Kniha s podtitulem Modely světa a existence v lyrickém díle Otokara Březiny. Rekonstrukce symbolických paradigmat je autorovým vlastním, doplněným a o podstatné pasáže rozšířeným, překladem německy psané disertace (vydané v Mnichově 1998). V určitém smyslu je také součástí soustavného zájmu o Březinu jak u nás, tak tradičně také v německy mluvících zemích. Připomeňme zejména vytrvalou aktivitu Petra Holmana, autora frekvenčního slovníku k Březinovu lyrickému dílu, který byl vydán právě v Německu, a taktéž Holmanovo nedávné souborné vydání Březinovy korespondence.

Kniha je uspořádána do sedmi kapitol věnovaných kromě úvodu a závěrečné kapitoly jednotlivým Březinovým sbírkám a souboru posledních básní. V každé kapitole vedle rámcového výkladu přináší autor detailní interpretace několika klíčových básní dané sbírky. Řada z těchto podrobných čtení, byť v jednotlivostech by s nimi bylo možné diskutovat, představuje jeden z vrcholů knihy. Osou celé práce, jak napovídá již název, je odlišení poetiky dekadentního symbolismu první Březinovy sbírky, Tajemných dálek, od eschatologického symbolismu všech pozdějších sbírek. V tom i v jiných ohledech Vojvodík navazuje na starší, více či méně přesné interpretace (např. Šalda, Králík, Červenka), šíří záběru a důkladností je ovšem značně přesahuje.

Dekadentního básníka v Tajemných dálkách charakterizuje odklon od světa a chtěné uzavření se ve světě uměleckého snění a extáze. Příznačně v programových básních jako závěrečné Umění nebo úvodní básni Ó sílo extasí a snů…: „Sám v tiché klausuře jsem počet žití řešil/ a jenom nad svých snů jsem záhonem se shýbal,/ víc nežli v životě jen v myšlenkách jsem hřešil/ a přelud miloval a páru tuh svých líbal.“ Známá báseň Modlitba smrti, kterou Vojvodík rozebírá, je stylizována jako modlitba k smrti, díky níž má básník získat absolutní poznání: „Ó smrti živých těl, jíž noc se stává dnem,/ .../ můj zemský život ztaj a nadpozemský zvlň/.../ A silou zvýšenou můj obdař lidský sluch,/ ať v rezonanční nástroj se mi promění,/ jímž přelévání šťáv a vzrůstu skrytý ruch/ jak hudby tajemné ať slyším vlnění;/ ať cítím rostlin puls i hudbu hvězdných dráh,/ paprsků světla lom a vzduchu ráz a šum,/ motýlů tichý let a v duší hlubinách/ myšlenek tajný vznik a zápas, vír a tlum.“ Paradoxním důsledkem takového zduchovnění poznávacích schopností je ale absolutní smrt: „V mé tělo pronikni a v každý nerv a sval,/ ... / jak láva vytryskni a hoř a teč a pal/ ... / tu dechni v čelo mé a usnouti mne nech/ v sen věčný, poslední, z něhož se nevzbudím.“

Úvodní kapitolu uzavírá výklad básně Motiv z Beethovena. Vojvodík tu sleduje moment hudebnosti v básni a ukazuje její instrumentaci jako sugestivního, upířího „hlasu hudby“, který svádí posluchače do idealizovaného světa umění: „Pojď, slyšíš zvony mé? Než v procitnutí chladné/ žal kouzlem uspaný ti v duši ožije,/ má píseň pohřební ti sladká na rty padne/ a v jednom pocelu tvé žití vypije.“ Pasáž přesahuje běžný výklad básně a je brilantní úvahou o hudebnosti v poezii, symbolistické „hudbě slov“. Vojvodík vychází od tematické roviny a daří se mu velmi přesvědčivě postihnout, jak téma hudby proniká celou významovou strukturou i kompozicí básně (v pohybu syžetu, skrze zvuková a hudební pojmenování a synestézie).

Čtyři další Březinovy sbírky (Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitelé chrámu, Ruce) stojí v protikladu k první sbírce, prosazuje se v nich „eschatologický“ (tj. zaměřený k posledním lidským věcem, k dovršujícímu konci světa) způsob „básnické, tvůrčí existence“. Zde je třeba podotknout, že Vojvodík v zásadě přijímá obvyklý vývojový a dynamický model výkladu Březinova díla, jemuž se v té či oné podobě nelze vyhnout. Jednotlivé sbírky chápe jako „rekonstrukci“ určitého stadia existence, ale na rozdíl od svých předchůdců, zejména Králíkovy rozsáhlé monografie ze čtyřicátých let, se důsledně zastavuje u jednotlivých básní, nepodléhá pokušení číst je jen jako etapy vývoje, vždy jsou to také samostatná díla. V rámci tohoto modelu pak jde o estetickou nebo eschatologickou existenci, jež se v rovině básní projevuje jak podstatnou rolí postav (silní, svatí, stavitelé chrámu, otroci atd.), tak důsledným komunikačním aranžmá básní, instrumentovaných často jako dramatické střety různých hlasů a postojů ve vztahu k dekadentnímu nebo eschatologickému „cíli“. Nebudu se již podrobně zabývat rekapitulací dalších kapitol. Lze říci, že čtyři pozdější sbírky znamenají stále důslednější přehodnocení (a zároveň uchování) Tajemných dálek, přičemž stále větší roli nabývá pojem života (v dekadentní fázi chápaný jako slabý odlesk uměleckého světa), ústící v závěrečných Rukou do vitalistických básní jako Kolozpěv srdcí nebo Dithyramb světů. Výklad se drží několika linií, to jest jednak pohybu od dekadence k eschatologismu, který je současně nesen obnovovanými pokusy o integraci úvodní dekadentní fáze, jednak také sleduje skupiny básní, v nichž tento vývojový model selhává a které komplikují i diferencují celý pohyb. Jako by první sbírka nejšíře rozvrhovala všechna Březinova témata a následující knihy byly pokusem o jejich stále plnější uchopení a přehodnocení.

