„Oddáš-li se jednou zábavě na kole jezditi, jsi ztracen, a tomuto holdovati budeš až do smrti.“ To jsou slova, která pronesl jeden z našich nejlepších silničních cyklistů, Vlastimil Moravec, vítěz Závodu míru z roku 1972, jenž při tréninku na kole také zemřel.

Motivačních citátů a filozofických úvah o jízdním kole existují tisíce. Od závodníků: Fausta Coppiho, Eddyho Merckxe, Lance Armstronga. Od vědců: Alberta Einsteina, Konrada Paula Liessmanna. Od významných osobností světa politiky i církví: J. F. Kennedyho, Jana Pavla II. A od ohromného množství bezejmenných cyklistů a cyklistek, jimž se dvě obruče komíhající se ve vidlicích rámu staly součástí života, a to nejenom toho sportovního. Princip kola, respektive kruhu, který je zřetelně přítomný i v náboženských textech (od tripitaky po bibli) a který spoluurčil vývoj celých společností, je jednou z konstant života moderního člověka. Podíváte-li se na svoje fotky z dětství, jen málokdo z vás se na nich nenajde na kole, koloběžce nebo na tříkolce. „Když šlapu, tak žiju!“ To je motto jednoho z největších českých amatérských klubů, Vinohradských šlapek.

Ellis Bacon a Lionel Birnie, autoři knihy Silnice je naše, jsou novináři specializující se na silniční cyklistiku. Oba patří ve svém oboru k nepřehlédnutelným sloupkařům; jejich úvahy, články a výňatky z knih přejímají mnohé zpravodajské servery a magazíny. Před lety se oba novináři rozhodli, že vydají rozsáhlou antologii z prostředí silniční cyklistiky. Jejich plán uspěl a sbírka textů doposud vyšla v šesti dílech. Ten první, v originále nesoucí název The Cycling Anthology. Volume One, vychází nyní i v českém překladu Anny Kudrnové za jazykové redakce Martina Záruby. Editor knihy zvolil jiný název, což podle mého mínění nebylo úplně nutné, ale nevadí to. České vydání má i svou originální obálku s fotografií profesionálních závodníků na některé z tratí velkých grandtourových závodů. Na obálku i přední desky se však vloudila chyba. Z Lionela Birnieho se stal Lionel Birdie. Původní anglické grafické zpracování je, řekl bych, umělečtější: na deskách kresba s cyklisty, obálka vyvedená v příjemném, trochu nostalgickém retro stylu.

Patnáct kapitol pokrývá v českém vydání téměř 250 stran textu na okrovém, pro oči příjemném papíře. Překlad, který prošel znatelnou odbornou redakcí, týkající se cyklistického žargonu, je citlivý a svěží. Zatímco originální publikaci byste si pro její rozměry ještě mohli dát do jedné ze zadních kapes dresu, tuzemská verze na vás počká, až dosednete z tréninku, anebo se pro špatné počasí rozhodnete přidat si jeden či dva regenerační dny navíc; je o něco větší a kromě obálky je bez obrázků. Je jen na vaší představivosti (a věrném příteli Googlovi), co všechno uvidíte a co všechno si k textu dohledáte. Zvlášť u cyklistů, kteří už ukončili kariéru, vás bude bezpochyby zajímat, co dělají, jak vypadají a kolik toho ve svém postprofesionálním životě najezdí. Autor této recenze se na některé postavy musel také podívat, a dobře udělal.

Jedna z nejtvrdších vytrvalostních disciplín
Bacon a Birnie vybrali patnáct textů o ikonických postavách světa silniční cyklistiky. Kromě jejich příspěvků tu najdeme kapitoly od dalších cyklistických expertů. Patří mezi ně William Fotheringham, Edward Pickering, Rupert Guinness, David Millar, Jamese Startt, Daniel Friebe, Owen Slot, Richard Moore, Kenny Pryde, Alasdair Fotheringham, Samuel Abt a Jeremy Whittle. Kolektiv autorů se zaměřil na cyklistické osobnosti, týmy a novátorské přístupy, jejichž jména a názvy budou povědomé i těm, kteří cyklistiku nesledují v detailu. Jde o britského dráhaře a silničáře sira Bradleyho Wigginse, francouzského, letos končícího solitéra Thomase Voecklera, tým Orica-GreenEdge, o bývalého skotského profesionála Davida Millara, kanadského silničáře a publicistu Michaela Barryho, francouzského cyklistu a vítěze slavného závodu Paris-Roubaix Frédérica Guesdona, systém takzvané sabermetriky (Sabermetrics), o pojem cyklonomiky (jak se v cyklistice zhodnocují peníze a talenty), o dráhařky, Australanku Annu Mearesovou a Britku Victorii Pendletonovou a o Australana v minulosti žijícího v České republice Adama Hansena. Dozvíte se tu rovněž o fenoménu štěstí v cyklistice, o dopingu, o španělském spurterovi a klasikáři Oscaru Freirem, o legendě italské cyklistiky, dokonale výstředním, ale skvělém spurteru Mariu Cipollinim a v několika variantách také o nejlepším týmu současnosti – britském Sky.

