Soupisy knih či autorů kanonických pro světovou nebo alespoň národní literaturu, to bývají vděčná lákadla pro ten typ čtenářů, které Jiří Trávníček ve svých knihách Čteme? a Čtenáři a internauti kategorizuje jako „vášniví“. Takoví si podobný soupis pořizují ze dvou důvodů: tím prvním je jistý druh domýšlivosti ohledně vlastní sečtělosti, kterou vášnivý čtenář rád konfrontuje s okolím. Druhým, podstatnějším, je zvědavost – které z těch titulů ještě nečetl a měl by.

Obvykle tedy publikace encyklopedického charakteru nabízejí jakýsi filtr pro dějiny literatury. Filtr, který by měl do jisté míry přehodnotit naše představy o literárním kánonu odnesené ze školy. Oproti jiným teoretickým či literárněhistorickým pracím mají encyklopedie tu výhodu, že se dají číst nelineárně, že lze opakovaně pročítat jednotlivé položky a vždy získáme kompletní informaci. Některé se vymezují žánrově (nejlepší/nejdůležitější knihy v oblasti detektivky, sci-fi a podobně), jiné jako protiklad ke školním osnovám (Cult Fiction), asi nejvtipnější takovou je soubor 90 klasických knih pro lidi v kalupu od Henrika Langeho – brutálně jednoduché čtyřobrázkové komiksové zkratky se vyznačují originální nadsázkou a k tomu chápavým i sarkastickým vyložením podstaty věci současné generaci „internautů“. I některé další soubory jsou osobní, z nich nejdůkladnější je asi Kánon západní literatury od amerického univerzitního profesora Harolda Blooma.

Tlustý, mnoha fotografiemi a barevnými reprodukcemi obálek ilustrovaný špalek 1001 knih, které musíte přečíst, než zemřete se tváří poměrně autoritativně, jakkoliv to jeho editor Peter Boxall, britský profesor anglické literatury, trochu popírá a píše hlavně o výzvě pro čtenáře. Ale úctyhodný, čtyři stránky dlouhý seznam těch, kteří připravili jednotlivá hesla, vesměs univerzitních vzdělanců, dává najevo, že se k sestavování oné tisícovky přistupovalo velmi vážně. Pravda, podrobnějším studováním malých medailonků jednotlivých přispěvatelů zjistíme, že velká část pochází z Boxallovy domovské University of Sussex, že další velkou část tvoří doktorandi či čerství absolventi a že z těch nejprestižnějších britských či amerických univerzit či médií do knihy nepřispěl nikdo. Naproti tomu se na ní podílelo mnoho odborníků ze zahraničí – ze Španělska, Francie, Itálie, Řecka, Skandinávie či Nizozemí, což by knihu mohlo trochu vymanit z onoho tradičního přesvědčení anglosaských čtenářů (i teoretiků), že dějiny literatury se psaly jen jejich jazykem.

Boxallův soubor je samozřejmě pohled britský a v tomto ohledu charakteristicky sebestředný; kdyby knihu sestavovali Němci, Italové nebo třeba Češi, asi by jejich výběr byl méně zahleděný do vlastních řad. To je první, nicméně předpokládaný limit knihy – dalo se čekat, že více než polovina položek bude anglofonních a že zbytek světa bude do počtu. A to český překlad vychází z druhého vydání, které Boxall v předmluvě nazývá mezinárodním, ve kterém byly některé anglofonní tituly nahrazeny knihami z jiných jazyků. Je to kniha určená dominantnímu trhu anglicky čtoucích a zástupci malých literatur ji mohou vnímat spíše jako reklamu pro své autory, pokud tedy mezi oněch 1001 knih pronikli. Nás může těšit, že vedle předpokládané klasiky (Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka, všechny tři romány Franze Kafky, Čapkova Válka s mloky, Hrabalovy Ostře sledované vlaky) se tu objevují také čtyři současní autoři, vedle očekávaného Kundery (Nesnesitelná lehkost bytí a Kniha smíchu a zapomnění) také Josef Škvorecký (Příběh inženýra lidských duší) a překvapivě i Jáchym Topol se Sestrou a Ivan Klíma s románem Čekání na tmu, čekání na světlo, trochu pozapomenutým dílem z roku 1993 o proměně české společnosti po roce 1989.

Mnohem podstatnějším omezením je ovšem skutečnost, že Boxall a jeho kolegové vybírali výhradně romány. Kniha se měla původně jmenovat 1001 románů, které..., ale nakladatel (kniha patří do širší série 1001: filmů, hudebních alb či obrazů) její titul nakonec změnil, aby byl atraktivnější – ale je tím pádem také velmi matoucí. Těžko říct, proč svůj výběr takto omezili, sami to nikde nevysvětlují. Přitom ono omezení je fatální a kvůli němu ze seznamu vypadává jak poezie a drama, tak také povídky. V seznamu tedy chybí Shakespeare, Raymond Carver, Homér i Dante, kromě Příběhů tisíce a jedné noci, které jsou vlastně, navzdory epizodičnosti, jednolitým textem, chybí všechny heroické eposy, legendy a pohádky. Boxall a spol. touto redukcí trestuhodně povyšují román na tu nejdůležitější literární formu. A protože se asi mnoha editorům příčilo, aby vypadla některá klíčová jména, občas se knihou mihnou díla, která jsou v podstatě marginální – ať tu od takového Rilka je alespoň něco (konkrétně Zápisky Malta Lauridse Brigga). Povídkářky Alice Munroová a Flannery O’Connorová měly to štěstí, že nějaké romány napsaly, takže sem s nimi, výjimku dostali Rjúnosuke Akutagawa (Rašómon a jiné povídky) a Jorge Luis Borges, kterému autoři zařadili soubor Labyrinty. Conradovo Srdce temnoty je vydáváno za román a zařazeno, Kafkova Proměna zůstala povídkou, tudíž chybí. Při tomto omezení pak není divu, že z těch 1001 knih, které bychom měli přečíst, jich tři čtvrtiny připadají na posledních sto let (poslední knihou ve výběru je Dětská knížka A. S. Byattové z roku 2009), kdy zejména v druhé polovině tohoto období próza začala dominovat nad poezií a romány nad povídkami.

