Ruská spisovatelka Ljudmila Ulická (* 1943) patří ve své vlasti k oceňovaným a populárním autorům, ale u nás dosud příliš známá nebyla. Je autorkou několika prozaických knih, z nichž v českém překladu zatím vyšla jediná – výbor z její povídkové tvorby, nazvaný Soněčka (2004) podle stejnojmenné novely, která byla první výraznou autorčinou literární prací a za niž se Ulická v roce 1993 ocitla v užší nominaci na ruskou literární cenu Booker.

Román Daniel Stein, překladatel vyšel v Rusku v roce 2006 a navzdory autorčiným obavám, že jej kritika a čtenáři nepřijmou, se stal bestsellerem. Spisovatelka při své nedávné návštěvě v Praze, kam přijela společně s překladatelkou Alenou Machoninovou představit český (a nutno dodat, že velmi zdařilý) překlad tohoto románu, mluvila o svém očekávání, že román vyvolá nesouhlas a ostrou kritiku, a to především kvůli názorům hlavního hrdiny na náboženství. Ulická se totiž pohybuje na ožehavé půdě. Předobrazem Daniela Steina, hlavní postavy románu, je reálná osoba, polský Žid Oswald Rufeisen, s nímž se Ulická setkala a jehož spletité a téměř neuvěřitelné životní osudy ji natolik zaujaly, že se rozhodla je literárně zpracovat. Narodil se roku 1922 v Polsku a válku přežil především díky svému výjimečnému jazykovému nadání, které jej přivedlo k práci tlumočníka u gestapa. Z této pozice se snažil pomáhat svým krajanům a mnohým z nich zachránil život. Ještě za války, kdy se nějakou dobu skrýval v klášteře, se nechal pokřtít. Po skončení války se přestěhoval do Izraele, kde založil vlastní židovsko-křesťanskou obec a sloužil mše v hebrejštině. Byl tedy trnem v oku nejenom Židům, kteří ho považovali za odpadlíka, ale i křesťanům, protože nedodržoval liturgii a neuznával některá církevní dogmata. To vše je navíc zasazeno do společenských a politických souvislostí, kterými prosvítá složitá situace v současném Izraeli a v celé oblasti Blízkého východu – a nejednoduchý vztah křesťanství, židovství a islámu, jenž právě na tomto území nabývá na palčivosti. Román je v jedné z jeho rovin možné číst jako příspěvek k debatě o těchto otázkách (a jak se při diskusi s autorkou v pražské kavárně Fra ukázalo, je právě tento způsob čtení velmi častý) – nicméně sdělení, které text obsahuje, je mnohem komplexnější.

Na první pohled působí román velmi heterogenním dojmem. Nemá vypravěče, který by zaručoval celistvost, není tmelen pevným prostorovým ukotvením ani lineárním chronologickým uspořádáním. Text je často až nahodile se jevící (a přesto do detailu propracovaná) mozaika, sestávající z deníkových záznamů, textů přednášek, rozhovorů, korespondence, úředních dokumentů a policejních hlášení. Tyto fragmenty jsou navíc rozprostřeny na úseku více než padesáti let. Před čtenářem se neustále objevují další postavy a další útržky soukromých dramat a lidských tragédií, na které bylo 20. století tak bohaté. Setkáváme se s členy násilně rozdělených rodin, s lidmi, jejichž vztahy jsou pochroumané válkou a utrpením, s Němci, kteří přijíždějí do Izraele, aby smyli kolektivní vinu svého národa, s přistěhovalci, kteří se v této zemi pokoušejí začít nový život, s hledači víry a Boha. Každá z postav reprezentuje určitý způsob prožívání dějin, určitý pohled na ně. Teprve postupem času se jednotlivé perspektivy začnou slévat do celistvého příběhu jedné osoby, která do života každé z postav nějakým způsobem zasáhla – Daniela Steina. Právě on funguje jako svorník všech těchto příběhů, pokorný služebník Boha, ale zároveň jemný, a přesto mocný hybatel lidských osudů. Život každé z postav se v určité chvíli protne s tím Danielovým – a toto protnutí je většinou pro další osudy postavy určující, stejně jako bylo setkání se skutečným Danielem zásadní pro samotnou Ulickou. Roztříštěná struktura románu však není důsledkem autorčiny rafinovanosti či samoúčelné snahy o originalitu. Jeho styl odráží charakter tématu, které si autorka zvolila. Kolážovitost, nedořečenost a náznakovost představují jediný způsob, jak ztvárnit tak rozsáhlou a složitou látku, jak vylíčit tolik lidských životů, aniž by se text musel rozrůst v několikadílnou ságu.

Už v Soněčce se Ulická ukázala jako velmi tradiční, až konzervativní vypravěčka, která se neuchyluje k experimentům a ke hře se čtenářem a s jeho očekáváním. Přesto se – alespoň v Danielu Steinovi – Ulická zcela nevzdává nápaditosti v práci s literárními postupy; pracuje například s momentem překvapení – o událostech, které posouvají děj, se dozvídáme jakoby mimochodem, v posledním řádku dopisu, z pouhého názvu úředního dokumentu. Ulická sice nechává hovořit deníkové záznamy, korespondenci a nahrávky rozhovorů, ale i přesto je její vlastní hlas v textu přítomný. Mezi jednotlivé části románu jsou vsunuty dopisy, které Ulická píše své přítelkyni Jeleně Kosťukovičové a v nichž uvažuje nad svým psaním a svěřuje se přítelkyni s tím, jak těžce se jí román píše. Nejde ale jen o reflexi vlastního psaní. Ulická činí tímto způsobem sama sebe částí románu – staví se po bok literárních postav, jejichž osud se bolestně protnul s osudem Daniela Steina, a je tak jedním z kamínků mozaiky jeho příběhu.

Překladatel Daniel Stein nepřekládá jen slova, věty a odstavce. Překladatelství – tedy snaha o zprostředkování, umožnění komunikace – se stává metaforou celého jeho života. Překlenuje propasti nejen mezi slovy a náboženstvími, ale i mezi jednotlivými lidskými osudy těch, kteří se po traumatických zkušenostech snaží nalézt ztracenou rovnováhu. Ulická nezůstává ve svém románu pouze u relativizování hodnot, které je důsledkem dějinných událostí 20. století. Různohlasí její prózy není cílem, ale přiznaným chaosem, který je v osobě Daniela Steina překonáván.