iLiteratura: Jak rozumíte pojmu svět?
prof. Josef Vojvodík: Svět je univerzální situace a situovanost člověka – jak individua, tak společnosti. Svět je pro nás horizontem našich zkušeností, našeho jednání, naší existence, protože člověk je, podle Eugena Finka, bytostí světa, člověk má právě tento svět, ke kterému se obrací, a zároveň je to svět, který se obrací k člověku. Svět jako horizont, ve kterém jsme přítomni, především naším tělem, naší tělesností, což zároveň nevylučuje, že by tento svět nemohl být jen jakousi možností, nebo dokonce tím, co fenomenologie nazývá transcendentálním zdáním. Svět konstituuji ve svém vědomí, a mám tak možnost zaujmout pozici nad tím primárně daným světem jako horizontem našeho bytí.

iLiteratura: Jak si pro sebe definujete pojem světový názor?
prof. Josef Vojvodík: Ten pojem má dlouhou tradici, asi dvousetletou. Je samo o sobě zajímavé se v dnešní době tímto pojmem zabývat, protože jde o (především německý) pojem, který byl po druhé světové válce značně zdiskreditován (opět zejména v Německu). Dnes se s tímto pojmem v rámci německých humanitních věd téměř vůbec nepracuje. Myslím, že to byl filozof Hans Blumenberg, který v souvislosti s tímto pojmem řekl, že jde mnohem spíše než o dějiny pojmu o osudy tohoto pojmu. Pro mne není „Weltanschauung“ jen věděním, je to jakýsi soubor zkušeností, poznatků a hodnotových pozicí, které člověk vůči světu zaujímá, je to také pojem obsahující způsoby chování a pojem, který se týká našeho sebeuskutečnění, uskutečnění našeho osudu v tomto světě, pojem, který je vlastně neodmyslitelný od pojmu „Weltbild“. V poslední době se pojem „Weltanschauung“ víceméně rozpustil do pojmu ideologie. Pokud se s pojmem světový názor pracuje dnes, je to v souvislosti s kritikou ideologií.

iLiteratura: V jaké míře je podle vás světový názor dílem jedinečné subjektivity a v jaké míře produktem kulturních schémat (popř. v dnešní době mediálních schémat), v nichž je onen subjekt „uvězněn“?
prof. Josef Vojvodík: Odpovím ve vztahu k dějinám pojmu. Na jejich začátku hovoří Immanuel Kant o zaujímání subjektivního estetického soudu, v souvislosti s analýzou vznešenosti (Das Erhabene). Romantická estetika pracuje s pojmem Weltanschauung jako s pojmem, který označuje pozici vnímajícího, reflektujícího subjektu. To je tradice, na jejímž pozadí je tento pojem reflektován na přelomu 19. a 20. století, u W. Diltheye nebo u G. Simmela.
Ale zároveň je to pojem, do kterého vplývá tradice, zkušenosti, zvyklosti, ideové a ideologické aspekty celých skupin, kolektivů a větších společenských celků. Pojem tedy má čistě subjektivní implikaci, ale také implikaci objektivně společenskou. Jaspers ve své knize Psychologie der Weltanschauungen uvažuje o tom, že subjektivní a objektivní tvoří v pojmu světový názor nějaký dialektický vztah, že člověk utváří svůj světonázor ve vztahu k obrazům světa, které Jaspers nahlíží jako objekty, předmětnosti. Tyto obrazy člověk hodnotí ze svého subjektivního hlediska. Literatura je názorný příklad konstituce obrazů světa. Dalším příkladem, který používá sám Jaspers, je filozofie, která dovoluje rozumět světovému názoru i obrazům světa. Například Epikúros vytváří konkrétní obraz světa, který je nějak situován, který je spojen s představou zahrady.
Pokud se týká mediálních obrazů, je třeba říci, že v době před 2. světovou válkou byla dnešní situace nedohlédnutelná. Už na konci třicátých let ale Heidegger varoval před rolí techniky v procesu deformování obrazu světa. V textu „Doba obrazu světa“ (1938) zaujímá Heidegger distancovanou pozici k nacionálnímu socialismu, který podle něj pojem světový názor zneužívá ve prospěch dogmatického, totalizujícího konceptu.
V dnešní době je role techniky, zdá se, bezmála všemocnou, ale možná je to jen zdání. Otázkou zůstává, jaký světový názor si může v dnešní době vytvořit člověk, který sedí šestnáct hodin denně před počítačovou hrou. Vytvoření světového názoru vyžaduje reflexi a sebereflexi, světa a mé pozice v něm. Nežijeme ve vzduchoprázdnu, existující náboženské a kulturní tradice potřebujeme reflektovat, abychom si mohli vytvořit nějaký světový názor. Musím totiž v něčem žít, mít nějaké duchovní zázemí. Jaspers v této souvislosti mluví o souhrnném pojmu pro světový názor – život ducha, nebo život idejí, to poslední lidské existence.

