Josef Vojvodík

Monumentální sbírka esejí na širokém půdorysu mapuje genealogii pojmu média coby instrumentálu (s čím?) a lokálu (v čem?) napříč staletími i národními a disciplinárními kontexty: od české avantgardy a pražské školy přes Benjamina, nový román a Derridu až k Luhmannovi a Lotmanovi. Vydat se „za obrysy“ média nás sborník vyzývá, aby podnítil komunikaci mezi různými světy, které různá média vytvářejí.

Světové názory mají jedinci, ale mají je i kolektivy, společenství, korporace, politické strany. Karl Mannheim poukázal na to, že pojmu světový názor je vlastní ideologie, která souvisí s určitým dogmatismem, v tom může spočívat nebezpečí tohoto pojmu. Jestliže mu dáme politicko-společenskou implikaci, může i světový názor být v zajetí určité ideologie, stejně tak názor určitého autora.

Nezval v Pražském chodci navázal na sbírku Praha s prsty deště (1936). V ní pozoruhodným způsobem rozvinul topos města-knihy jako místa paměti, v němž jsou uloženy mnemonické obrazy, aktualizoval mytologii města: „Jsou tajemná města a knihy v kůži / Jako nahé ženy v lesích […]. Miluji je a věčně hledám jak tebe Praho v tvých dešti vystavených bibliotékách“.

Kniha Josefa Vojvodíka Povrch, skrytost, ambivalence je v mnoha ohledech výjimečná. Za prvé, v prostředí českých humanitních věd nevychází mnoho prací, které by měly co říct i k aktuálním debatám probíhajícím mimo naši kotlinu.

Cenu Magnesia Litera za naučnou literaturu před rokem obdržel biolog J. Flegr, a před ním ji získávali hlavně historici, případně historici umění. Letos je to poprvé, co v této kategorii vyhrála kniha literárního vědce.

Březinovská monografie Josefa Vojvodíka (1964) Od estetismu k eschatonu, vydaná na přelomu roku v Academii, je pozoruhodná v řadě ohledů, na české poměry především metodologickou stránkou, rozsáhlou vědomostní základnou a precizností a systematičností interpretace.