Více než estetickým kritériím tak Boxallův výběr vychází vstříc požadavkům trhu. Tato tendence se projevuje i výběrem některých románů, jejichž hodnota z hlediska literární historie je nulová, ovšem jejich čtenářský ohlas byl (či ještě je) značný. Někdy jsou to jemné nuance zvolení nejpopulárnějšího (namísto nejlepšího) titulu od daného autora: třeba od Hrabala „oscarové“ Ostře sledované vlaky namísto Příliš hlučné samoty nebo Obsluhoval jsem anglického krále, u P. K. Dicka jen Sní androidi o elektrických ovečkách? (zfilmováno jako Blade Runner), a nikoliv znepokojivé romány jako Temný obraz či Ubik. Nejkřiklavějším případem je Interview s upírem od Anne Riceové, konvenční upírská romantika, která nikam neposunuje ani žánr hororu. Obecně je sympatické, že tu mezi Dickensem a Nabokovem figurují také romány řazené mezi oddechové čtivo, že se zohledňují klíčová díla popkultury. Ale autoři jako by nebyli důslední: když už zařadí Emiliana Salgariho a jeho Sandokana, vynechají Karla Maye, je-li tu Lovecraft, Tolkien a Mervyn Peake, chybí další spoluzakladatelé fantasy žánru R. E. Howard a C. S. Lewis. Chvályhodné je, že autoři uznají za důležitý román také komiks (Mooreovi a Gibbsovi Strážci), ale zůstanou jen u jediného, vlna komiksových románů posledních patnácti let je nechává chladnými: kde je Wareho Jimmy Corrigan, Mooreovo Z pekla nebo reportážní komiksy Joea Sacca? Proč chybí ve své době novátorský Tintin? A co Spiegelmannův Maus?! A jsou-li v seznamu bestsellery jako Sever proti jihu, bondovka Casino Royale nebo dva romány Paula Coelha (kupodivu nikoliv Alchymista), proč se tu neobjevuje Harry Potter nebo rovnou Da Vinciho kód?

Častá výtka, která směřuje na adresu Boxallova výběru, upozorňuje na přecenění novější tvorby oproti klasice (pět knih od J. M. Coetzeeho, ale jen tři od Balzaka). Ta výhrada má svou váhu, ale stejně tak platí protiargument, že některá klasika je pro současné publikum již příliš zastaralá, že z hlediska (nad)průměrného čtenáře je soudobá literatura důležitější než ta, kterou se zabývají univerzitní badatelé. Boxall přitom přiznává, že jeho výběr má aktuální platnost, vyzývá k diskusi. Kdyby měla kniha nějakou internetovou verzi, jistě by v průběhu let docházelo ke korekcím, odstraňování dočasných hvězdiček a nahrazování novinkami.

Osobně větší problém spatřuji v tom, že se na seznamu dosti výrazně projevují trendy současné literární vědy, která nadšeně objevuje díla autorek-žen a etnických menšin. Nic proti afroamerické aktivistce Maye Angelouové, ale jako vzorový román o trudném dospívání mladé afroamerické dívky by úplně stačila Walkerové skvělá Barva nachu. George Eliot byla jistě vynikající spisovatelka, ale nemusí tu mít hned čtyři knihy, od inspirátorky Jane Austenové Fanny Burneyové by stačila jedna položka, stejně jako u Elisabeth Gaskellové. Tak jako mají ve výběru jednu jedinou knihu Céline, Henry Miller a Kerouac. Alespoň jednu knihu by si zasloužili také humoristé David Lodge, Roald Dahl či Stephen Leacock, abychom zůstali na Boxallově domácí půdě; takového Alphonse Daudeta nebo Reného Goscinnyho se kontinentální čtenář ani neodvažuje po Britovi chtít.

Přes všechny výhrady, jichž bude mít každý vášnivý čtenář desítky, pokaždé trochu jiné, je 1001 knih... cennou publikací. Fungovat může jako vítaná encyklopedie pro čtenáře i studenty: jednotlivé tituly charakterizuje vzácně výstižně a stručně. A nepochybně bude inspirovat ke čtení a české nakladatele také třeba k obohacení jejich edičních plánů. Uznání zaslouží také česká redakce: u každé knihy uvádí její doporučený český překlad či alespoň jinou knihu, která od autora česky vyšla. A kromě několika drobných  tiskařských chyb v rejstříku autorů jsem prozatím nenašel žádnou věcnou či překladatelskou chybu, což je u díla podobného rozsahu docela vzácnost.