Stylizovaný literárně-fotografický dokument Intimita otevírá témata a situace, na které ještě stále neumíme reagovat bez předsudků, když se s nimi setkáme. Možná proto, že se mohou dotýkat i nás. Žena bez prsu, o který přišla kvůli rakovině, hendikepovaná matka s dítětem nebo žena živící se vlastním tělem. Lítost, degradace, nenormálnost. Podobné emoce vyvolávalo už téma prvního takto laděného dokumentu dvojice autorek Báry Baronové a Dity Pepe s názvem Slečny, tedy neprovdané ženy s cejchem starých panen. Když se společenská a osobní témata objevující se v Intimitě zaškatulkují, znějí prvoplánově – hendikep, prostituce, rakovina, promiskuita, bisexualita, deprese, soužití s cizincem, sexuální zneužívání. Ale v konkrétních případech, zachycených bez zaslepeného sentimentu, nabývají na ryzosti; zůstávají silné a zajímavé životní příběhy šesti českých žen, které se nebály pustit Báru Baronovou do své intimní zóny a odtabuizovat zdánlivě jen obtížně tolerovaná slova.

Napříč jednotlivými vyprávěními se objevují styčné body, například místa, kde se ženy mohly potkat a která prozrazují něco o nacházení respondentek do projektu (konkrétně se jedná o kurzy metody rodinných konstelací nebo účast na fotografické výstavě Vnitřní okruh), anebo bolest prožitá v souvislosti s ženskými záležitostmi, menstruací a porodem. Zakrvácené kalhotky působí matkou nepřipraveným dívkám otřes, poukazují na hlubší problém absence komunikace o intimitě a sexualitě, zejména v komunistickém režimu, a často těžký porod může být zase způsobený zanedbáním ze strany lékařů. Zastřešujícím motivem rozmanitých osudů je ovšem hledání a zčásti i nacházení ženství pochovaného pod závaly životních okolností, tedy objevování sama sebe. Je to hledání vztahu ke svému tělu a ke své duši, jež od sebe nelze oddělit.

Až se musí čtenář ptát, co všechno snese jeden lidský život a jak se v něm jednotlivá témata prostupují, leckdy i řetězí, když jedno vyvolává druhé. Handicapovaná Lucie žije s Moldavanem Alexem. Několikrát znásilněná Bety živí sebe a svou dceru prostitucí. Zdravotnice Marta se tvrdošíjně sama stará o postiženou dceru a nato onemocní rakovinou prsu. Libuše pocházející z umělecké rodiny trpěla v dětství nepraktičností a nezájmem rodičů a svými fotografickými cykly, které za svého života nafotila mezi dělníky a Romy, v léčebně anebo při starostech o svoji matku po mrtvici, překonává rodové prokletí nemožnosti se proslavit. Další témata jejího života jsou promiskuita, život se ženou, zničující deprese a únik hrobníkovi z lopaty poté, co lékaři neobjevili její perforovaný jícen. Magda učí dramatickou výchovu a ptá se, zda vůbec někdy vydrží s jedním chlapem. Terezu zneužil otčím a to vnímá jako jeden z důvodů své promiskuity, později objevuje svou bisexuální orientaci a konečně se začíná mít ráda. Řadu let žijí s manželem a milenkou dohromady, než potká Marii a od muže natrvalo odchází. Inteligentní Tereza má shodou okolností jen základní vzdělání, přesto nemá problém si najít svoji pozici na trhu práce.

Texty jsou psány věcným stylem, zdařile využívajícím odstup neosobního vyprávění v er-formě ke zvýšení sugestivnosti sdělení. To je prokládáno autenticky působícím osobním vyprávěním ženských ústředních postav. Dohromady je takto poskládaná životní výpověď výborně namixovanou hudbou, která má spád a harmonii. Je daleka oplzlosti a nevkusu, ke kterým může tak otevřené intimní sdělení směřovat. A to i když je třeba popisováno sexuální zneužití: „Som oteckov kamarát, pamätáš?“ táhne Bety do temné chodby a strhává z ní oblečení. Kolem pusy jí krouží penisem a maže jí obličej čokoládou. „Když vidím čokoládovou špičku, je mi dodnes špatně.“

Strhující, už tématem emotivní čtení je naštěstí ponecháno ve střídmém grafickém stylu textové knihy, v níž fotografie tvoří jen doprovodnou složku. Což se nedá říct o druhé části, šesti fotografických sešitech v pastelových barvách, kde je přirozenost a přímost textu zčásti nahrazena stylizací a umělostí fotografií Dity Pepe, zčásti ponechána archivním materiálům – útržkům z deníků, fotkám hrdinek z rodinných fotoalb apod. Obě části propojuje – a zároveň umožňuje samostatné čtení obou dílů Intimity – povedená grafická úprava Milana Nedvěda, která respektuje mnohovrstevnatou podstatu intimních zpovědí podobnou slupkám cibule.

Textová část by obstála sama za sebe, ale s umělecky laděným designem knihy a jeho fotografickou částí by nebyla tím, čím je – krásným knižním uměleckým artefaktem. To, že kniha může být krásná a zajímavá nejen po textové stránce, dokazují i předchozí práce této autorské trojice a vůbec jakési protestní založení vlastního artového nakladatelství wo-men. Intimita je vrcholem společné spolupráce, ve zvolené koncepci dostala každá složka stejný prostor, nepřevládá v ní na rozdíl od dřívějších projektů ani text (již zmíněné Slečny), ani fotografie (Měj ráda sama sebe). Odvážný projekt, který po svém a s umem uchopuje intimitu českých žen, byl odměněn Magnesií Literou 2016 v kategorii Litera za nakladatelský čin.