Alena Machoninová: Česky právě vyšel váš román Daniel Stein, překladatel, inspirovaný životem polského Žida Oswalda Rufeisena, který po válce působil jako katolický kněz, bratr Daniel, v Izraeli. Jak jste se k jeho příběhu dostala?
Ljudmila Ulická: Poprvé jsem se o Danielu Rufeisenovi doslechla od svého přítele Pavla Meně, bratra pravoslavného kněze Alexandra Meně, kterého zavraždili v Rusku v roce 1990 a kterého jsem měla moc ráda. Otec Alexandr byl vynikající církevní spisovatel, misionář v zemi, která křesťanství prakticky nezná. S bratrem Danielem si dopisovali. Měli hodně společného – oba byli Židé, oba byli křesťané, oba byli kněží. Oba se obraceli k pramenům křesťanství, k té době, kdy byla jeruzalémská církev ještě židovská – nazývali ji církev Jakubova, bratra Ježíšova. Korespondence těchto dvou vynikajících křesťanů naší doby se bohužel nedochovala. V roce 1992 se bratr Daniel vypravil z karmelitánského kláštera Stella Maris v Haifě, kde žil téměř čtyřicet let, do Běloruska. Slavilo se tam padesát let ode dne, kdy vyvedl z ghetta ve městě Mir tři sta Židů. Cestou se na jeden den zastavil v Moskvě. Na jeden den. A strávil ho v mém domě. Přivedl ho ke mně Pavel Meň. Ve svém životě jsem ho viděla jenom jednou, ale dlouho jsme si povídali. Dochovala se i nahrávka našeho dlouhého rozhovoru.

Alena Machoninová: Jak dlouho jste román psala?
Ljudmila Ulická: Psaní románu bylo neuvěřitelně zajímavým a strhujícím dobrodružstvím. Kniha zaujímá obrovské místo ani ne tak v mé tvorbě, jako spíš v mém životě.
Několikrát jsem se do románu pouštěla, ale pořád se mi zdálo, že nemůžu najít tu správnou formu. Román vyšel v roce 2006. Za těch čtrnáct let jsem napsala spoustu jiných věcí. Ale Danielův příběh se mi neustále honil hlavou, nedával mi pokoj. Romány se mi vždycky píšou těžko, raději píšu povídky. Při práci nad Danielem jsem málem vypustila duši. Bylo to strašně těžké.

Alena Machoninová: Jak na román reagovaly církevní kruhy?
Ljudmila Ulická: Oficiální církev si románu nevšimla. Objevila se spousta rozčilených ohlasů z řad pravoslavných křesťanů, ale daleko víc bylo těch nadšených. Záhy poté, co kniha vyšla, mě pozvali na setkání papeže Benedikta XVI. s evropskými intelektuály. Takže s naprostou jistotou vím, že aspoň jeden kardinál, který to setkání organizoval, si román přečetl. Celková reakce byla obrovská a vlna dodnes neutichla. Zrovna dnes jsem dostala pozvání od moskevského katolického kněze na besedu v jejich farnosti. Určitě tam půjdu.
Neméně pestrá byla reakce i v Izraeli. Jedněm čtenářům se román zdál nesmírně důležitý, druzí ho považovali za proarabský a antiizraelský.
Pro spisovatele je ohromné štěstí, když kniha čtenáře nenechá lhostejnými.

