Svého času si u nás získala oblibu kniha Poselství od protinožců, která měla přinášet autentickou moudrost domorodých Australanů. Její americká autorka posléze veřejně přiznala, že obsah knihy je vymyšlený a že jde v tomto smyslu o falzifikát. Česky ale vloni vyšla kniha, která přináší poselství skutečných australských žen. Titul Hlasy žen: Austrálie vychází z dokumentárního materiálu natočeného během výzkumného pobytu literární dokumentaristky Barbory Baronové a fotografky Dity Pepe na University of New South Wales v Sydney.   

V oficiálních zdrojích se můžeme dočíst, že v Austrálii má ochrana práv žen dlouhou tradici: byla druhou zemí na světě, která dala ženám právo volit (po Novém Zélandu v roce 1893) a první zemí, kde ženy získaly právo být voleny do národního parlamentu. Jaké ale mají tamní ženy možnosti profesního uplatnění a jaké je jejich reálné postavení ve společnosti, pokud jsou například samoživitelkami? Barbora Baronová vedla během svého pobytu přes dvacet rozhovorů s představitelkami tamní umělecké a intelektuální scény; a nechybí mezi nimi Aboridžinka či evropské Židovky, které přežily holokaust a do Austrálie emigrovaly.

Díla zastoupených žen u nás nejsou příliš známá a často ani dostupná. I když například publikace Bibliodiverzita: manifest nezávislé nakladatelky od nakladatelky Susan Hawthorne je díky Barboře Baronové dostupná i v českém překladu. Hlasy žen přibližují přerod Hawthorne ze zaměstnankyně velkého nakladatelství na samostatnou vydavatelku „nemainstreamových titulů“.

Recenzovaná kniha zprostředkovává hlasy žen různých generací i etnického původu, ale některá témata či dilemata se v ní pochopitelně v různých obměnách vracejí. Kupříkladu mateřství versus bezdětnost. Významná feministka Anne Summers například vzpomíná na svou matku, která jí prý celý život opakovala: „To je hrozné, bez dětí nic nepochopíš.“ Nakonec si ale uvědomila, že bez dětí její dcera poznala svobodu, kterou ona sama nikdy neměla: „Byla roztrpčená a zároveň žárlila, protože viděla, že v životě můžu dělat věci, které ona nemohla.“ Naopak antropoložka Diane Bell líčí, jakou výhodou pro ni bylo, že prováděla výzkum domorodců za přítomnosti svých dětí. Její idea, že vezme své malé potomky do terénu s sebou, přitom byla něčím zcela novým a do cesty se jí stavěla spousta předsudků a překážek. Ale nakonec se to ukázalo jako výborný nápad: „Jakožto matka dcery a syna jsem byla pro ženy, s nimiž jsem pracovala, srozumitelná. Byla jsem trochu starší, a tak se mnou mohly mluvit o sexu a takových věcech, které se jim nechtělo rozebírat s mladými bezdětnými ženami. Zatímco moje děti chodily do školy s dětmi původních obyvatel, já vyrážela se ženami lovit a sbírat a učila jsem se, jak žít z darů země.“ Dobře se jí díky tomu dařilo pronikat do mentálního světa domorodých žen. I když se tato znalost někdy špatně převáděla  do kategorií euroamerického práva. Například když chtěla coby konzultantka u soudu dokázat, že si aboriginské ženy o určitém území vyprávějí příběhy, které dávají opodstatnění jejich nároku na jeho vlastnictví. Dané ženy ovšem neměly zkušenost s anglicky vedenými rozhovory, navíc strohým vyšetřovatelským stylem otázka-odpověď, takže místo toho chtěly zazpívat své zemi píseň nebo k ní vykonat obřad.

Celkově kniha ukazuje, že i australské ženy se nadále potýkají například s nerovností platů a dalšími problémy. Některé ze zpovídaných příkře odsuzují tamní imigrační systém („Dějí se tady strašlivé věci. Austrálie nikdy řádně neuznala, že žijeme na ukradené půdě a že docházelo a dochází k aktům genocidy.“) Jiné problémy přiznávají, ale jim navzdory v současné Austrálii žijí „svůj sen“ a mluví o nejbáječnějším období v dějinách, kdy se mohly narodit. Jako Santilla Chingaipe (1986), žurnalistka a spisovatelka původem ze Zambie, která ve svém díle zkoumá otrokářství a postkoloniální migraci v Austrálii. Svoji odlišnou barvu kůže vnímá i jako potenciální výhodu při práci s lidmi, kteří nepatří k bílé většině: „Díky mé (černé) kůži se se mnou určití lidé cítí příjemněji, zvlášť když vstupuju na půdu různých komunit, třeba asijské, subkontinentální, africké nebo blízkovýchodní. Nechovají vůči mně nedůvěru, kterou v nich můžou vzbuzovat bílí novináři… Mají radost, že s nimi budu rozhovor vést zrovna já: člověk, který chápe všechny možné normy patřící k různým kulturám a skupinám.“

Kniha Hlasy žen: Austrálie je pandánem k podobně obsáhlé publikaci Ženy o ženách: Intimita tvorby českého ženského filmového a literárního dokumentu. Částečně se v ní také řeší podobné problémy: například etika novinářské a dokumentaristické práce (a zdali je například správné chtít natočit rozhovor s matkou, které právě zemřelo dítě, u něhož je očekávatelný jeho průběh a obsah.) Zatímco starší publikace se týkala dokumentaristek zdejších, v té novější se představují ty z opačného konce naší planety. Pro lepší pochopení by možná bylo lepší, kdyby kniha obsahovala i kapitolku o vývoji postavení žen (a feminismu) v Austrálii, aby bylo zřejmější, na jaké výzvy tamní ženy konkrétně reagují. Dodejme, že několik pasáží k tomuto tématu se dá najít například v nedávno vydané knize Feminismy. Globální dějiny (Host, 2022), která je ovšem k postavení některých žen v Austrálii rovněž kritická, zvláště k rasismu některých tamních bílých feministek, které aboridžinské kolegyně pokládají za „líné“. I tak ale Hlasy žen českému čtenáři záslužně zprostředkovávají vzdálené hlasy, z nichž některé mohou být inspirativní i u nás.