Jak vypadají domácnosti jedinců trvale či dlouhodobě žijících bez partnera? Zabydlují si svoje byty jinak než lidé žijící v páru? A tíží je osamocenost? Také na tyto otázky odpovídá kniha Sami doma: bydlení, práce a vztahy lidí žijících v jednočlenných domácnostech. Čtveřice autorů působících na Masarykově univerzitě v Brně se v ní snaží na základě hloubkových rozhovorů spojených s komentovaným pozorováním v jednotlivých domácnostech porozumět tomu, jak jejich hrdinové své zabydlování prožívají: jako zkušenost dospělosti, budování vlastního místa a vztahů v kontextu nároků současných podob práce. Polemizují přitom se stereotypními představami o mladých nezávislých profesionálech či zoufalých osamělých singlech. Nabízí jiný pohled, který je vyjádřen i tím, že volí pojmy „sólisté“ a „sólistky“. Sólistou podle nich může být „jak sólový hráč, který jedná bez ohledu na zájmy celku, ale také ten, kdo stojí před orchestrem a svou pílí, uměním a profesionalitou podporuje výkon všech ostatních“.

V centru pozornosti autorů je samotný pojem domova, jehož krátkou prehistorii se snaží v úvodu knihy naznačit. To, jak jej chápeme v současnosti, je totiž výsledkem novověkého vývoje: čím více se v jeho průběhu veřejný život stával volným prostorem soupeřících jednotlivců, tím více naši předci potřebovali tichý „pokoj“, kam se uchýlit. Pro jednotlivé respondenty ovšem tento pojem skrývá odlišné významy: od ženy žijící Bohu zasvěceným způsobem života, která jej hledá v nebi či před oltářem, přes ty, kteří jej nalézají spíše v kavárnách, až po ty, pro které je domovem jejich skutečný byt. Najdou se ale i tací, pro které pravý domov neexistuje. (Podobně když se jednoho ze zpovídaných ptali na jeho fyzické pracovní místo, odpověděl, že se mu vybaví vnitřní struktura jeho přenosného počítače, tedy jednotlivé složky na jeho digitální ploše.) I když přitom sólisté žijí v bytě sami, někdy jej nevědomě strukturují způsobem, jako by v něm žili obyvatelé dva: například tak, že se v něm dá rozlišit uklizenější a reprezentativnější „ženská“ a proti tomu i méně formální „mužská“ část, ač daný příbytek obývá jen muž. V bytě jisté ženy zase byly umístěny dva noční stolky, i když by jí jistě stačil jen jeden, který by ale podle autorů působil asymetricky: naše estetika je totiž podle nich „párová“. To podle autorů dává za pravdu tezi antropoložky Mary Douglasové, podle níž bydlení v jednočlenné domácnosti nutně přináší vnitřní konflikt, jenž pak nahrazuje konflikt vnější, který se s domovem coby vyjednávanou a „potenciálně tyranizující časoprostorovou strukturou“ pojí.

Ona vnitřní členitost a vícefunkčnost ovšem může souviset i s dalším zjištěním, že totiž většina vybraných „sólistů“ nadále aspiruje na pozdější život v trvalém partnerském svazku a svůj aktuální životní stav vnímají někdy jen jako mezihru nebo mezičas, nutný například k zotavení z předchozího nevydařeného vztahu. Paradoxně přitom „orientace na trvalost v zabydlování materializovaná prostřednictvím obtížně změnitelných a finančně náročnějších předmětů či technologií (stavba domu, náročná rekonstrukce bytu, nábytek na míru, pořízení kompletního vybavení) může komplikovat případné formování kohabitujícího páru“: najít partnerku, která by přijala dům pro budoucí rodinu přesně v podobě, jakou současný sólista naplánoval a vybudoval, totiž nebude snadné.

Někdy se sólistům stane, že „chlad způsobený nepřítomností těl druhých lidí“ bude vyvážen komfortem věcí vybraných a sestavených podle osobních potřeb a vkusu. Současně ale platí, že pro nemálo z nich se zařizování jejich vlastní domácnosti stalo životním projektem a prostředkem seberealizace. Byt je pak pro ně vítaným útočištěm před vnějším světem, který může mít tendenci sólistu stigmatizovat kvůli nekonvenčnosti životní dráhy, kterou zvolil. Ovšem nad životním stylem sólistů se trochu pozastavují i sami autoři. Upozorňují na výše zmíněnou katoličku, která žije takřka klášterním způsobem života, ovšem ve vlastním bytě, v němž se rozhodla účelně a racionálně zhodnotit našetřené finance. Jistého muže, který pravidelně létá do Asie, kde svůj čas dělí mezi pláže a cvičení jógy v klášterech a pro svého psa kupuje jen hračky z biobavlny, zase přirovnávají k americkým „bobos“, tedy příslušníkům buržoazie přejímajícím životní styl bohémů. Stejně tak bychom ale jisté analogie mohli hledat se společenskými jevy, které analyzuje kniha Kup si svou revoltu!

Hmotné věci – ty nové, drahé a luxusní i ty ušmudlané z dětství – v knize hrají významnou roli: jejich výběrem totiž vtiskujeme osobitou identitu prostředí, v němž žijeme. Odstraňováním těch spojených s bolestnými vzpomínkami se zase můžeme odstřihávat od životní etapy, která pro nás skončila. Samostatným tématem jsou pak těžkosti těch, kteří se neumějí zbavovat zbytečných věcí, jež zatěžují prostor nejen hmotný, vnější, ale ten i vnitřní.

Významným tématem publikace je problematika práce, k níž se někteří utíkají jako k substituci chybějícího vztahu. V takovém případě je pak o to naléhavější vytyčení a střežení hranic mezi prací a volným časem: „nemít partnera či partnerku a bydlet sám/sama znamená, že ‚práce‘ na ohraničení určitých sfér každodenní praxe i na určení rytmu dní je ponechána pouze na sólistech a sólistkách samých“. Někteří tento úkol řeší například tak, že si pořídí psa, který svému pánovi vlastními nároky přirozeně omezí čas trávený v zaměstnání. V závěru se pak autoři obloukem vracejí k úvodním dějinám domova, když tvrdí, že v některých ohledech (především v otázkách vnímání a strukturace času) jako by se sólisté „vraceli do doby před oddělením prostoru práce a rodiny, privátní a veřejné sféry a soukromého a veřejného prostoru“. Jejich životy ukazují, že čas nemusí být rozdělen na pracovní a volný, že místo intimity může být současně místem práce a že práce může být intimním prožitkem, o čemž ale svědčí životy nejen sólistů.

Autoři sami na sebe prozrazují, v které životní fázi a stavu se nacházeli v době psaní knihy, aby je čtenáři nemohli podezírat ze zaujatosti. Současně připouštějí, že jejich publikace nezahrnuje reprezentativní sociologický vzorek (chybí venkovské sólistky vyššího věku) a že i u své omezené skupiny museli některé otázky, jako sexuální život, vynechat. I tak se ale jejich text dá doporučit všem, kteří se zajímají o bytostnou lidskou potřebu vtisknout svoji jedinečnou identitu prostoru, jejž obýváme, i těm, které přitahuje problematika proměňujících se životních stylů soudobé společnosti.