Pozornost zaslouží kapitola o pozdních Březinových básních a čtení méně známé poslední Březinovy básně Návrat, která byla poprvé vydána až v šedesátých letech. Vojvodík tuto fázi čte jako „desémiotizaci“ poetického světa, jako do jisté míry nezdar projektu eschatologické existence, ústícího do zastaveného času a strnulého světa, který se ohlašuje jako druhý tón již v poslední sbírce Ruce.

V závěrečné kapitole s podtitulem Pokus o reinterpretaci se Vojvodík pokouší (na pozadí jungovské a fenomenologií ovlivněné psychologie) o psychologicky fundovaný výklad Březinovy osobnosti a díla a zároveň uchopuje z jiné strany jinak příliš netematizovaný problematický bod celé knihy, to jest eschatologický způsob či projekt existence. Kapitola je uvedena jako „psychologika“ Březinova tvůrčího vývoje, čímž je snad již zřejmý rozdíl oproti jednoduché psychologizaci a biografizaci básnického díla. Ačkoli podobný typ výkladu není v české literární vědě obvyklý, jde v tomto případě o relevantní a dané látce odpovídající přístup.

Za pozornost stojí také metodická stránka knihy, která v českém prostředí představuje novum a výrazně přesahuje běžnou bohemistickou produkci. Březina jako typově svérázný poeta doctus, jehož poezie je vystavěna na významově nabitých obrazech, nemá svou intelektualitou v české literatuře mnoho obdob. Vyžaduje přístup respektující specifičnost básní, i podobně rozsáhlé pozadí znalostí, jaké měl básník sám. Vojvodík oprávněně označuje čistě strukturalistický výklad za nedostatečný a obrací se spíše k hermeneutické tradici. Jeho „metoda“, lze říci, je založena na vědění, které se konfrontuje s Březinovým věděním. Ukazuje, že od počátku, alespoň latentně, později stále zjevněji, je Březinova symbolistická poesie postavena na recepci a osobité, tedy vědomé interpretaci, že je velmi silně zakotvena v tradici, byť ji uchopuje po svém. Bezesporu objevné je uvedení do souvislosti s antickou a křesťanskou gnózí a teologií Nového zákona. A to především v systematičnosti, neboť nejde u Březiny jen o jednotlivé aluze, ale o soustavnou práci v určitých rámcích, k nimž si tvoří vztah i distanci právě interpretací.

Není asi třeba zdůrazňovat, že Vojvodíkova kniha představuje důkladné uvedení do obtížné Březinovy poezie a pokusy o další výklad Březiny se jí nemohou vyhnout. I přesto, že je podobně jako básníkova poesie ne vždy snadnou četbou. Je to navíc podnětná kniha, která vyvolává úvahy přesahující její vlastní horizonty i tam, kde je s ní možné diskutovat. Miroslav Červenka v recenzi německého vydání monografie upozornil na určitou reduktivnost výkladu, který každé fázi přiřazuje určité myšlenkové paradigma. To je otázka míry a Vojvodíkovo čtení jako celek přístup legitimuje; byť je zaměřeno na hlavní proud a některé menší či méně citované básně zůstávají stranou. Do určité míry tuto upozaděnou pluralitu jednotlivých sbírek připomínají protiproudy Vojvodíkovy interpretace, ať téma ustrnutí a desémiotizace, nebo závěrečná psychologizující revize.

Jiný problémem ukazuje ale snad samotný „eschaton“. V Březinových lze snadno konstatovat zmíněné napětí existence, řada jeho básní příznačně začíná v minulém čase a přechází do modu vztaženého k budoucnosti, futura, optativu nebo imperativu. Pro existenci je potom určující zakotvení ve zvláštní přítomnosti na rozhraní obou časů a vztah k završující, avšak nepřicházející budoucnosti. Březina přitom ve Vojvodíkově interpretaci chápe finální událost, eschaton, zřejmě jako něco budoucího, alespoň tak bych chápal například slova „finální dosažení eschatonu“. Proto na jedné straně extatičnost a exaltace některých vizí nadcházejícího finále, a proti nim strnulost, zastavení času, reflektujících ono stále přítomné „ještě ne“. Březina postupně stále těsněji zniterňuje tuto existenciální trhlinu eschatologického času, je to patrné ze sledu paradigmat, která Vojvodík odkrývá. Zásadní otázka ale nepadne. Jde o eschaton vždy jen budoucí, anebo se dostává do hry také jiný časový modus, něco jako eschatologická přítomnost např. v Bultmannově pojetí? Dobové chápání eschatologie takové ovšem není a příznačné je například Šaldovo neporozumění pro některé pozdější básně. Interpretace by ale měla jít za historické koncepty. Březina sám je zřejmě v tomto bodě nejednoznačný, většinou snad blíže k přímočařejšímu chápání budoucnosti. Závěr jeho díla, poslední básně, stále frekventovanější téma smrti i pověstné básníkovo odmlčení podobné otázky, mířící již zčásti za rámec Březinova díla, přece jen vyvolávají.