Alena Machoninová: Vaše romány jsou doslova rodinnými kronikami. Vyprávějí příběhy z obyčejného života nejen sovětské společnosti. Jaká je vaše rodinná historie?
Ljudmila Ulická: Z matčiny strany pocházím z rodiny kantonisty Isaaka Ginzburga, který odsloužil pětadvacet let v carské službě a účastnil se rusko-turecké války. Jeho syn, můj pradědeček, na kterého si moc dobře pamatuju, byl hodinář. Jeho děti už studovaly na vysoké škole. Takže já jsem už třetí generace s univerzitním vzděláním. I v rodině mého otce byl hodinář a taky obchodníci. Zatímco babička byla herečka, od sezony roku 1911 hrála v Moskevském svobodném divadle. Dědeček byl ekonom, demograf, znal skvěle několik cizích jazyků a absolvoval teoretické oddělení na konzervatoři.
Oba moji dědečkové seděli ve stalinských lágrech. První vyhnanství dědečka Jakova Ulického v roce 1931 souviselo s procesem s trockisty, se kterými dědeček neměl nic společného. Vyhnanství plynule přešlo do dalšího trestu, tentokrát už lágrového. Na svobodu se dostal v jednačtyřicátém. A v osmačtyřicátém ho soudili v procesu s Michoelsem, hercem a režisérem Moskevského státního židovského divadla, pro kterého psal referáty z nejrůznějších oblastí. Vlastně ho zavřeli právě kvůli tomu, že byl přespříliš vzdělaný.
Druhý dědeček, Boris Ginzburg, měl menší trest, soudili ho podle ekonomických paragrafů. Byl nedostudovaný právník, pracoval v továrnách v zásobování. A tenkrát, stejně jako dneska, se úplatky buď dávaly, nebo braly a obvykle se dělalo obojí, jinak by továrna nefungovala – nebyly ani náhradní díly, ani suroviny, všechno se to muselo sehnat. A tak to dědeček sháněl. Seděl v lágru na Dálném východě, osvobodili ho před válkou.

Alena Machoninová: A co dělali vaši rodiče?
Ljudmila Ulická: V dětství mě vodili na hodiny němčiny: dodnes si pamatuju slovo „der Tisch“. Babička mě vodila ještě do hudební školy, ale ne dlouho. Před studiem hudby mě zachránila tuberkulóza, kterou jsem chytila od souseda z komunálního bytu – měl otevřenou formu, nakazil celý byt. Takhle žila celá země a my jsme tak žili taky: pokoj v komunálce, ve kterém bydleli táta s mámou a já. Zato babička, která bydlela ve vedlejším domě, měla téměř dokonalý byt: za války k nim nastěhovali ještě jednu rodinu. To ale nezměnilo celkový obrázek – velký stůl prostřený bílým ubrusem, příbory a ubrousky. Babička Jelena Markovna vystudovala gymnázium s vyznamenáním a v hlavě jí zůstaly zbytky němčiny a francouzštiny a taky kurzu vedení domácnosti. Všechno dělala nejlíp, líp než jakákoli služka: prala, žehlila, čistila stříbro, vyšívala a samozřejmě vařila. Chodila jsem k ní po škole a večer si mě vyzvedávala máma.
Máma byla biochemička a táta inženýr hospodářských strojů. Táta byl doktor věd a profesor a máma kandidát biologických věd, vedla laboratoř. Na stole se vždycky mezi pánvemi a talíři válela nějaká disertace. Máma v domácnosti neměla ten ideální pořádek jako babička.
Dneska jsem v rodině nejstarší já. Na zdi mám celou galerii svých předků. Všichni jsou po smrti. Vzpomínám na ně. Mám je ráda.

