Mystika pro začátečníky
Den byl laskavý, světlo příznivé.
Ten Němec na terase kavárny
měl na kolenou malou knížku.
Povedlo se mi zahlédnout její titul:
Mystika pro začátečníky.
V tu chvíli jsem pochopil, že skřivánci,
kteří pronikavě štěbetali
a hlídali ulici Montepulciano,
a tlumené rozhovory nesmělých poutníků
z východní Evropy zvané střední,
a bílí strašáci, kteří stáli - včera, předevčírem -
na rýžových polích jako jeptišky,
a soumrak, pozvolný a systematický,
rozmazávající obrysy středověkých domů,
a olivové stromy na nízkých pahorcích,
vydané větrům a požárům, a hlava Neznámé kněžny,
kterou jsem viděl a obdivoval v Louvru,
a vitráže v kostelech, jež jsou jak motýlí křídla
pomazané pylem z květů,
malý slavík, který cvičil recitaci,
přímo u dálnice,
a cesty, všechny cesty,
to byla mystika pro začátečníky,
úvodní kurs, prolegomena
ke zkoušce, která byla odložena
na později.

Staršímu bratrovi
S jakým klidem kráčíme
přes dni a měsíce
jak tiše zpíváme
černou ukolébavku
jak snadno se vlci zmocňují
našich bratrů,
jak lehce
oddychuje smrt
jak rychle
plují lodě
v tepnách

Pokoj
(pro Dereka Walcotta)
Pokoj, ve kterém pracuji, má šest stěn
jako herní kostka.
Je v něm dřevěný stůl
se zatvrzele vesnickým obrysem
líné křeslo a čajová konvička
s napuchlým habsburským rtem.
Z okna vidím několik hubených stromů,
tenká oblaka a děti z mateřské školky,
vždy spokojené, hlasité.
Občas se v dálce zableskne sklo auta
nebo ve výšce stříbrná skořápka letadla.
Zřejmě jiní neztrácí čas,
když já pracuji, vyhledávají dobrodružství,
na zemi i ve vesmíru.
Pokoj, ve kterém pracuji, je Camera obscura.
Čím je však moje práce
- mnoho nehybného čekání,
převracení stránek, trpělivé meditace,
odevzdanosti, které by se nelíbili
soudci s lačným pohledem.
Píšu tak pomalu, jako bych měl žít dvě stě let.
Hledám obrazy, které nejsou,
a jestli jsou, tak svinuté a schované
jako letní oblečení v zimě,
když mráz křiví ústa.
Sním o absolutním soustředění,
kdybych je našel,
určitě bych přestal dýchat.
Možná je to dobře, že se mi toho mnoho nedaří.
Ale přece slyším, jak vrže první sníh,
slyším jemnou melodii denního světla
a hrozivé broukání velkoměsta
Piji z malého pramene
a moje žízeň je větší než oceán.

1969
Zemřel Gombrowicz, Američané chodili po Měsíci,
opatrně poskakovali, jako by se báli, že se rozpadne.
Erbarme dich, mein Gott, zpívala jistá černoška
v jednom kostele.
Léto bylo horké, voda v jezerech teplá a sladká.
Pokračovala studená válka, Rusové okupovali Prahu.
Setkali jsme se poprvé právě v tom roce.
Jenom tráva, žlutá a unavená, byla nesmrtelná.
Zemřel Gombrowicz, Američané chodili po Měsíci.
Slituj se čase. Slituj se zkázo.

Majestát snu
Sen jako veranda vesnického domu
odkrývá před tebou les a stíny
a vnitřek vzpomínek
Sen je mysl osvobozená od nutnosti,
hrdá pevnost poezie a dramatu.
Sen je ještě nevtělená myšlenka,
kterou zřídka oživí závistivá přítomnost.
Sen je krutá a bojovná Asýrie.
Sen je Toskánsko spatřené za úsvitu,
když štíhlé stromy pijí inkoust
z černé země za městem,
jež oddechuje skrz dlouhé cigarety smutku.
Sen navštěvuje nemocnice a vězení,
utěšuje ztrápené
jako jeptiška s čistým srdcem,
sen pohasíná, unavený,
umírá lehce, bez smutku
a bez dědice - jako Norwid.

Město ve kterém bych chtěl bydlet
To město je tiché za soumraku,
když se bledé hvězdy probouzejí ze mdlob
a v poledne hlučí hlasy
ctižádostivých filosofů a kupců,
kteří přivezli z východu samet.
Hoří v něm ohně rozhovorů,
ale ne hranice.
Staré kostely, omšelé kameny,
dávné modlitby, jsou v něm jakož
i kosmická raketa.
Je to spravedlivé město,
kde netrestají cizince,
město s dobrou pamětí
a pomalým zapomínáním,
toleruje básníky, odpouští prorokům
nedostatek smyslu pro humor.
To město bylo postaveno
podle Chopinových preludií,
vzalo si z nich smutek i radost.
Obklopují je mírné kopce
dokola jak široký prsten, rostou tam
polní jasany a štíhlé topoly,
soudci v národě stromů.
Bystrá řeka, která plyne středem města
šeptá ve dne i v noci
nesrozumitelné pozdravy
od pramenů, od hor, od azuru.