Po knihách V cizí kráse (Poznań 1998) a Obrana horlivosti (Kraków 2002) je Lehká nadsázka (Kraków 2011; vše Wydawnictwo a5) již třetí knihou Adama Zagajewského, kterou musíme zařadit na pomezí literatury odborné a krásné. Všechny tři mají charakter literárněvědný, biografický, filozofický, žurnalistický i estetický; neodpovídají představě románu, pamětí ani esejí. Prózy – byť Zagajewski do knihy vkládá rovněž několik básní – v podobném duchu kdysi psal i Czesław Miłosz, velký autorův literární učitel-přítel. A skutečně, nejnovější kniha Adama Zagajewského místy opravdu připomíná Miłoszovo Svědectví poezie anebo Myslivcův rok.

Lehká nadsázka však není formálně strukturována tematicky, ani pomocí kapitol či dnů. Působí jako chronologicky vedené denní zápisky, postřehy či fragmenty rozpracovaných delších prací (Zagajewski píše i „čistokrevné“ eseje, např. v knize Básník rozmlouvá s filozofem, Zeszyty literackie, Warszawa 2007). Vzájemně se zde proplétá několik tematických okruhů, mezi něž patří literatura (zejména poezie), hudba, výtvarné umění, filozofie a rodina, která si v Zagajewského díle v posledních letech žádá mnohem víc, než dřív (příběh Zagajewského otce je nosnou linkou jak v jeho poslední sbírce básní Neviditelná ruka, tak v recenzované publikaci).

Zagajewski vzpomíná na oblíbené autory a zároveň představuje mladší, méně známé, s nimiž se setkal na autorských čteních nebo jejichž knihy se mu zkrátka dostaly do rukou. Některé vzpomínky na Lvov, Paříž, čtené knihy či oblíbené autory, ať už to je Musil, Rilke, Green, Ciorano, Weil, Brahms, samozřejmě v podání Kathleen Ferrier, Mahler anebo Chopin, se vinou skrz celou knihu formou krátkých noticek, k jiným se vrací častěji a obšírněji, jako třeba ke Zbigniewu Herbertovi.

Zbigniew Herbert je básník, ke kterému se Zagajewski vrací čím dál častěji. Lehká nadsázka připomíná jeho Barbara v zahradě neutuchajícím zájmem o výtvarné umění. Adam Zagajewski jeden čas bydlel vedle americké Menil Gallery, kterou potom navštěvoval, z evropských miluje zejména berlínskou Gemäldegalerie. Z polských výtvarníků vzpomíná na malíře skupiny Wprost a přítele (v několika případech i ilustrátora svých knih) Józefa Czapského.

Je-li kniha dílem intimní a dílem odborná, pak je po stránce odborné nejcennější zřejmě tam, kde právě zaplňuje díry ve vědění o méně známých autorech. A přestože kroutí hlavou: „Jak je to nešikovné, komentovat poezii!“, jeho poznámky jsou psané osobitým rukopisem. Dalo by se říci, že „recenzuje srdcem“ spíš než jako pedagog či literární vědec, jimiž samozřejmě bezesporu je. Píše tak např. o skvělé jihoafrické básnířce Antjie Krog nebo zase o slavných, jazykovou bariérou trochu zastíněných autorech, kterými jsou novořečtí básníci Konstantinos Kavafis a vynikající Jorgos Seferis, kteří se sice těší ohromné slávě (Kavafis je mj. Brodským a Venclovou považován za jednoho z největších básníků 20. století, Seferis dokonce r. 1963 obdržel Nobelovu cenu za literaturu), vzhledem ke svým zásluhám ale nepatří zrovna mezi oblíbené autory, a to jak v Polsku, tak u nás, ačkoliv se tento status u Seferise nepochybně brzo změní; loni mu v češtině vyšly kompletní Básně (Pavel Mervart, 2011).

Lehká nadsázka je ale zároveň knihou osobní a intimní. Zřejmě sem můžeme zařadit jeho drobné glosy o našich autorech – o Vladimíru Holanovi a Karlu Krylovi, jež má Zagajewski v nesmírné úctě –, ale i vzpomínku na své první kolo s přehazovačkou, které mu přišlo z Československa.