Podle vlastních slov je chodící sbírkou všech možných logopedických vad. Na radu odborníka z toho udělal svůj „trademark“, ovšem s podmínkou, že se nemá nikdy snažit tohle slovo vyslovit. Je také nositelem Ceny Ferdinanda Peroutky, což prý doma z legrace hlasitě připomíná zvláště tehdy, když kupříkladu sestavuje nábytek a nejde mu to.

Významný a oceňovaný novinář, politický komentátor známý fenomenální pamětí, moderátor a jedna z nejvlivnějších osobností českého Twitteru/X Jindřich Šídlo se představuje v rozhovoru s Michaelem Rozsypalem. V knize Já si to všechno pamatuju přibližuje nejen svoji novinářskou kariéru, ale je prezentován i jako syn, manžel a otec tří dcer, dále také jako vášnivý fanoušek Arsenalu a Bohemians 1905 a obecněji jako jeden z „ambasadorů fotbalu“ mezi intelektuály. Svoje krátká svědectví a pohledy přidávají kolegové novináři Jaroslav Spurný či Jaromír Bosák, současná manželka Tereza (téže profese), maminka Jindra Šídlová (profesí překladatelka) nebo Miroslav Kalousek.

Kariéra

Šídlo líčí svoje novinářské začátky v Českém deníku a pak zvláště v Respektu, který pro něj byl někdy drsnou, ale důležitou profesní školou, kde zůstával i v době, kdy už o něj měly zájem jiné redakce a nabízely mu výrazně vyšší plat. Z Respektu jej přitom prý nejprve chtěli vyhodit; podobné zážitky ale mají i další novináři, kteří tam začínali. Dále rekapituluje svoje angažmá v několika dalších médiích, přičemž kniha cituje vyjádření jeho bývalého spolužáka (a bohužel už pouze bývalého novináře) Tomáše Němečka, že Šídlo „měl vždy cit pro to být ve správném médiu ve správnou dobu“; dobře kupříkladu odhadl právě start sociální sítě Twitter.

Zmiňuje ale i pracovní nabídky, které odmítl. U jedné váhal, ale pak mu jeden přítel řekl: „Musíš si položit otázku, jestli jsi na to dostatečná svině. Protože bez toho se v téhle funkci neobejdeš.“ A bylo rozhodnuto.

Šídlo vzpomíná i na to, jak se od devadesátých let u novinářů i politiků měnil a snad i kultivoval dress code, takže zřejmě nebyl jediný, kdo coby mladík přišel na rozhovor s premiérem v tričku a šortkách. Tématu se dotknul i v jednom z dílů pořadu Background ČT24 – ještě roku 2004 prý Miroslav Kalousek oslovil shromážděné novináře slovy: „Jsem rád, že tu všichni jste, o významu dnešní tiskové konference svědčí to, že si pan XY vzal čistou teplákovou bundu.“

Jednotlivé politiky charakterizuje Šídlo i na základě vzájemných setkání. A otevřeně přiznává, ve kterých veřejně činných osobnostech se výrazně mýlil. Kupříkladu o Mikuláši Minářovi si nejdříve myslel, že „trochu propadá své vlastní velikosti a myslí si, že je předurčený k tomu spasit Česko“. Ale po osobním setkání se mu veřejně omluvil, neboť seznal, že je to „zralý dospělý člověk, který ví, co dělá“.