Alena Machoninová: Vaše přírodovědné vzdělání je něco jako rodinné dědictví? Jak vypadalo studium genetiky záhy poté, co přestala být pronásledovanou vědou?
Ljudmila Ulická: Bylo to neuvěřitelně zajímavé. Katedru genetiky jsem si vybrala proto, že právě odstranili „lysenkovce“ a nás učili vynikající vědci. Já nejsem jenom genetik, jsem také evolucionista. A evoluce člověka zahrnuje i nynější fázi nové sociálnosti. Jeden z mých velikých učitelů Vladimir Pavlovič Efraimson, který prošel válkou a odseděl si dva lágrové tresty, napsal na sklonku života článek o genu altruismu. Tenkrát v mládí jsem jeho názory považovala za blouznění génia. Dneska se mi jeho závěry zdají poměrně přesvědčivé. Aby člověk přežil a prosperoval, musí neustále přinášet oběť, pomáhat společnosti, ve které žije. Jinak společnost zahyne. Takový osud mají i parazité: překrásně si žijí v cizím organismu, aniž by se starali o tělo nebo shánění potravy – prostě si existují ve výživném bujónu. Závislost parazita na hostiteli je ovšem absolutní. Když umírá hostitelův organismus, umírají s ním i parazité, kteří nejsou schopni vést samostatný život. Jak vidíte, biologie nám dává k dispozici zajímavé modely a přináší hlubší pochopení toho, co se děje. Ať děláme, co děláme, stejně jsme zvířata.

Alena Machoninová: Jak jste se od genetiky dostala k literatuře?
Ljudmila Ulická: V roce 1970 mě vyhodili z práce a deset let jsem nepracovala. Když jsem se chtěla znovu zaměstnat, byla jsem už hodně pozadu. Chtěla jsem jít do laboratoře dělat rozbory, a ne se věnovat vědě. A v tom se jako na zavolanou objevila nabídka práce dramaturga v divadle. Právě v těch letech jsem začala psát hry. V osmdesátých letech jsem se věnovala téměř výhradně dramatické tvorbě, na konci osmdesátých let jsem začala psát povídky. První knížka vyšla v roce 1993 ve Francii, francouzsky. Potom jsem už publikovala i v Rusku. Přechod od genetiky k literatuře byl plynulý: vždycky jsem se zajímala o člověka a neměla jsem pocit, že jsem změnila práci. Změnily se jenоm nástroje.
Psaní pro mě bylo dočasné zaměstnání, celá ta léta jsem byla odhodlaná dělat ještě něco jiného. I teď jsem odhodlaná.

Alena Machoninová: V dnešním Rusku se často setkávám s nostalgií po sovětských časech. Jak toto období zpětně vnímáte vy?
Ljudmila Ulická: Státní moc nemám ráda jako takovou. Mám dojem, že i kdybych žila v tom nejlepším z existujících států, stejně bych si našla důvod, proč s ním být nespokojená. Nicméně absence strachu, který neustále visí ve vzduchu a proniká do všech pórů, je obrovské štěstí. Život je vůbec strašně zajímavý – jak tenkrát, tak dnes. Sovětskou epochu stejně jako mnozí jiní považuju za naprosto nelidskou a hnusnou. Moc dobře vím, že existují lidé, kterým se po sovětské moci stýská. Dokonce mezi mládeží, která ji na vlastní oči neviděla. To souvisí s imperiálním mýtem, kterého se je tak těžké zbavit. Tady pramení ta nesmírná Putinova popularita. Putin se snaží obnovit imperiální myšlenku, dát Rusku status velmoci, o který Rusko evidentně přišlo. Česká republika, kterou dějiny uchránily před pokušením „všesvětovosti“, může jen sotva pochopit stesk ruských nacionalistů po velikosti a slávě. Ne náhodou představa Moskvy jako třetího Říma tak dlouho ovládala mysli Rusů.

Alena Machoninová: Vloni na podzim v Moskvě proběhla výstava fotografií Josefa Koudelky ze srpna 1968. Byla jste se na ni podívat?
Ljudmila Ulická: Na výstavě jsem nebyla, ale mám katalog, který je neuvěřitelně působivý. Je to dokument doby.
V roce 1968 jsem pracovala v Ústavu obecné genetiky. Uspořádali tam schůzi, na které jsme měli jednomyslně odhlasovat už nevím jakou rezoluci. Šlo o protest proti jednání odpadlíků, kteří vyšli na Rudé náměstí, když vpadla sovětská vojska (přesněji vojska Varšavské smlouvy!) do Československa. Sedla jsem si vedle dveří, abych se mohla před hlasováním vytratit, jenže dveře zamkli. Druhé dveře stály u stolu, kde sedělo předsednictvo. Takže jsem se před hlasováním zvedla a prošla celým sálem ke dveřím a odešla. Všichni se na mě dívali, ale nic neřekli. Pak mi jeden mladý vedoucí povídá: tobě je hej, ty nejsi za nic zodpovědná, ale co já, já mám laboratoř. Já jsem laboratoř neměla, ale mezi těmi, co vyšli na náměstí, jsem měla kamarádku s kočárkem – Natašu Gorbaněvskou.