iLiteratura: Kolik je podle vás světových názorů ? Připsali byste jej každému jedinci, anebo pouze určitým skupinám (např. politická strana) anebo „velkým autorům“?
prof. Josef Vojvodík: Světových názorů je bezpočet. Problémem samotného pojmu je jeho bezbřehost, neohraničenost – a také ta okolnost, že svádí k nejrůznějším asociacím.
Světové názory mají jedinci, ale mají je i kolektivy, společenství, korporace, politické strany. Karl Mannheim poukázal na to, že pojmu světový názor je vlastní ideologie, která souvisí s určitým dogmatismem, v tom může spočívat nebezpečí tohoto pojmu. Jestliže mu dáme politicko-společenskou implikaci, tak může i světový názor být v zajetí určité ideologie, stejně tak názor určitého autora.
V této souvislosti je obtížné mluvit o světových názorech spisovatelů, spíše bych mluvil o obrazech světa v souvislosti s hermeneutikou. Kromě toho je podobné uvažování problematické i ve vztahu k biografickému autoru a postavám, které v díle reprezentují určité postoje, světové názory. Není neobvyklé, že určitý autor nechává své postavy pronášet názory, které jej jako biografickou postavu kompromitují (příkladem je Tolstoj).
Častá je situace, kdy biografický autor zastává jiný světový názor než jeho postava. Tato opozice je často konstruována záměrně, jako provokace. Ze všech těchto důvodů je pro mne v případě uměleckého textu obtížné pracovat s pojmem světový názor.

iLiteratura: Domníváte se, že se světový názor v průběhu lidského života zásadním způsobem mění, anebo jeho báze zůstává neměnná?
prof. Josef Vojvodík: Může se proměňovat. Je to spíše dynamický než statický koncept, i v systému myšlení jednoho filozofa se může proměňovat.
Vzpomeňme v této souvislosti četná náboženská obrácení a podobné zvraty a proměny v životních, myšlenkových, náboženských, společenských, politických atd. postojích. Pro Diltheye je jedním ze tří hlavních světových názorů zakotvení člověka ve světě právě náboženství, potom světový názor v umění a kultuře, potom metafyzika.
Dalším příkladem je Husserl, myslitel, jehož obraz světa se proměňuje. Pozdní Husserl v Krizi evropských věd je výrazně ovlivněný filozofií života. V době Idejí zaujímal Husserl k Diltheyově filozofii distancované stanovisko. V průběhu následujících let se tato pozice měnila, a když v roce 1930 vydal filozof Georg Misch, Diltheyův zeť, důležitou práci Lebensphilosophie und Phänomenologie, Husserl reagoval na knihu několika dopisy adresovanými Mischovi, v nichž psal o tom, že v tomto období, na přelomu 20. a 30. let, je pro něj Diltheyova filozofie podstatná a důležitá. V Husserlově knihovně se dochoval výtisk Mischovy práce, do posledního místa hustě komentovaný.

iLiteratura: Pokud vyjdeme z hypotézy, že funkcí světového názoru je orientace ve světě, který chce subjekt uchopit svým výkladem, zdá se nám, že důležitým aspektem světonázoru bude neustálá snaha o odstranění rozporů, které tento systém obsahuje. Domníváte se, že tato snaha může někdy dosáhnout svého cíle?
prof. Josef Vojvodík: Kdyby někdo dospěl k totálnímu světovému názoru, mohli bychom to považovat za katastrofu. V romantické filozofii jsou určité implikace obsáhnutí  světovým názorem celistvý obraz světa, jde o holistickou koncepci přístupu ke světu, například u Novalise, v protikladu k dobovému prosazujícímu se vlivu přírodních věd a empirismu.

iLiteratura: Lze podle vás zkoumat světový názor v literatuře, tj. analyzovat postoje, názory, hodnoty a normy ukotvené v literárních textech? (Užíváme širší pojetí literatury, která zahrnuje fikci, ale i non-fikci, např. historiografii, filozofii atd.) Jaké komplikace podle vás tento přístup může přinášet?
prof. Josef Vojvodík: Možné to je. Víme, že se o to pokoušel Čyževskij a další. Ale mám pochyby, jestli je to právě produktivní přístup k útvarům fantazujícího vědomí v dnešní době, protože když si uvědomíme samotné kompozitum slova „Weltanschauung“, v pojmu je obsažena určitá optika náhledu na svět, která souvisí s Goethovým uvažováním, kdy Goethe klade do protikladu k intelektuální reflexi světa to smyslově emocionální nazření světa (což souvisí také s jeho naukou o barvách). Takže zkoumání světového názoru v literatuře má pro mne příchuť něčeho obsolentního, anachronického. Ale možná se mýlím.
Pokud bychom ovšem uvažovali o fenomenologii, hermeneutice obrazů světa, které konstruuje autor ve svém díle, byla by cesta takového zkoumání méně zatížená nežádoucími implikacemi. Nezapomínejme totiž na to, že českému slovu „názor“ odpovídá německé „Meinung“ („mínění“), nikoli „Anschauung“ („nazírání“).