Francouzsky píšící belgická spisovatelka  Amélie Nothombová je autorkou asi dvaceti románů a divadelních her. Během dospívání procestovala jako dcera diplomata mnoho asijských zemí, což velmi ovlivnilo její pozdější tvorbu. Narodila se v Kóbe v Japonsku, žila v Číně, v USA, v Laosu, Bangladéši a v Myanmě. V sedmnácti letech se vrátila do Belgie, kde vystudovala filologii na Université libre v Bruselu.

Hned v prvním románu Hygiène de l’assassin (česky vyšlo pod názvem Vrahova hygiena) se profilovala jako autorka se specificky precizním stylem. Už v debutu se ukazuje i její touha nalézt odpověď na to, na čí straně je vina za zlo páchané ve světě. Tou se vyznačuje většina románů, které následně publikovala: již devatenáct let napíše každoročně tři knihy, z nichž však vydá vždy pouze jednu. V románech se Amélie Nothombová nejednou vrací do svého dětství, které bylo poznamenané nekonečným stěhováním, láskou k Japonsku a častou nepřítomností otce. V románu Stupeur et tremblement (česky Strach a chvění), za který byla v roce 1999 oceněna Francouzskou akademií, líčí svůj návrat do rodného Japonska, kde se chtěla po studiích usadit, a pokoření, jehož se jí dostalo ve velkém japonském podniku, kam zprvu nastoupila jako tlumočnice a „dopracovala se“ až k umývání záchodů. K této knize přidala v souvislosti s letošním zemětřesením v Japonsku krátkou povídku Les Myrtilles (Borůvky). Mezi další autobiografické romány patří Métaphysique des tubes (Metafyzika trubic), Le Sabotage amoureux (č. Milostná sabotáž), Ni d'Eve, ni d'Adam (č. Ani Eva, ani Adam) anebo například Biographie de la faim (Biografie hladu), kde popisuje svůj blízký vztah k sestře Juliettě a sklony k anorexii a potománii. Zatím posledním románem této známé belgické spisovatelky je kniha Tuer le père (Zabít otce), která se na pultech francouzských knihkupectví objevila v srpnu letošního roku. Knihy Amélie Nothombové byly přeloženy do třiceti sedmi jazyků. V českém překladu dosud vyšla Vrahova hygiena, Strach a chvění a Antikrista, všechny v překladu Jarmily Fialové, Můj soukromý nepřítel a Ani Eva, ani Adam v překladu Šárky Belisové, Atentát v překladu Dany Melanové a nově Kyselina sírová (Acide sulfurique) v překladu Lucie Šavlíkové.

Kyselina sírová si stejně jako předchozí romány Amélie Nothombové udržuje technickou dokonalost, ale nepostrádá ani lidskou tvář. Hlavním tématem knihy je krutost a s ní spojená otázka viny. Příběh se odehrává na pozadí drsné reality show „Koncentrace“, ne nepodobné koncentračnímu táboru za druhé světové války. Ti, kdo budou „hrát“ roli vězňů, a ti, kteří se stanou jejich kápy, byli vybráni náhodně.

Hlavní hrdinkou je mladá a krásná vězeňkyně Pannonika ztělesňující všechny ctnosti. Jejím protipólem je hloupá a ošklivá kápo Zděna, která se před televizními kamerami v tyranizování vězňů doslova vyžívá. Vězni jsou po příchodu do tábora zbaveni jakékoliv identity: jména zde neexistují, každému je na ruku vytetováno pořadové číslo. Zároveň jsou všichni unifikováni, když jim je odebráno oblečení a dostanou vězeňské mundury. Každé ráno pak hlavní kápo rozhoduje o tom, kdo přežije a kdo půjde na smrt. Nejdříve jsou likvidovány děti, hned poté starci a slabí jedinci, kteří by již nebyli schopni práce. S každou obětí roste sledovanost pořadu. Pannoniku, nebo spíš CKZ 114, si pro její krásu vyhlédne kápo Zděna, mučí ji a bičuje, ale CKZ 114 na sobě bolest nedává znát. Z jejího pohledu je možno číst jen pohrdání kápy, diváky, vládou, prostě všemi, kdo umožnili, aby takováto reality show mohla vůbec existovat. Za „Big Brothera“, který vše sleduje a nese zodpovědnost a vinu za vysílání „Koncentrace“, CKZ 114 považuje diváky. Ti sice navenek tento druh zábavy odmítají, ale v skrytu duše se již nemohou dočkat dalšího vysílání. Jejich favoritkami není nikdo jiný než CKZ 114 a krutá kápo Zděna, která by udělala vše pro to, aby Pannoniku získala, nebo aspoň zjistila její jméno. CKZ 114 si je náklonnosti Zděny vědoma a hodlá ji využít k záchraně. Nejen sebe, ale i ostatních spoluvězňů.

Kyselina sírová není pouze připomenutím hrůz koncentračních táborů, poukazuje na to, kam až je člověk ve své touze po zábavě schopen zajít. Kdo je vinen tím, že se na světě páchá zlo? Ten, kdo ho činí, nebo ten, kdo jen mlčky přihlíží? Na tuto otázku se Amélie Nothombová v knize snaží najít odpověď. Činí tak prostřednictvím precizně vystavěných dialogů, v nichž si ani Pannonika, ani Zděna neberou servítky. Kniha je psaná rázně, téma je velmi zajímavé, ale již od začátku můžeme vytušit, jak to nakonec s reality show „Koncentrace“ dopadne. Nothombová sice chrlí každoročně jednu knihu, ale možná by až tak nevadilo, kdyby pro jednou své čtenáře zklamala a myšlenku románu trochu více propracovala, třeba právě i za cenu zpoždění titulu.