V roce 2000 jsme si mohli připomenout 100 let od narození a letos 30 let od úmrtí Jorgose Seferise (1900-1971), jednoho z největších řeckých básníků 20. století. Navíc jde o prvního Řeka, který za své dílo obdržel Nobelovu cenu (1963).

Řadí se k básnické generaci 30. let, kterou velkou měrou ovlivnila tzv. Maloasijská katastrofa (1922, řecko-turecká válka a následná výměna obyvatel). Seferisova raná poezie se tedy vyznačuje deziluzí a frustrací. Brzy se ovšem v Paříži setkává s novými uměleckými směry a jeho dílo se mění. Zřejmě nejbližší je mu surrealismus. Přijímá moderní pojetí verše, které mistrně kombinuje s řeckými motivy (Odysseas, Erotokritos) a řeckou lidovou písní.

Ani symbolismus se Seferisovi nevyhnul, a to zřejmě díky T. S. Eliotovi (Seferis přeložil Eliotovu Pustinu).

Zajímavou sbírkou je Román (1935). Autor se pokusil básnicky vyjádřit biografii svých pocitů a nejniternějších úvah a dal souboru název prozaického útvaru (mýthus + historie).

Mezi lety 1937 až 1953 si básník pro sebe psal tzv. Palubní deník. Tyto básně byly nakonec vydány a potvrzují autorovo věčné hledání, permanentní cestu, jíž není konce, a odsouzení k vyhnanství. To poznal ve velmi reálné podobě během 2. světové války, kdy pobýval v emigraci.

Na počátku 50. let se podílel na řeckém vysílání BBC v Londýně, kde působil v diplomatických službách. Dodnes se můžeme inspirovat jeho živými studiemi o řecké poezii, o vztahu mezi filmem a poezií, o prvním Řekovi, který popsal své zážitky z cesty do Anglie (1545) aj.

Stejně jako básně našeho Jaroslava Seiferta přeložil do angličtiny Ewald Osers, takže jsou přístupné prakticky celému světu, i Seferisova díla se ujal skvělý překladatel a básník Nanos Valaoritis a společně s Lawrencem Durrellem a Bernardem Spencerem zpřístupnili Seferisovu poezii každému, kdo ovládá angličtinu.

V době vojenské diktatury v Řecku se staly právě básně Seferise, přednášené na vlnách BBC řeckými herci žijícími tehdy v londýnském exilu, jistou nadějí do budoucna.

Mnoho básní se vyznačuje nevšedním lyrismem a přímo se nabízí ke zhudebnění. Toho využil skladatel Mikis Theodorakis (u nás známý především hudbou k filmu Řek Zorba) a takto vzniklé písně patří ke zlatému fondu řecké hudby.