Třebaže kniha pojednává hlavně o nedávné minulosti profesionální silniční cyklistiky na té nejvyšší úrovni (UCI WorldTour a UCI ProTour), její dosah je daleko větší. Nejde tu jen o trénink, výkony, závody, vítězství, prohry, přestupy, legendy či dopingové a finanční skandály, nýbrž o hlubší rozměr života, v němž sport hraje víc než jen okrajovou roli jakési kratochvíle, když už není co jiného na práci. Příběhy sportovních vzestupů i pádů, přátelství i nevraživosti, úspěchů i krachů jsou popsány civilním způsobem bez sebemenšího přídechu bulvární žurnalistiky. Ať už jde o vzpomínky novinářů, sportovních šéfů nebo kolegů na jednotlivé atlety (Guesdona, Voecklera, Armstronga), o téměř detektivní popis psychologické války mezi Mearesovou a Pendletonovou, nebo o výpověď samotných jezdců (například Davida Millara), vidíte, že fyzický výkon tu hraje jen určitou a dokonce spíš menší roli. Tu hlavní hledejte v tom, co světoví závodníci, muži i ženy, projikují do disciplíny, která je na profesionální i amatérské úrovni dokonale (a nenávratně) návyková, a ve stejném okamžiku, co jejich fanoušci (ti kritičtí i doslova nepříčetní) promítají do nich. Jedna z nejtvrdších vytrvalostních disciplín s nejtěsnějším provázáním tréninku, tedy snášeného utrpení a bolesti, a výsledků, je skvělou ukázkou důvodů lidského sebepřemáhání. Právě tahle dimenze by měla být mnoha čtenářům srozumitelná.

Pasažér i motor
Každý z protagonistů recenzované knihy přišel k cyklistice z úplně jiného směru. Někdo začal trénovat a závodit po vzoru rodičů nebo sourozenců. Jiný objevil kouzlo čtyř i pětihodinových tréninků, když ve svém životě od něčeho nebo někoho utíkal. Někdo se k cyklistice dostal úplnou náhodou, zatímco jiný k ní byl doslova přitáhnut jakýmsi nadpřirozeným řízením. Přivoněl k ní, zkusil to a byl, slovy Vlastimila Moravce, nadobro ztracen. Jen málokteré z osobností této knihy souzněla cyklistika od samého začátku s etickou a chcete-li mravní rovinou sportu, jakou u prvních novodobých olympijských her vytýčil Pierre de Coubertin a u Tour de France její otec a mnoholetý ředitel Henri Desgrange. Tuto její etickou bázi, která má i svůj pedagogický charakter (vůči dětem, mládeži a lidem, kteří žijí v nedobrých životních podmínkách, například v takzvaném třetím světě), někteří závodníci objevili poměrně brzy, někteří až na konci kariéry. Ti z cyklistů, kteří byli odhaleni jako dopingoví hříšníci, začali dříve nebo později uvažovat o hlubších motivech pohybu, sportu (jako obrany před sociálním vyloučením mládeže) a závodění a debatovat o tom s ostatními. Ne všichni a ne vždy, ale ti, kteří k tomu sebrali odvahu, udělali nakonec pro cyklistiku víc než všechny cyklistické svazy dohromady.

V přítomné knize je zřetelné, jak moc sport pomáhá hledat sebe sama a překonávat sociální a kulturní rozdíly. Na jednom z nejjednodušších strojů je člověk zároveň pasažérem i motorem a ve většině případů také tím, kdo rozhoduje o směru cesty, o její délce, o intenzitě nebo třebas o tom, pojede-li sám nebo s druhými. A to je nesmírně lákavé. V cyklistice se, pokud nejste lídry týmů, nedají oproti fotbalu, hokeji nebo košíkové vydělat závratně velké peníze. Zhodnocení tak velké dřiny a odříkání je u většiny závodníků pramalé. Tam, kde se cyklistika (anebo jiný sport) stala pouze prostředkem k výdělku, nemá přemýšlivým amatérům příliš co říct. Bezduché šlapání brzy omrzí. V případě, že se sportovec odmítne vzdát dalších valérů své osobnosti, například vzdělání, má šanci oslovit i jiný typ diváka a sportovce. Mám na mysli například španělského cyklistu Pedra Horrillu, jenž studoval filozofii a v době svého závodění přispíval mimo jiné do největšího celostátního deníku El País, vědom si po dramatickém pádu na Giro dʼItalia 2009 úzké hranice mezi životem a smrtí. Jeho články byly i v tomto ohledu inspirativní.