Alena Machoninová: Nepřemýšlela jste tenkrát o tom, že byste taky šla na Rudé náměstí?
Ljudmila Ulická: Ne, nic takového mě ani nenapadlo. Oba moji dědečkové seděli a já jsem si dokázala moc dobře představit, jaké může mít takový čin následky. Stejně jako já si je uměl představit i zbytek země. Vpád sovětských vojsk do Československa nebyl prvním ani jediným aktem surovosti a agrese. Těch sedm lidí, co vyšlo na Rudé náměstí, byli hrdinové. Byli jediní, kdo představoval svědomí celého národa. Mnozí byli rozčilení, ale režim nás držel pod krkem. Tak jako vás. Cesta k vnitřní svobodě není lehká, cena je vysoká.

Alena Machoninová: Jak byste popsala to, co se dělo v Rusku po loňských parlamentních volbách?
Ljudmila Ulická: Trochu se změnila nálada. Chvíli před volbami začalo být jasné, že stávající moc se nelíbí mnohem většímu počtu lidí, než jsme si dřív dokázali představit. A nemusejí to být zrovna intelektuálové. Lidé nechtějí, aby se s nimi zacházelo jako s idioty. Probudilo se v nich něco jako pocit vlastní důstojnosti.

Alena Machoninová: Překvapilo vás to?
Ljudmila Ulická: Nesmírně. Nespokojenost s režimem sice zrála už dlouho, ale já jsem rozhodně nepředpokládala, že to půjde takovou „měkkou“ cestou. V novém hnutí není agresivita – žádné rozbité vitríny ani hořící auta. Poprvé v mém životě se lidé státní moci vysmívají. A tam kde je smích, není místo pro strach. Myslím, že tahle neuvěřitelná proměna souvisí s tím, že vyrostla nová generace, která nezná strach z moci. Mám z toho radost.

Alena Machoninová: Účastnila jste se demonstrací osobně?
Ljudmila Ulická: Byla jsem na Bolotném náměstí a dokonce jsem tam vystoupila. Moje vystoupení bylo nejkratší a vešlo se do několika vět: „Jsem ráda, že se dnes smějeme, poprvé v mém životě se lidé smějí moci,“ a druhá – „Doufám, že náš příští prezident stojí v tomto davu, možná je jich tu i několik! To se ale nestane zítra.“

Alena Machoninová: Na demonstracích se objevovali i lidé s transparenty „Potřebujeme našeho Havla“. Proč v dnešním Rusku není taková sjednocující postava, jako byl Václav Havel?
Ljudmila Ulická: Nad tím se dá jenom naříkat. Důvody jsou dva – taková postava, která by odpovídala poptávce, mezi spisovateli není. Navíc ani není poptávka po postavě mravního disentu. Uznejte, že národ, který poměrně nedávno přečetl (a prožil!) Solženicynovo Souostroví Gulag, si neměl za svého prezidenta zvolit spolupracovníka tajných služeb. Nicméně právě to se k mému naprostému zděšení stalo.

Alena Machoninová: Jaká je dnešní role spisovatele ve společensko-politickém životě?
Ljudmila Ulická: Na tuto otázku můžu odpovědět velmi přesně. Nedávno vyšel žebříček nejvlivnějších žen v Rusku. Moje číslo je 48.