz role ženy v nedávné historii. Kniha Slečny tak spadá do kontextu jiného rozsáhlého mezinárodního projektu, iniciovaného Gender Studies, o. p. s., s názvem Paměť žen, který shromažďuje životní zkušenosti a názory žen několika generací. Výstupem jsou například knižně vydané cykly rozhovorů se ženami z pera publicistky, filmařky a překladatelky Pavly Frýdlové (např. dvě poslední knihy Ženy odjinud, deset životních příběhů českých cizinek a Ženy v bílém, deset životních příběhů českých lékařek).

Slečny vypovídají o tom, jak se s rolí neprovdaných a bezdětných žen vyrovnává společnost a zároveň ony samy. Jejich konkrétní osudy odpovídají na otázku, proč si zvolili tuto cestu. Každá výpověď je na závěr vhodně zakončena zamyšlením žen nad otázkou, proč se neprovdaly, jedná se o jakési shrnutí příběhu uvozené názvem Credo. V některých příbězích knihy Slečny převažuje linie vztahová, u jiných je citelnější náboženský a politický přesah. V tomto ohledu je strhující životní příběh Marcely, tajné jeptišky, která pomáhala biskupovi Otčenáškovi, za komunismu perzekuovanému režimem, s farností na severu Čech. Ale vznesena je např. i otázka emigrace za minulého režimu.

Příběhy neprovdaných a bezdětných žen boří jeden z převažujících stereotypů, že slečny nemají partnera. Např. Anna žije s partnerem v oddělených domácnostech a Markéta zastává roli milenky. Zajímavý je kontrast, který vytváří tlak rodičů na neprovdanou dceru, a zároveň rodina uváděná jako instituce, o kterou se může žena opřít vedle víry v Boha, přítele nebo sama sebe. Ženy ukazují, že jejich život je plný, přestože nemají vlastní děti. Ať už je to budování kariéry či starost o jiné lidi – o cizí děti, na které by neměly čas, kdyby měly vlastní, nebo starost o vlastní staré rodiče. Výborným tahem je doslov socioložky Jiřiny Šiklové. Kniha je tak i odborně zastřešena.

Kniha je povedeným završením čtyřleté dokumentární práce. A už se rýsují další projekty, jak prozradila Bára Baronová v jednom z otevřených rozhovorů, ve kterých se neostýchá mluvit i osobních věcech týkajících se tématu. Chce rozšířit zachycení fenoménu neprovdaných žen z Česka napříč Evropou. Ale plánuje zabrousit i na jiné téma – intimní vývoj ženy. Co a kdo jej formuje, s přihlédnutím k životním fázím ženy (porod, menopauza, atd.), přičemž této otázky se nemohla nedotknout už v knize Slečny. Zbývá pouze dodat, jen tak dál.