V českém cyklistickém prostředí jsme měli dva cyklistické doyeny, doktora Jaroslava Cihláře a Jana Veselého. O posledně jmenovaném psával spisovatel Ota Pavel a učinil Veselého vzorem sportovce hodného následování. Jaroslav Cihlář se ve své cyklistické kariéře, odborné práci (rozvoj cyklistiky a stavba kol v Československu – Favorit Rokycany) i pedagogické činnosti obhájil sám. Právě silniční a dráhová cyklistika oběma mužům pomohla zformovat charaktery, dodnes přitažlivé pro druhé. Otázku, kterou si pokládají mnozí sportovci na stránkách této knihy: co by bylo, kdyby (kdybych jezdil lépe, měl víc úspěchů, nemusel dopovat, nebyl tolik zraněný atd.), si pokládali i českoslovenští amatérští cyklisté. Co by bylo kdyby – kdybych to podepsal u profesionálů a mohl jet Giro, Tour, Vueltu…

Ďáblova ruka a stará dáma
Knihou kromě aktivních profesionálů projíždějí také jejich bývalí kolegové, dnes sportovní šéfové, fyzioterapeuti, maséři, lékaři, poradci, finanční manažeři, sponzoři a novináři. Nic z toho, co se ve světě silniční cyklistiky od jejích počátků dodnes děje, není vyňato z běžných struktur a vztahů společnosti. Doping nebo jiný druh podvodu není hříchem nad jiné a v porovnání s životy lidí mimo sport je proviněním vlastně zanedbatelným. Ti cyklisté a diváci, kteří vkládají do svých idolů naděje a dělají si z nich bůžky a odkladiště svých vlastních snů, bývají obvykle zklamáni. To, co se po profesionálech obvykle chce, tedy špičkový výkon na hranici lidských možností spojený nejen s fair-play chováním, ale přímo s antickými ctnostmi v jejich nejryzejší, a vždycky knižní, idealistické, podobě, není uskutečnitelné. Jsou takoví, jací jsme my, i když si ve výkonech sahají až na dno fyzických a duševních sil a odtud občas přinášejí výjimečné poznání, bohužel jen těžko artikulovatelné. Cyklistika, a obecně sport chápané jako „náboženství“ nemůže člověka posunout ani o píď dál. Kdo věřil pouze v kolo, obyčejně ztroskotal. Kdo věřil a miloval kolo, byl na tom o mnoho líp. Na příkladech Davida Millara a Bradleyho Wigginse je patrné, že pokud vyzískali ve své sportovní kariéře něco, co zůstává skryto nám, amatérským sportovcům a divákům, není lehké to přetlumočit do slov, která by nebyla patetická.

Novinářské otázky pokládané pár vteřin po vyhrané etapě nebo na týmové tiskovce sice přilákají pozornost, ale bývají obvykle neurvalé, hloupé a mělké. Tisk, a dnes zvlášť internet spoluvytvářejí modly, které, jak vidno na osudu Toma Simpsona, Marca Pantaniho, Lance Armstronga, Jana Ullricha, Floyda Landise, Danila de Lucy, Ivana Bassa, bratří Schlecků, Michaela Rasmussena, Alejandra Valverdeho, jsou docela běžnými smrtelníky, podléhajícími tu a tam natažené ďáblově ruce. Jen trochu pozměněných vyprávění o Faustovi a Mefistofelovi najdete v knize nespočet. Dramata se rozhodně neodehrávají jen na stránkách knih a na divadle. Je úžasné číst, jak si závodníci oddychli, když bylo po všem. Když si, tak jako Millar a Barry, poslali ráno textovou zprávu „Jdeme se projet?“. A jeli. Bez stresu, beze strachu, svobodní.