Vztahy a odlišnost 

Na dětství s nezámožnou matkou (a bez otce, který byl alkoholik a alimenty příliš neplatil), Šídlo nevzpomíná nijak úkorně. Konstatuje, že jeho dětství vlastně dospělo k úžasnému happyendu, protože sametová revoluce pro něj „přišla v nejlepší možný čas“. Ale současně je rád i za to, že si z komunismu leccos pamatuje, nese si z něj pochopitelně cenné, jakkoliv v něčem i bolestivé poznání. Jeho matka nebyla přímo disidentka, ale Šídlo získal generační zkušenost Husákova dítěte vyrůstajícího v prostředí, v němž nebyla podporována žádná jinakost. V jeho případě se předmětem posměchu a šikany ostatních dětí stalo nejen ráčkování, ale především prý jeho kudrnaté vlasy: „Na začátku 80. let byly moje vlasy něco výjimečného a bylo velmi jednoduché mě přes to zraňovat.“ Když potom podobné vlasy zdědily jeho dcery, měl obavy, aby nezažily to samé. Ale naštěstí obě jen slyšely, jak mají krásné vlásky. Což u něj podněcuje mírný optimismus: „Svět už je jiný.“ Děti už dneska vědí, že je normální, když každý vypadáme odlišně.

Snad i tato citlivost k jinakosti/odlišnosti přispěla k tomu, že se pak hlavně v Respektu věnoval protiromskému rasismu a později pobouřeně reagoval na vtipy typu „V hospodě běží hokej. Přijde Rom k číšníkovi a ptá se, jak to naši hrajou. A on řekne, tam žádný vaši nehrajou.“ Na ten si osobně stěžoval u ředitele televize Nova. A snad tehdy i úspěšně.   

Hranice humoru

Humoru a satiře je v knize věnována velká pozornost, protože Šídlo je slavný i díky svému satirickému pořadu Šťastné pondělí. K humoru ve veřejném prostoru obecně říká, že samozřejmě nemůže být zcela neurážející, protože „často se to někoho musí dotknout“, aby to někomu jinému přišlo vtipné. Ovšem kupříkladu reklama na prací prášek Árijec, který z černého dítěte udělá bílé, satirického dvouměsíčníku Česká soda z roku 1994, mu prostě vtipná nepřijde.

Humor prostupuje celou knihou a v souvislosti skoro se všemi tématy. Šídlo třeba zmiňuje, jak drsně občas vtipkoval s politiky: jeden český poslanec se s ním kupříkladu domluvil na odkoupení lístků na koncert S. Morrisseyho. Když mu příslušných asi 70 eur předával před Sněmovnou, kde stáli policisti i lidi z ochranné služby, v žertu prý prohodil: „To je dopředu, a až to odhlasujete, tak…“

Fotbalová liga jako produkt

Když mluví o sportu a zvláště fotbalu, oceňuje jeho silný integrační potenciál a lituje, že Česko zatím nemá svou romskou fotbalovou superhvězdu. Konstatuje, že nejvyšší liga fotbalu je dnes „produkt na úrovni Applu“, který má srovnatelnou kvalitu, srozumitelnost či dokonalý marketing schopný vyvolat pocit, že přesně tohle potřebujete. A také hrací časy nastavené tak, aby přenos mohli v přímém čase sledovat diváci z různých kontinentů. Současně ale s gustem cituje satirika Johna Olivera, který s nadsázkou prohlásil, že FIFA je „organizace plná šmejdů, která se zabývá organizovaným zločinem a kromě toho taky občas pořádá mistrovství světa ve fotbale“.

I když se Šídlo vyjadřuje o sobě, projevuje se v tom specifická směs sebevědomí, sebeironie a sebeshazování. Jeho hodnocení zdejší politiky i vývoje společnosti, činěná s jakýmsi odosobněným odstupem, můžou na někoho působit až téměř cynicky. Tato kniha ale může poodhalit, z jakých osobních pohnutek jeho novinářská činnost vychází. A ty, kteří o tom snad pochybovali, ubezpečit, že k tomuto osobnostnímu podloží patří i celkem pevné hodnotové pozice.

A i když na Rozsypalovu otázku, zdali je stárnoucím bílým hetero­sexuálním mužem naštvaným na dnešní svět, Šídlo nejprve v žertu odpovídá kladně, kniha dokazuje, že tomu tak naštěstí není. Je člověkem, který už ledacos zažil, ale to nové, co přichází, dokáže právě na pozadí své generační zkušenosti stále trefně reflektovat a zařazovat do širších souvislostí.