I když se v knize diskutuje o tom, co všechno musel Bradley Wiggins podstoupit a změnit, aby vyhrál Tour de France roku 2012, teprve nyní, v roce 2017, se objevují informace o tom, že jeho cesta k vítězství na Staré dámě byla zřejmě daleko dramatičtější. Zatímco Millar s Barrym, jejichž pocyklistický život v Gironě a následný návrat domů patří v knize k nejsilnějším příběhům, se k dopingu a životě na hraně přiznali, je možné, že někteří cyklisté, o nichž soubor textů pojednává, o svém životě promluví až po vypršení promlčitelnosti. Nikdy a z nikoho se nevyplatí dělat zlaté tele a u oltáře jeho skvělých výkonů se modlit za rozřešení vlastních životních zauzlení. Inspirovat se lze, ale v míře, která z člověka neudělá fanatika a pomůže mu zažehnout jiskru jeho talentu a dosud skrytých schopností. Je paradoxní, že řada mladších jezdců, včetně našich, vzhlížela k ikonám Armstrongova nebo Contadorova typu, aniž tušila, že se jejich kariéry (u jedněch končící, u druhých začínající) jednou protnou. I takový od všeho utíkající Millar anebo Thomas Voeckler, vyhlášený bojovník v únicích, který je známý svou neuvěřitelnou mimikou a gesty, se nakonec ode všeho vracejí domů, kde žijí vcelku obyčejný život. Cyklistika je krásná věc, ale posvátno a přesah, které i podle autora této recenze v ní obsaženy jsou, se zjeví jen nemnohým. A to se mi zdá jako nejlepší zpráva.

Šance na proměnu
Jednou z nejzajímavějších historií celé knihy je letitý souboj mezi dvěma šampionkami a olympioničkami, Annou Mearesovou (nar. 1983) a Victorií Pendletonovou (nar. 1980). Ukazuje zcela odlišné přístupy nejen k tréninku a závodění, ale hlavně k celému životu. Zatímco Anna Mearesová žila podle autora Owena Slota výhradně cyklistikou, Victoria Pendletonová chtěla žít i životem mimo sport, dbát na své ženství, uchovat si dívčí krásu a nebrat závodění i na této elitní úrovni jako tu nejdůležitější věc v životě. Pendletonová o tomhle dovedla otevřeně hovořit po celou svou kariéru a u svých soupeřek, koncentrujících se výhradně na výkon, nesklízela ovace. Owen Slot zaznamenal střípek její životní filozofie. „Ruské cyklistky ji dokonce povýšenecky plácaly po zadku, aby jí daly najevo, že je malá a není tu správně… Uvědomovala si to i v prostředí britské cyklistiky. Byla drobná a hezká a ani zdaleka neměla zájem udělat ze sebe něco podobného jako ty postavy, které se nad ní tyčily v Česku. A tak chodila na trénink v minisukních a třpytivých sandálkách.“ Nedala se pohltit cyklistikou nadobro a neodevzdala jí ze svého života úplně všechno. I mimo závodění toho bylo dost, za co stálo za to žít.

Historie i tato kniha ukazují, že ten, kdo jednou s cyklistikou začal, až na výjimky nikdy neskončí. Nezáleží na tom, jestli je amatér nebo profesionál. Svého druhu šlapací meditace, při níž můžete myslet na všechno, nebo naopak všechno vytěsnit, si pro sebe zabere celého člověka. Kolo vám nabídne zábavu, poučení, možnost sebepřekonávání, zkrátí vzdálenosti a posílí vaši odvahu i vůli pro jiné životní závody. Mnohé z toho, co jste při stoupání na Javor, na Praděd, na Líšnou, do Srní, na Kvildu, Keply nebo na Komáří vížku zažili, zůstane navždycky skryto ve vás samých. Slova pro tlumočení tak silných zážitků nestačí. Má-li kniha v sobě nějaké etické poselství, je jím možná tohle: cyklistika vás má šanci proměnit a učinit alespoň o něco empatičtějšími, laskavějšími a lepšími. Není to náboženství, třebaže tam, kde jdete na limit, se mohou objevit zajímavé otázky po tom, co člověka přesahuje a co mu doopravdy dává růst.

Domnívám se, že první díl cyklistické antologie přiměje řadu čtenářů k přemýšlení o sportu jako o činnosti, která může mít svůj hlubší, mravní, filozofický i pedagogický rozměr. Vydá-li nakladatelství Mladá fronta i ostatní díly, zdá se mi pravděpodobné, že i ti čtenáři, kteří si vůči cyklistice udržují určitý odstup, se půjdou projet, aby zakusili něco z toho, co cyklistika může nabídnout a také nabízí. Cyklista Jan Veselý, na jehož životní příběh bych chtěl na konci této recenze čtenáře upozornit, v několika větách Oty Pavla (Plná bedna šampaňského) vyjádří, co možná trochu jinak, ale přece prožili všichni aktéři knihy Lionela Birnieho a Ellise Bacona.

„Poznal jsem v životě různý těžký práce, jako kluk jsem dělal u sedláka, pak jsem rozvážel na kole nůše chleba, točil volantem náklaďáku, ale se silniční cyklistikou se nedá nic srovnat. Někdy je to sport a radost, ale většinou je to sakramentsky krutá dřina.“